Zač je toho loket

Odbory měly a mají blíže ke stranám sociálně vnímavým

Od 3. března je nejsilnější odborová centrála v zemi, Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS), ve stávkové pohotovosti. „Ta stávková pohotovost má za účel, abychom uvnitř odborů zvýšili informovanost a zájem našich členů na tom, co se děje, to znamená, aby diskutovali dopady reforem… Pochopitelně budeme k tomu používat formy aktivů v regionech … kde se sejdou stovky zástupců ze základních organizací. A tam bude rozhodnuto o dalším postupu,“ pravil předseda ČMKOS a zároveň sociálnědemokratický senátor Milan Štěch. Do ulic se tedy nehrne demonstrovat půl milionu rozhněvaných odborářů. Prozatím se jen do několika sálů nahrnou nižší odboroví funkcionáři, jež budou ti vyšší přesvědčovat, že vládní reformy znamenají zkázu, a proto je zapotřebí Topolánkově skvadře pohrozit.
Přesto si významní vládní činitelé nelibují, že české odbory jsou takové, jaké jsou, čili krotké. „Ukazuje se, že odbory jsou dneska identifikovány se sociální demokracií více, než by nezávislým odborům slušelo,“ postěžoval si na Primě předseda vlády a ODS Mirek Topolánek. Podobný názor vyjádřil Martin Bursík: „My jako Strana zelených,“ pravil v Moravcových Otázkách jejich předseda a vicepremiér, „bereme odbory vážně, bereme vážně i tripartitu“, ale vidíme problém v tom, že „u nás jsou odbory velmi úzce provázané s jednou politickou stranou, a to sociální demokracií.“ Bursík má „za zdravé pro demokratickou zemi, aby odbory byly nezávislé na politických stranách a aby skutečně byly odbornou platformou, která je určitým partnerem vlády“. To poslední je iluze, neboť od toho jsou experti, a nikoli odbory. A pokud jde o partnerství, Klausovy vlády braly odbory za nutné zlo a Topolánkova trojkoalice po partnerství s nimi také neprahne.
Leč vezměme to po pořádku, čili od pana premiéra. On ani pan vicepremiér nejsou mladíci a nemohli se vyhnout marxisticko-leninskému „vzdělávání“. Kdysi museli narazit na „klasikovu“ větu, že „kde nepracujeme my, tam pracuje třídní nepřítel“. Klasika a třídní boj odvál čas, ale machiavelistický zbytek oné rovnice stále platí. Jinak řečeno, pokud v ČMKOS nepracuje ODS, Strana zelených či lidovci, rozprostřela se v ní pochopitelně sociální demokracie. Jednáním s jedenácti odborovými předáky, jež nyní absolvovala předsedkyně poslaneckého klubu zelených Kateřina Jacques, se náskok ČSSD z minulých let nedá jen tak dohnat. Mimochodem s výjimkou komunistů, k nímž se přiklání Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska stojící mimo ČMKOS, jsou na tom s vazbami na odbory stejně nevalně jako zelení i daleko zkušenější strany. Jen málokdo má asi povědomost třeba o Křesťanské odborové koalici, jež na prahu devadesátých let vznikla jako samostatná odborová centrála a k významnějšímu vlivu se nikdy nedopracovala.
V dlouhodobé strategické koncepci ČMKOS stojí, že „základním posláním odborů je hájit práva a zájmy lidí, pro něž mzda za práci je nebo byla hlavním zdrojem jejich obživy“. Nelze proto brát doslova jinou pasáž téže koncepce, podle níž „odbory jsou nezávislé na politických stranách, vládě, zaměstnavatelích, náboženských i dalších institucích“. Přímo závislé jistě nejsou, ale ke stranám „lidí práce“, jež se prezentují jako strany sociálně vnímavé, měly a mají blíže než ke stranám jiným. Ne náhodou disponovaly za první republiky několikasettisícovým odborářským zázemím sociální demokraté a národní socialisté, avšak nikoli kupříkladu Kramářova konzervativní národní demokracie, zakořeněná ve finančním a podnikatelském prostředí. Z té tradice něco zbylo dodnes, přestože v roce 1945 „sjednocené“ Revoluční odborové hnutí, fungující až do listopadového převratu 1989 jako „převodová páka“ komunistického režimu, odbory coby váženou instituci zdiskreditovalo. Ostatně Klausova transformace mohla proběhnout relativně hladce jenom proto, že otřesené a nesebevědomé odbory vedené tehdy vládu chápajícím Vladimírem Petrusem nebyly schopny účinného odporu. Dnes na tom nejsou o řád lépe. Zastupují zhruba jen desetinu všech zaměstnanců, kteří na tom nejsou tak, aby demonstracemi či jinak museli středopravicové vládě ukazovat, zač je toho loket.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu