Do kin vstoupil nový česko-slovenský celovečerní dokumentární film o fotbalu. Ústředním motivem snímku Finále jsou osudy československých mistrů Evropy z roku 1976 v kombinaci se současností. Při slavnostní premiéře bývalí českoslovenští reprezentanti prozradili, kolik tehdy doma v lize brali, co dostali za titul mistrů Evropy a jaký plat měli tenkrát v zahraničí. Čísla, která byla za éry komunistů tabu.
„Do práce jsme tehdy skutečně chodili pouze na papíře. Jinak jsme profesionálně dělali fotbal. Bral jsem tehdy 2100 korun, výplatnici od ČKD jsem pouze jednou měsíčně podepisoval. Na poměry to byly slušné peníze, jednou tolik, co se v průměru bralo,“ uvedl Antonín Panenka, legendární střelec slavné penalty z finále mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976.
Obdobně na tom byl další střelec z Bělehradu, obránce Karol Dobiáš, který dal rovněž za tehdejší ČSSR gól. Ještě v hrací době ve finále s Německem zvyšoval na 2:0. „Poprvé a naposledy jsem vystřelil levou nohou,“ zavzpomínal s úsměvem.
„Za titul mistrů Evropy jsem já osobně tehdy dostal odměnu dohromady 36 tisíc korun,“ dodal obránce, který se už tehdy vyznačoval moderním pojetím pilování „lajny na horu a dolů“. I proto ho chtěl nizozemský Ajax Amsterdam koupit za 200 tisíc německých marek. „To byly tenkrát obrovské peníze, ven nás ale nepustili.“
Svolení dostali mistři Evropy z Bělehradu až na sklonku své kariéry. Panenka odešel ve 33 letech do rakouského Rapidu Vídeň (1981-1985), kde bral podle svých slov 32 tisíc šilinků měsíčně. Dobiáš ve 32 letech přestoupil do belgického Lokerenu (1980-1983), kde se za tři roky dopracoval k měsíční gáži sedm tisíc západoněmeckých marek.
Kurzy měn se tehdy veřejně nevypisovaly. Pokud měl někdo cizí měnu, měl si ji oficiálně vyměnit za bony (tuzexové poukázky, jež platily při směně valut pouze v ČSSR), které pak mohl utratit v Tuzexu. Za jednu německou marku dostal dva bony.
| Přečtěte si, jak jsou na tom dnešní superhvězdy: Navždy spolu: Ronaldo podepsal doživotní kontrakt s Nike  |
Morální motivace
„Rozhodně jsme tehdy nehráli pro peníze, i když fotbal nám umožňoval si nadstandardně žít a dělat to, co nás baví. Lidé tehdy byli obklopeni chmurnými starostmi, a tak se jako odreagování upínali k fotbalu. Byli jsme rádi, když jsme jim dělali radost,“ dodal další reprezentant z Bělehradu Zdeněk Nehoda.
V sedmdesátiminutovém filmu slovenských režisérů Pala Korece a Dušana Milka vystupují dosud žijící členové základní sestavy z vítězného finále s Německem v Bělehradu v roce 1976. Chybí jen obránce Koloman Gögh, který zemřel v roce 1995 při dopravní nehodě.
Účinkují tu i dva členové z poraženého německého týmu, který ve finále po remíze 2:2 prohrál na penalty 5:3. V protikladu k tehdejší době divák uvidí sestřihy ze kabiny slovenské reprezentace, když letos vybojovala postup ze základní skupiny na fotbalovém ME ve Francii.
Na příbězích současných slovenských reprezentantů Marka Hamšíka, Martina Škrtela a Juraje Kucky pak film mapuje život současných profesionálních fotbalistů v kontrastu s dobou před 40 lety.
Dále čtěte:
Red Bullu se v německém fotbalu daří
