Komentář
Ministr Miroslav Grégr jednal minulý týden v Alžírsku s nejvyššími představiteli této africké země o dodávkách zemního plynu. Podle prvních informací měl plyn sloužit jako kompenzace za výrobky českého zbrojního průmyslu v rámci barterového obchodu. Po jednáních však Grégr prohlásil, že by tato surovina umořovala minulý dluh Alžírska vůči českým podnikům. Ať tak či tak, jisté je, že plyn je to poslední, co by Česká republika mohla potřebovat.
Monopolní dovozce plynu, státní podnik Transgas, potvrdil, že dosavadní kontrakty s Ruskem a Norskem saturují českou spotřebu víc než dostatečně, a to na patnáct let dopředu. Příliš velký objem již nasmlouvaného množství dokonce nyní komplikuje privatizaci plynárenství a vstup konkurence na český trh kvůli obavám z dovozu dalšího plynu a nebezpečí, že by Transgas neměl pro kontrahované dodávky odběratele. Podle smluv typu „take or pay by totiž musel tak jako tak zaplatit i za neodebrané kubíky.
O tom, že plyn skutečně nepotřebujeme, by měl nejlépe vědět právě Miroslav Grégr. Jeho resort má gesci nad Transgasem i celým plynárenstvím. Patnáctiletý kontrakt, který prakticky znemožnil jakékoli jiné dovozy, podepsali zástupci Transgasu a ministerstva s Ruskem koncem roku 1998, tedy v době, kdy už úřadu i odvětví šéfoval ministr Grégr. Námitky, že tak nezůstane ani skulinka pro další dovozy a případné bartery, tenkrát lehce smetl ze stolu. Teď tvrdí, že by se alžírský plyn docela hodil. A to přesto, že by byl předražený.
Alžírský plyn je v porovnání s ruským či norským dražší hlavně proto, že se přepravuje tankery, a proto se musí nejprve zkapalnit. Při krátkodobých kontraktech sjednaných na letní období lze sice dosáhnout ceny schopné konkurence, ovšem jen teoreticky. Letos v žádném případě, protože je plyn drahý a kurs nevýhodný.
Problematické jsou samozřejmě i dodávky zbraní. Zbrojařská lobby si účast na jednáních v Alžírsku vynutila na poslední chvíli, protože se tato země chystá přezbrojit armádu. Dodávky obranného charakteru do státu, nad nímž stále visí hrozba občanské války, jsou ovšem tenký led a kontrakty na zbraně by zřejmě vyvolaly ostrou reakci některých zemí Severoatlantické aliance. Podle oficiálních informací se proto tato část jednání omezila jen na vojenské cvičné letouny.
Oficiální návštěvy a spanilé jízdy ministrů často nemají žádné konkrétní výsledky. Pokud by ovšem Grégr vymohl nedobytné pohledávky, možná za alžírskou misi sklidí ovace. Pak je ovšem třeba se ptát, jakou cenu za ně zaplatíme.
