Začal to Mácha

Cena zavedení čipových karet pacientů se počítá na miliardy

Čipová karta místo papírové průkazky by měla v budoucnosti umožňovat identifikaci klientů všech českých zdravotních pojišťoven. Ovšem k čemu by měly čipové karty přesně sloužit, se zatím přesně neví. Odpověď by měla dát analýza, kterou na základě tendru uzavřeného koncem minulého roku zadala Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) konsorciu vedenému tuzemskou pobočkou Hewlett-Packard (HP). V konsorciu je sdruženo deset společností. K nejznámějším patří Compaq Computer, Český Telecom, Econsult, Hewlett-Packard, KPMG Česká republika, Microsoft a Státní tiskárna cenin. Z méně známých firem jsou ve sdružení BULL - francouzská státní firma se zaměřením se na informatiku ve státní správě, Stapro - specialista na zdravotnickou informatiku a software pro nemocnice, a společnost OKsystem, jejímž úkolem je zajištění bezpečnosti zaváděných identifikátorů. „Konsorcium bylo vytvořeno i s ohledem na získání následné zakázky na zavedení elektronických identifikátorů,“ uvedl pro týdeník EURO Ivo Rýc z Econsultu, společnosti, která má zkušenosti s implementací čipových karet v sousedním Rakousku. Elektronických identifikátorů je více druhů, ovšem Rýc vidí jako nejvhodnější pro Česko právě čipové karty.

Od devíti do devadesáti milionů.

Vypsáním tendru pověřilo Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ministerstvo zdravotnictví a výsledkem má být řešení použitelné pro všechny poskytovatele zdravotní péče v republice. Soutěže se zúčastnilo sedm sdružení a zdroje dobře obeznámené s transakcí uvádějí, že za vypracování analýzy požadovaly částky od devíti až do 90 milionů korun.
„Nabídková cena vítězného konsorcia mírně přesahuje 57 milionů korun,“ uvedl Jiří Suttner z VZP. Dobře informovaný zdroj tvrdí, že podmínkou uzavření smlouvy ze strany VZP byla i spolupráce s druhým v pořadí – konsorciem vedeným společností Siemens. Suttner říká, že VZP analýzu plně financuje ze svých vnitřních zdrojů mimo rámec prostředků určených na veřejné zdravotní pojištění.

Kdo to zaplatí?

Nutnost zavedení elektronického identifikátoru vyplývá z rozhodnutí Evropské komise z března loňského roku. Komise stanovila, že do roku 2005 musí být ve všech členských státech Evropské unie zavedeny elektronické průkazy zdravotního pojištěnce obsahující formulář protokolu E 111, kterým se prokazují občané evropských zemí při žádosti o poskytnutí zdravotní péče. Na jeho základě se provádí i vyúčtování takto uskutečněných zdravotních výkonů. Formulář protokolu zatím platil v „papírové“ formě a musel být vždy vyplněn, když člověk navštívil lékaře mimo domovský stát. Existuje však reálné nebezpečí, že Česko elektronický indentifikátor zavést do roku 2005 nestihne, přičemž důvodem mohou být i peníze. Náklady na obdobný projekt, který se nyní uskutečňuje v Rakousku, dosahují v přepočtu přibližně čtyři miliardy korun. Ivo Rýc soudí, že celkové náklady na zavedení čipových karet by v České republice měly být pod touto hranicí. Ale i tak je zřejmé, že při financování projektu se neobejde bez přispění státu, což potvrzuje i Suttner z VZP. Analýza zavedení elektronického identifikátoru by měla být dokončena v polovině letošního roku, diskuse o ní a hledání optimální varianty zabere další měsíce, takže je pravděpodobné, že do doby než se bude sestavovat návrh státního rozpočtu na rok 2004 jasno nebude. V příštím roce by se mohla uskutečnit nanejvýš pilotní část projektu. Za nejbližší termín plného zavedení čipových karet označil Suttner přelom let 2005 a 2006.

Projekt Mácha.

Současná analýza není premiérou českých snah o zavedení elektronické identifikace. První pokus zorganizovalo ministerstvo zdravotnictví spolu s VZP a s podporou fondu Phare v Litoměřicích pod názvem Mácha. „Projekt Mácha se uskutečnil ve dvou fázích, v letech 1996 - 1997 a 1998 – 1999. V obou fázích bylo celkem vydáno 30 tisíc karet, takže elektronickým identifikátorem disponovali všichni obyvatelé města,“ řekl týdeníku EURO Jiří Ochozka ze společnosti Aproks, který se na realizaci projektu podílel. Litoměřická karta obsahuje identifikaci pojištěnce a osm zdravotnických položek sloužících jako základní dokumentace. Zabezpečena je čtyřmístným osobním identifikačním číslem. Do projektu se zapojilo na 60 procent z místních 51 soukromých zdravotnických zařízení a litoměřická nemocnice. Dodnes v projektu zůstalo kromě státní nemocnice jen šest soukromníků. Mácha měl za úkol ověřit reakce občanů a lékařů na novou technologii, ale karty neumožňují elektronický podpis, použití internetu a navíc neobsahují zmíněný požadovaný protokol E 111.

