Boj o rozdělování povolenek v Česku vrcholí
Vypouštění skleníkových plynů do ovzduší bude v celé Evropské unii regulováno. Emisní povolenky podnikům zdarma přidělí stát, ale už v příštím roce se stanou evropsky obchodovatelným artiklem. Nikdo netuší, jak velká po nich bude poptávka a jakou budou mít cenu. Odhady se pohybují od šesti do třinácti eur za emise jedné tuny oxidu uhličitého. Americké zkušenosti s obchodováním povolenek na vypouštění kyselého deště však podnikové ekonomy varují před ukvapenými propočty, kolik ušetřené povolenky vynesou. Před spuštěním amerického systému se počítalo s tisícidolarovými zisky za každou odprodanou tunu emisí oxidu siřičitého, trh se nicméně dlouhodobě ustálil na 120 až 150 dolarech.
Licitace o miliony tun
.
Ať se bude za povolenku platit cokoli, nikdo nechce začínat jako ten, co musí nakupovat. Různými krizemi donedávna zmítaný český průmysl si přece zaslouží, aby něco slíznul z evropské smetany. Na rozdíl od rozvinutých zemí původní patnáctky, které mají vážné problémy, jak snížit emise na hodnotu, k níž se zavázaly na podporu Kjótského protokolu, jsme v Česku hluboko pod limitem.
A tak navzdory tomu, že v přípravě alokačního plánu emisních povolenek máme několikaměsíční skluz a Evropská komise už důrazně tlačí, abychom své zpoždění vysvětlili, u nás se teprve rozhořel boj o konečnou výši balíku povolenek i o způsobu jejich rozdělování.
Přípravou plánu bylo pověřeno ministerstvo životního prostředí, ale jeho červnový návrh byl podroben tvrdým resortním připomínkám. Ministerstvo mnoha z nich vyhovělo a balík povolenek do září doslova nabobtnal z 93 milionů tun na 100 milionů tun oxidu uhličitého. Nicméně i to se průmyslovým svazům a ministerstvu průmyslu jeví jako málo.
Na ministerstvu průmyslu si proto návrh „vypůjčili“, upravili a přepočítali ho po svém. Vyšlo jim 117 milionů tun. Protože do poslední chvíle neprobíhá žádné hledání konsensu, dá se předpokládat, že ve středu na jednání vlády budou proti sobě nakonec stát dva návrhy. Ten druhý s výrazně navýšenými čísly však neprošel ani připomínkovým řízením. Proti skutečnosti z let 1999 až 2001 by podle návrhu ministerstva průmyslu v letech 2005 až 2007 měly emise stoupnout až o 30 procent. Neočekává se snad od obchodování s emisemi, že se celková emisní zátěž bude naopak snižovat?
Jen výuka obchodování?
„Směrnice po nás nechce, abychom před rokem 2008 snižovali emise. Limity Kjótského protokolu se Evropa zavázala splnit do roku 2012. V příštím období bychom se měli především naučit s emisemi obchodovat,“ tvrdí náměstek ministra průmyslu Martin Pecina a kritizuje pojetí alokačního plánu ministerstva životního prostředí: „Vykládat si směrnici tak, že každý má dostat jen to, co právě potřebuje, je nesmysl. To by pak nikdo neměl co prodávat!“
Pecina naopak soudí, že Česko by prodávat mělo: „Ve snižování emisí vůči počátku devadesátých let máme velký náskok a prodej povolenek by nám měl napomoci k rozvoji výroby. I státy, které limity nesplňují, si vytvářejí prostor pro rozvoj. Navíc si mohou nakoupit povolenky. Nevidím však žádný smysl v tom, aby si kvůli svému rozvoji musely kupovat povolenky naše podniky, když Česko je hluboko pod limitem,“ říká.
Tajemník ministra Ambrozka Daniel Vondrouš však Pecinovi oponuje: „Nelze přidělovat povolenky jen proto, že ještě máme rezervy do splnění Kjótského limitu. To by znamenalo porušení pravidel státní pomoci, protože by se mezi podniky rozdělilo mnohem víc povolenek, než jsou očekávané emise. Stát by podniky dotoval, a to nelze.“
Každému, co jeho jest.
Evropská směrnice ukládá, že celkové množství povolenek nesmí být větší, než je nutné k uplatnění kritérií vyjmenovaných ve zvláštní příloze. Kjótský závazek je sice prvním a zřejmě nejvážnějším kritériem, nicméně jen jedním z jedenácti.
Druhou vážnou podmínkou je, že celkový počet přidělených povolenek nesmí být větší než potřebné množství, které může zahrnout jak skutečné, tak projektované emise. Pro země, jako je Česko, které i tak zůstanou pod limitem Kjótského protokolu, je to formulace natolik benevolentní, že může obsáhnout i velký předpokládaný růst emisí. „Vždycky jsme se snažili vidět vývoj podniků optimisticky a vycházet jim vstříc,“ uvádí vedoucí oddělení změny klimatu ministerstva životního prostředí Tomáš Chmelík, který měl přípravu alokačního plánu na starosti. Ale dodává: „Vždycky jsme však měli na zřeteli kritérium potřebnosti.“ Tedy to, které náměstek Pecina považuje za nesmysl.
