Významná pomoc chudým se možná týká víc ekonomie než míru
Pravidlo zůstalo v podstatě zachováno. Jeho porušení hrozilo, když poprvé v tomto století byla Nobelova cena za ekonomii udělena jenom jednomu ekonomovi - Edmundu Phelpsovi (EURO 42/2006). S malou nadsázkou však lze tvrdit, že letošní Nobelova cena za mír je druhou za ekonomii, která se od svého zrodu v roce 1969 profiluje s těmi za fyziku, chemii a vlastně i za medicínu jako vědecká. Malý pokus zamířit při udělování této ceny i do aplikovanějších ekonomických oblastí učinila Nobelova komise v roce 1997, kdy odměnila dva ekonomy za práci o oceňování finančních derivátů. Ti svou Black-(Merton)-Scholesovu rovnici vyzkoušeli v praxi ve vlastním investičním fondu, který však zkrachoval krátce po udělení ceny. Zákonitě proto vyvstala otázka, jak by se měla švédská akademie zachovat k člověku, který se sice zabývá ekonomií, ale jehož genialita spočívá v uvedení základních ekonomických principů tentokrát v úspěšnou praxi. Navzdory četným námitkám, že „to přece nemůže fungovat“. Ať už je kritika firmy Nike za činnost v rozvojovém světě jakákoli, její slogan Pusť se do toho („Just do it“) přesně vystihuje aktivity, které v něm vyvíjí Bangladéšan Muhammad Júnus z tamní čitágáonské univerzity.
Jeden dolar stačí.
Muhammad Júnus začal v roce 1969 s čerstvým doktorátem z USA na této univerzitě vyučovat ekonomickou teorii. Přednášel o Světové bance zřízené kvůli financování projektů v rozvojových zemích i o tom, jak díky ní mohou vlády získat velké investice na financování přehrad, elektráren a silnic, jež by měly vyvolat ekonomický rozvoj a zlepšit život chudým. V roce 1974 však tito lidé pár bloků od univerzity umírali za hladomoru. Přehrady jim nepřinesly šťastnější život. Možná právě tehdy si profesor Júnus uvědomil, za co v roce 1998 Ind Amartya Sen získal Nobelovu cenu za ekonomii: hladomory nepramení z neúrody či záplav, nýbrž ze špatně fungujících potravinových trhů (ať už jde o distribuci či o výrobu). Júnusovy první půjčky těmto chudým z vlastní kapsy je však dnes třeba brát tak, že jejich motivem byla spíše charita než aplikovaná ekonomie.
Ekonomie rozvoje.
Některé obrovské rozvojové projekty, například přehrady, vyžadují tak vysoké náklady na koordinaci jednotlivců, že je v celém světě stavějí velké instituce. Pomoc Světové banky ekonomikám rozvojových zemí je důležitá, nadržuje však těm bohatším.
Júnus se z rozhovorů s chudými dozvěděl, že na založení drobné řemeslné výroby či na nákup krávy, z níž vznikne celé stádo, stačí neuvěřitelně malá investice, doslova mikroúvěr. Toho se však nedostávalo hlavně ženám, protože většinou neměly přístup k již tak nuzným rodinným financím a uprostřed bídy a těžkého života byly paradoxně málo zaměstnané. Proto Júnus založil banku Grámín pro ty, kdo vlastní méně než čtvrt hektaru půdy, a dodnes 95 procent půjček poskytuje ženám. V roce 1991 měl problémy se splátkami bance každý sedmý muž, mezi ženami však jenom jedna ze sedmasedmdesáti. Průměrná půjčka činí 141 amerických dolarů a vždycky musí být splacena do roka.
Význam toho, že mikroúvěr je přinejmenším stejně důležitý pro rozvojový svět jako „koordinované“ projekty, ukázal další nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974 Friedrich August von Hayek. Informace o tom, co a kde hospodářství „potřebuje“, jsou rozptýleny mezi lidmi na místě, kde žijí, a hospodářský rozvoj se tak děje přímo od zdrojů bohatství.
