Má-li se země stát skutečnou demokracií, její obyvatelé na sobě musejí tvrdě pracovat
Jen líný se nevysmál nevydařenému proroctví Francise Fukuyamy o brzkém vítězství liberální demokracie v celém světě. Základní prognostikovu úvahu, že demokracie je mimořádně účinným nástrojem a lidstvo u ní dříve nebo později skončí nejen z ideologických, ale i praktických důvodů, sice nikdo nevyvrátil, ale vývoj se navzdory veškeré logice ubíral vlastním směrem. Profesorka ekonomie na univerzitě ve švýcarském St. Gallenu Mariko Klasingová ve své poslední práci tvrdí, že národní mentalita v mnoha případech brání využívat výhody pokrokového zřízení. Svůj závěr zakládá na aktualizaci 40 let starého výzkumu známého nizozemského psychologa Geerta Hofstedeho.
Nevím, čím Holanďan tehdy zlákal technologického giganta IBM, ale ten mu umožnil průzkum u svých pracovníků. Anketa obsahovala obrovské množství dotazů týkajících se jejich vztahu s podřízenými a nadřízenými. Společnost IBM poskytla Hofstedemu ideální podmínky pro experiment – průzkumu se zúčastnilo sto tisíc zaměstnanců z 65 zemí, v nichž měla pobočky. Reprezentativní vzorek umožnil psychologovi vypočítat pro každý stát dva vymyšlené ukazatele – „vnímání moci“ a „individualismus“. První vyjadřuje posvátnou úctu respondentů vůči vrchnosti, druhý sklon nadřazovat vlastní zájmy nad kolektivní.
Rozdíly byly patrné na první pohled. Americké kanceláře IBM se vyznačovaly rekordními indikátory individualismu, japonští zaměstnanci však neskrývali lásku k nadřízeným a k vrchnosti. Psychologové, kteří později použili Hofstedeho výzkum v praxi, uznali, že jím vymyšlené ukazatele dost přesně popisují zvláštnosti národních mentalit. „V psychologii je mnoho prací, jež úspěšně využívají Hofstedeho údaje k vysvětlení rozdílů v chování představitelů různých kultur,“ píše Mariko Klasingová. Jen ekonomy dosud nenapadlo podívat se na výsledky detailně. Kniha Klasingové Kulturní zdroje institucí je první svého druhu. Profesorka ze St. Gallenu použila Hofstedeho ukazatele, aby zjistila, jak národní mentalita ovlivňuje fungování státu a jeho ekonomiku. Vytipovala 40 zemí a z každoročního žebříčku agentury PRS (Political Risk Service) vyčlenila hodnocení dle toho, jak chrání práva a soukromé vlastnictví svých občanů. Jinak řečeno, dle jejich úsilí o podporu demokracie. Pak už jen zbývalo srovnat výsledek s Hofstedem. Korelace se ukázala překvapivě jednoznačná. V zemích, jejichž obyvatelé se dle Hofstedeho vyznačovali maximálním individualismem a méně se jim zamlouvala mocenská vertikála, byla ochrana občanských práv a soukromého vlastnictví nejlepší. Na vrcholu žebříčku Klasingové jsou – jak jinak – Švédsko, Nizozemsko a USA. A naopak státy s kolektivistickou mentalitou, jež ctí hierarchii, projevují malé pochopení pro občanské svobody a soukromé vlastnictví. Na konci žebříčku se objevily nejen asijské státy včetně Malajsie a Filipín, ale i země, jako je Mexiko a Argentina.
Při zkoumání otázky, zda vztah úrovně demokratického vývoje a občanského individualismu nezpůsobil nějaký třetí faktor, Klasingová zjistila, že ekonomika jím určitě není. Země se zhruba stejnou strukturou a úrovní národního hospodářství se mohou významně lišit v péči o soukromé vlastnictví. Mezi úrovní demokratického vývoje a Hofstedeho ukazateli je korelace absolutní. Mezi úrovní demokratického vývoje a stavem ekonomiky však žádný. Proto Čína obsazuje jednu ze spodních příček demokratického žebříčku – navzdory skvělému ekonomickému ukazateli.
Závěr knihy nevěští nic dobrého. Máme-li věřit Klasingové, kolektivistické národy, jež se rozhodly budovat zralou demokracii, čekají na této cestě velké problémy: „Pozdější pokusy ukázaly, že se indexy vypočítané Hofstedem před více než 30 lety časem prakticky nemění.“ A Klasingová dále píše: „A to navzdory tomu, že hospodářství a politika těchto zemí se převratně změnily.“ Národní mentalita se vyznačuje neuvěřitelnou setrvačností. A právě jí vysvětluje Klasingová relativně malé úspěchy demokracie ve východní Evropě. Zřízení se mění, leč občané stále příliš silně milují vrchnostenskou moc a málo sebe samé. Ze srovnání Německa a Ruska například vyplývá, že Němci milují moc třikrát méně než Rusové, sami sebe však dvakrát víc. Proto je přechod země ze státní ekonomiky k ekonomice volného trhu jen prvním krůčkem v bolestivé společenské přestavbě. Aby se nějaká země stala skutečnou demokracií, její obyvatelé na sobě musejí tvrdě pracovat.