Obě verze plánu se tedy neliší jen v množství projektovaných povolenek, ale i v přístupu ke kritériím. „Když to nepůjde jinak, ať nás rozsoudí Brusel,“ vyjádřil se Pecina.
Dva klimatické světy.
„Přes řadu podobností představují Kjótský protokol a evropský systém obchodování dva odlišné světy,“ říká Chmelík a vysvětluje: „Kjótský protokol definuje redukční závazky na úrovni států a má výrazně větší rozsah jak z hlediska sledování zdrojů včetně zemědělství či dopravy, tak i z hlediska skleníkových plynů. Bere jich v úvahu všech šest, nejen oxid uhličitý. Protokol ovšem dosud nevstoupil v platnost, protože signatářským zemím ještě hodně chybí do kontrolování 55 procent globálních emisí. Ale bude-li někdo někdy s převodem emisí obchodovat, pak to budou signatářské státy mezi sebou,“ uvádí.
V evropském systému naopak spolu obchodují konkrétní znečišťovatelé. Předmětem obchodu jsou v první fázi pouze emise oxidu uhličitého a vztahuje se jen na velké producenty emisí. Stát není ani držitelem povolenek, ani není odpovědný za splnění závazků firem. Stát je jenom administrátorem, nikoli jedním z hráčů. „Přidělení povolenek nad úroveň potřeb nemůže být proto vnímáno jako oprávněný nárok průmyslu, ale jako nepřípustná státní subvence,“ tvrdí Chmelík a dodává: „Takový přístup není v souladu ani se směrnicí o obchodování, ani s kritérii pro státní pomoc, definovanými jinými normami Evropského společenství, a narušoval by hospodářskou soutěž.“
Proti takovýmto přestupkům by se mohla postavit nejen Evropská komise či Světová obchodní organizace (WTO), ale mohly by se stát i předmětem žaloby některého ze států, který by se cítil tímto přístupem Česka poškozen. „Žalobu by mohla podat i nějaká firma,“ doplňuje Chmelík. „Povolenkami nelze dotovat výrobu.“
Sami proti sobě.
Úředníci ministerstva životního prostředí upozorňují, že zvýšená suma povolenek ve změněném alokačním plánu ministerstva průmyslu není v souladu se státní energetickou koncepcí, kterou v březnu ministerstvo samo prosadilo. Koncepce počítá s omezením exhalací oxidu uhličitého o deset procent do roku 2005 a o třináct procent do roku 2010. Scénář není podle ministerstva v souladu ani s Národním sdělením o změně klimatu, a dokonce ani se dvěma směrnicemi Evropské komise. V téže době jako energetickou koncepci schválil ministři i vládní program ochrany klimatu. Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha a Klára Sutlovičová z Centra pro dopravu a energetiku upozorňují, že se v něm ministři rozhodli snížit měrné emise CO2 na obyvatele do roku 2020 o 30 procent a pokračovat v zahájeném trendu do roku 2030. Díky tomu by během dvou desetiletí klesly roční české exhalace na jednoho obyvatele z dvanácti tun na 8,7 tuny.
„Něco není v pořádku, když dva měsíce po rozhodnutí omezovat znečištění následuje plán, který navrhuje v nejbližších několika letech nedělat vůbec nic,“ komentuje Kotecký.
Svůdná cesta.
Průmyslové svazy přese všechno spatřují lepší perspektivu v návrhu ministerstva průmyslu. Poškozeni postupem ministerstva životního prostředí se cítí zejména chemici. Specialista pro životní prostředí Svazu chemického průmyslu Vladimír Novotný upozornil, že původní návrh alokačního plánu mezi chemickými podniky přehlédl některé emisní kapacity. A protože povolenky jsou v něm rozdělovány po sektorech, poškozuje to celý chemický resort. „V některých kolonkách Chmelíkovy databáze je uvedeno jen hic sunt leones,“ ironizuje Novotný. Chmelík se o chybějících zdrojích dověděl příliš pozdě, než aby stačil provést opravu v materiálu připraveném do vlády. Tím přihrál na smeč i prezidentu Svazu chemického průmyslu Pavlu Švarcovi, jehož nespokojenost s přidělováním povolenek má hlubší kořeny. „Jak to, že to v některých sektorech sedí, a v jiných ne? Ministerstvo životního prostředí už na začátku zvolilo špatnou základnu pro výpočet, když vycházelo z let 1999 až 2001, kdy náš obor procházel nejhoršími kotrmelci a objem průmyslové výroby byl nižší než v jiných letech,“ připomíná Švarc a vysvětluje: „Chceme stabilizovat růstový program víc než některé jiné resorty, a přitom jsme narazili už na druhé omezení. Nesprávným určením výchozích hodnot může alokační program vážně ohrozit konkurenční postavení našeho průmyslu.“ Švarc argumentuje i tím, že návrh MŽP je založen na nereálných hodnotách a že nepřihlíží k rozvoji jednotlivých odvětví. Růstové koeficienty prý nemají oporu v analýzách zaměstnavatelských svazů. A co je zřejmě nejvážnější Švarcovo obvinění: „V rozporu s přílohou III směrnice Evropské komise zvýhodňuje návrh MŽP formou bonusů určité podniky a odvětví na úkor ostatních, a vytváří tak vážné pokřivení budoucího evropského trhu s povolenkami v neprospěch českých hospodářských subjektů.“
Boj v sektoru.