Ušetří se.

Čipové karty mají zavést systém do poskytování zdravotní péče a mimo jiné zajistit kontrolu nákladů a finančních toků v oblasti zdravotnických výkonů. To pokládá Rýc z Econsultu za velmi důležité, protože zdravotnictvím proteče ročně přes 140 miliard korun, z toho asi 35 miliard představují náklady na léky. Díky čipovým kartám ušetří lékaři čas při vyplňování papírových formulářů, čímž se sníží náklady na jednotlivé transakce a současně budou jednoznačně identifikováni účastníci všech zdravotnických úkonů. Praxe dosud nevylučovala, že se léky či zdravotnické výkony mohly psát i na ty pacienty, kteří o tom nevěděli, či dokonce lékaře vůbec nenavštívili. Každé ošetření a jeho výsledky by měl pomocí svého identifikátoru potvrdit jak pacient, tak lékař. Tak by se vytvořil bezpečnostní trojúhelník pojištěnec – pojišťovna – poskytovatel zdravotní péče. Zavedení karet by také umožnilo pojišťovnám splnění jejich zákonné povinnosti – zajistit pojištěncům přístup k účtům u zdravotních pojišťoven. K tomu by bylo ovšem nutné instalovat informační kiosky podobné jaké byly k dispozici v litoměřickém projektu Mácha.
Zdravotnické údaje na kartě by mohly výrazně urychlit rozhodování lékařů o nejvhodnějším způsobu léčby s ohledem na možné kontraindikace. Vzhledem k pravděpodobnému umístění čteček čipových karet v sanitních vozech a na pohotovostech by se mohlo zjednodušit vyšetřování nových či pro lékaře neznámých pacientů, zejména v akutních případech. Karty nahradí i zrušené očkovací průkazy a zamezí opakovanému nadbytečnému vyšetřování pacientů a nadměrným předpisům léků.

Tři možnosti.

V Česku připadá na deset milionů obyvatel kolem padesáti tisíc poskytovatelů zdravotní péče. To znamená potřebu více než deseti milionů karet pro konečné uživatele a padesáti tisíc čtecích zařízení. Navíc musí být každý lékař vybaven počítačem, specializovaným software. Nezbytné bude také školení a propagace celého projektu jak u zdravotníků, tak u širší veřejnosti. Důležitou otázkou je pojetí čipových karet. Ve hře jsou nejméně tři varianty: prostá identifikace pojištěnce, identifikace včetně základní zdravotnické dokumentace, či čipová karta jako klíč otevírající více dveří, například přístup k sociálním službám podobně, jak je tomu v sousedním Rakousku. Zajímavé srovnání nabízí litoměřická karta z projektu Mácha. Ta kromě identifikačních údajů pojištěnce a pojišťovny obsahovala popis aktuálního zdravotního stavu pacienta (alergie, dlouhodobé choroby, očkování či náhrady orgánů) a seznam posledních užívaných léků. Navíc samozřejmě i bezpečnostní data nutná k zamezení zneužití karty. S informačním obsahem úzce souvisí také volba technologie a hlavně paměťová kapacita karet. Existují tři technologické varianty elektronického identifikátoru: magnetická, čipová a optická. Zdánlivě nezajímavé technické detaily přitom výrazně ovlivňují finanční náklady projetu. Zavádění magnetických karet pravděpodobně již odzvonilo vzhledem k zastaralosti této technologie a hlavně k její nižší bezpečnosti. Optické karty jsou zajímavé z hlediska kapacity, nabízí prostor pro čtyři megabyty dat pro ukládání rozsáhlé zdravotnické dokumentace včetně rentgenových snímků. Ovšem v projektu Mácha se taková kapacita ukázala jako přebytečná. Litoměřické čipové karty mají kapacitu osm kilobytů a dodnes je obsazena přibližně jen polovina paměti. Takže jde nejspíše o nejvhodnější variantu. Podobné rozhodování se týká i čipových identifikátorů. Na trhu jsou dva typy: s kryptoprocesorem a bez něj. Kryptoprocesorová varianta umožňuje elektronický podpis a je výrazně bezpečnější, ale i dražší. Jedna karta s kryptoprocesorem přijde asi na 300 korun, bez kryptoprocesoru na 100 korun. Jednoduchým vynásobením počtem uživatelů lze dojít k částce jedna nebo tři miliardy korun. A to jsou náklady jen na karty. Cena čtečky se pohybuje mezi 1000 až 12 000 korun.

Různorodé zkušenosti.

V řadě evropských zemích se již elektronické karty používají, v dalších - například v sousedním Rakousku - se teprve zavádějí. Použití identifikátorů se liší, část zemí je používá jen k identifikaci zdravotních pojištěnců, ale například v Rakousku a v Belgii se spojilo zdravotní a sociální zabezpečení a byla vytvořena jednotná karta pro oba resorty. Rýc i Ochozka tvrdí, že nejdále jsou Slovinci, kteří mají už od minulého roku plně funkční systém. V některých zemích - například v Německu či ve Francii - se situace zkomplikovala, protože jednotlivé zdravotní pojišťovny zavedly vlastní identifikátory bez vzájemné kompatibility.