Světová banka je dnes často kritizována za to, že její projekty jsou zkorumpované. Riziko zpronevěry však existuje už od doby, kdy směna přestala být okamžitá a obchodník se zámořím či panovník si potřebovali půjčit na velkou plavbu či na válku. Ručení však museli poskytnout oba (smrt a daně jsou od té doby jediné skutečné životní jistoty). Neuhlídá-li však Světová banka vládce, lze vůbec předpokládat, že dokáže mít pod kontrolou dlužného chudáka mezi 1,1 miliardy „anonymních“ lidí žijících v rodinách s méně než jedním dolarem na den? Výzva hodná Nobelovy ceny za ekonomii…
Ekonomie půjček.
V tradiční ekonomii, kterou přednášel profesor Júnus, vždy existovaly čtyři základní překážky pro půjčování chudým. Transakční náklady na obrovský počet malých půjček jsou příliš vysoké, chudí nemohou poskytnout žádné ručení, nespoří, takže nemají z čeho půjčku splácet, a příliš velká rizika. Nejnižší úrok na takové půjčky se i u státních bank pohyboval kolem 80 procent. V Bangladéši bylo normálním bankám spláceno jenom 52 procent úvěrů a v době velkých záplav, například v letech 1988 a 1989, pouhých 19 procent. Zdálo by se, že jediná možná cesta z této situace jsou velké projekty Světové banky. Není-li totiž ručení, nečestní lidé nesplácejí, jsou-li úroky vysoké, nelze si je dovolit, a proto se nevytváří hodnotné ručení. Bludný kruh chudoby se uzavírá. Donedávna hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001) ukázal, že se takový kapitálový trh může zhroutit, jestliže čím dál vyšší úrokové míry budou odpuzovat jen ty čestné.
Jiná možnost splácení.
Nelze však přimět dlužníky k jiné formě splácení? Banka Grámín půjčuje jen pětičlenným skupinám vesničanů, kteří si je mohou vytvořit podle vlastního rozhodnutí. Nejdříve půjčku dostanou první dva a až ji do roka splatí, poskytne ji dalším dvěma a nakonec tomu pátému. Za všechny půjčky, i toho pátého, však ručí společně. V této záležitosti se opět uplatňují hayekovské informace. Vesničané totiž nejlépe vědí, kdo je kvalitní dlužník, a tím, že se s ním spojí, toto sdělení předávají bance. Toto společenské ručení umožňuje snížit reálnou úrokovou míru dvěma milionům grámínských dlužníků na zhruba 16 procent. Není-li však půjčka splacena, nesmí se ani jeden z pěti členů skupiny v budoucnu o žádnou další ucházet. Při úspěšném splacení se naopak v příštím kole zvyšuje maximální výše půjčky. Vytváření takových skupin ve vesnickém prostředí (banka Grámín znamená v bangladéštině banka pro vesnice) s malou migrací znamená, že se v podstatě hraje takzvaná „nekonečná hra“, v níž je spolupráce udržitelná. To dokázal například Robert J. Aumann (Nobelova cena za ekonomii 2005). Případný defraudant totiž musí žít mezi svými kolegy ze skupiny se vším, co z toho plyne. Zmíněný problém malé spořivosti řeší banka tak, že vyžaduje téměř okamžité splácení úvěru. Nečeká na výnos z investice, ale celkovou částku i s úrokem vydělí padesáti a již za tři týdny musí obdržet první týdenní splátku. Tento zdánlivě ekonomický nesmysl však přispívá v chudých rodinách k tomu, co je pro jejich rozvoj zcela zásadní, k diverzifikaci schopností. Rodina totiž musí být schopná splácet půjčku již od prvních dnů, a nemůže tedy vsadit vše na jednu kartu a v případě neúspěchu riskovat ještě větší chudobu.
Potomci banky Grámín.
Poslední problém, transakční náklady pro banku, samozřejmě zůstává. Všichni klienti se každý týden po sedmi pěticích setkávají se svým bankéřem. Banka však dokáže pokrýt jen operativní náklady, a proto je závislá na sponzorech (například šest procent vlastní bangladéšská vláda). Jinak by úroky byly vyšší, ne však výrazně. Grámínský model napodobují v celém světě, zejména v Indonésii a Bolívii, kde banky poskytující mikroúvěr jsou soběstačné při reálných úrokových mírách kolem 25 procent. Nobelovy ceny za mír obvykle dostávají lidé, kteří se podíleli na řešení nějakého konfliktu. Muhammad Júnus ji obdržel za snížení chudoby. Za způsob pomoci by si však zasloužil Nobelovu cenu za ekonomii.