Bez problémů byly vyřešeny povolenky v rafinerském průmyslu, který byl vyčleněn jako samostatný sektor. „Proč to nešlo i u ostatních chemických podniků?“ ptá se Švarc. „Jestliže nebudou všechny naše požadavky vyslyšeny, nedokážu si představit, jak budeme rozdělovat povolenky mezi podniky. Problémy budou i uvnitř Unipetrolu, vždyť Synthesia, Spolana, Lovochemie i další mají minoritní spoluvlastníky. Akcionáři se mohou cítit poškozeni,“ předvídá Švarc. Proto podporuje individuální alokace povolenek na základě benchmarkingové metody, za níž rovněž stojí ministerstvo průmyslu.
Návrh ministerstva životního prostředí preferoval rozdělení po sektorech. A ani dělba mezi jednotlivé podniky by nemusela být nespravedlivá, jestliže vyjde z už známých historických emisí a vynásobí se shodným algoritmem. Podniky se také mohou mezi sebou dohodnout na jakémkoli jiném rozdělení.
Individuální alokace by podle Chmelíka taky nebyly zcela spravedlivé, protože by posloužily jen velkým podnikům, které produkují víc než 0,3 procenta celkových emisí. U těch velkých by sice mohly lépe ošetřit rozdílné růstové faktory, ale malí znečišťovatelé by na tom byli stejně jako v sektorech, navíc s pocitem, že velcí emitenti jsou před nimi zvýhodňováni.
„Tento přístup by zásadním způsobem změnil filozofii alokačního plánu a jeho aplikace by vlastně znamenala nový plán,“ tvrdí Chmelík. „Kdyby si pak na individuální alokace vyžádala audit Evropská komise nebo je chtěl prozkoumat Úřad pro hospodářskou soutěž, znamenalo by to další zdržení,“ připomíná Chmelík.
Jsme malí, slabí...
„USA, Rusko, Čína a další velké státy na emise oxidu uhličitého kašlou. Evropa se chová rozumně. A my chceme být lepší než všichni ostatní? Když snížíme emise o polovinu, oteplování se zastaví?“ ptá se Švarc a vysvětluje: „Donedávna jsme vráželi spousty miliard do emisí oxidu siřičitého, oxidů dusíku, těkavých látek. Je naděje, že se teď prodejem povolenek něco vrátí. Máme-li investovat i do oxidu uhličitého a snížit energetickou náročnost, potřebujeme motivační faktor - a tím jsou povolenky.“
Josef Zbořil ze Svazu průmyslu a dopravy se rovněž jednoznačně staví za návrh ministerstva průmyslu: „Alokační plán má být podle toho, kolik potřebují jednotliví provozovatelé. A jestliže to ministerstvo životního prostředí neumí zdůvodnit, my ano. Dokážeme i to, že žádná pravidla Evropské unie při tom neporušujeme,“ je si jistý Zbořil. Tvrdí, že kdyby vláda přijala návrh ministerstva životního prostředí, utrpěly by české podniky újmu deset miliard korun.
„Nemyslete si, že požadovaných 117 milionů tun vypustíme do ovzduší,“ vzkazuje Zbořil. „Náš průmysl prošel poklesem výrob, restrukturalizací, mnoho prostředků je stál přechod na ušlechtilá paliva. Když jim povolenky umožní udržet pozici, proč by je nemohli prodat?“
Jenže příliš štědré alokační plány mohou způsobit pravý opak - inflaci. Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha upozorňuje na to, že po zveřejnění poměrně špatného německého plánu klesla uvažovaná cena povolenky z třinácti na 8,25 eura. Ekologicky smýšlející lidé přijímají takovéto diskuse o povolenkách s rozpaky. Obchodování s emisemi, které má přispět zlepšení klimatu, se ještě před zahájením obrací ve svůj protiklad. „Přičíst všechny náklady na obnovu technologií na vrub životního prostředí je krátkozrakost a odsouvání republiky do role špinavého otesánka na kraji unie,“ soudí ředitel Nadace Partnerství Miroslav Kundrata a dodává, „jsem přesvědčen, že se najdou desítky velkých a úspěšných firem, které tento postoj nesdílejí a do životního prostředí investovaly zcela přirozeně v rámci modernizace a posilování konkurenceschopnosti na mezinárodních trzích. Ať už to jsou cementáři, firmy typu Barum, Škoda auto a mnoho dalších.“
