Totální chaos, jaký Česko před volbami ještě nezažilo. Tak označují odborníci současnost. Začíná se stírat rozdíl mezi velkými a malými stranami, z velkých se stávají malé, nedávno vzniklé strany dotahují v průzkumech volebních preferencí tradiční parlamentní partaje.
Autor: Jakub Hněvkovský
Zamíchají tyto volby zavedeným pořádkem české politické scény?
Obliba velkých politických stran – ČSSD a ODS – padá, přicházejí o důvěru svých voličů. Těží z toho nové, ale zatím méně průhledné strany – TOP 09, Věci veřejné a Strana práv občanů – zemanovci. Ptáte se, co se děje? „Něco, co tady ještě nebylo. Tím, že se rozložila ODS, rozložil se celý český politický systém, který stál na dvou velkých politických stranách. Když se vytáhne jedna cihla, sesype se všechno,“ vysvětluje politolog Bohumil Doležal.
Ředitel Střediska empirických výzkumů (STEM) Jan Hartl potvrzuje, že příznivci ODS, která byla hegemonem pravice, se od strany odklánějí. „Ukazuje se, že ODS si nedovedla příznivce udržet, část z nich přechází k TOP 09, část k Věcem veřejným. Dochází k přeskupování, politická přízeň nemá jasné kontury. Kdo ví, jak volby dopadnou,“ říká Hartl.
Za největší překvapení sociolog považuje, že letošní volby otřásají představou, že politické spektrum je u nás již etablované. Dnes už není možné strany rozdělovat na malé a velké. „Pokud v některých průzkumech padá ODS na 15 procent a na stejné vlně jsou Věci veřejné a TOP 09, je více silných subjektů, ale některé jsou neprůhledné,“ dodává Hartl.
Průzkumy preferencí se liší
Přízeň voličů je nepřehledná. Vycházejí totiž odlišné průzkumy veřejného mínění. Podle jednoho ztrácejí obě největší strany – ODS a ČSSD – a vyrovnávají se preference všech stran, podle druhého sociální demokracie vede, ale nebyla by schopna vytvořit vládní koalici s tichou podporou komunistů. „Nikdy se ještě v novodobé historii nestalo, aby pět stran mělo šanci na přibližně stejné volební výsledky,“ upozorňuje Doležal. A také to podle něj v tuto chvíli vypadá, že původní koncepce šéfa ČSSD Jiřího Paroubka – vytvořit menšinovou vládu za podpory komunistů – je silně otřesena.
Sociolog Hartl tvrdí, že veřejnost je rozčarována oběma velkými stranami a snaží se najít alternativu v nováčcích. Ještě nedávno to vypadalo, že velké parlamentní strany mají své pevné voličské jádro, ale dnes už tomu situace neodpovídá. Důvodem může být podle Hartla i skutečnost, že většina politických stran včetně ODS se zaměřuje na středového voliče. „O jeho hlas usilují všechny strany,“ uvádí. Za překvapení letošních voleb považuje, že z předvolebních sociologických výzkumů vyplývá, že nové subjekty mají určitou šanci. „Neznamená to, že už se zrodil nový fenomén, ale je to poměrně výrazný signál, který se může, ale nemusí odrazit na volebních výsledcích,“ míní Hartl. Lidé tak dávají najevo, že nejsou spokojeni se současnou politickou situací a s chováním stran.
Na současné nepřehledné situaci se podle odborníků podepsal i způsob vedení předvolební kampaně. Pracuje se čím dál víc s negativní kampaní, očerňováním protivníka. „Je to snaha nabudit emoce, které hrají v kampani velkou roli. Emoce často zamávají s motivací lidí, ale často neublíží jen tomu, proti komu je kampaň namířena. Může uškodit i tomu, kdo vypustí džina z lahve,“ je přesvědčen Hartl. I ten, kdo spustí nenávistnou kampaň a příliš „tlačí na pilu“, se urputností snahy očernit soupeře může znedůvěryhodnit sám. Věří, že posílí své vyhlídky, ale nechtěně se mu podaří lidi otrávit. „Nenávistná kampaň a osočování protivníků dokázaly jediné: totálně podrýt důvěru v politiku vůbec,“ konstatuje politolog Doležal.
Koho hodím do urny?
Jak se voliči rozhodují, které straně hodí do volební urny svůj hlas? Určitě nedají příliš na billboardy, klipy a mítinky. I když stojí stranické pokladny nejvíce peněz, mají minimální význam. „Lidé se rozhodují podle velmi obecného ideologického zaměření, především členění na levici a pravici,“ vysvětluje sociolog. I když v některých zemích považují toto členění za zastaralé a překonané, u nás se lidé rádi zařazují na škále levice a pravice. „Názorové rozčlenění na pravici a levici je relativně stabilní a vyrovnané, o něco málo vyšší je patrný příklon k levici,“ uvádí sociolog. Je však otázkou, jestli by se člověk, který se řadí například k pravici, po podrobnějším zkoumání opravdu ukázal jako pravicově zaměřený. „Ve skutečnosti je členění velmi nesourodé, rozostřené a nekonzistentní,“ míní Hartl. Existuje řada lidí, kteří se hlásí k pravici, ale vlastně zastávají levicové názory.
„Být pravicový u nás znamená snažit se odlišit od minulého komunistického režimu, být obecně prozápadní,“ vysvětluje.
V minulých volbách byla veřejnost rozdělena téměř na dvě poloviny, což se projevilo křehkými vládními koalicemi, menšinovými vládami a politickou nestabilitou. „Jsme ve specifické situaci, máme za sebou neblahé dědictví komunismu, které se promítlo do hlav lidí,“ vysvětluje Hartl. Levicová ideologie zní lidem povědomě, odpovídá tradicím, levicový politik se obrací k zažitým stereotypům, veřejnost mu rozumí. Zato pravicový politik se nemůže opřít o zažité normy a standardy, musí vysvětlovat své teze trpělivě ve všech souvislostech. Také jeho voliči více očekávají, protože sympatizanti pravice jsou většinou mladí, aktivní, vzdělanější, zvídavější a často i skeptičtější.
Mnoho voličů se rozhoduje především podle osobností, což bývá obvykle osobnost předsedy strany. „Je to přirozené, protože abstraktní svět politiky si zalidňují, činí ho srozumitelnějším,“ soudí Hartl. U nás ještě více než jinde, protože česká politika je vyprázdněná od obsahu, kampaň nemá hlavní téma, strany nemají jasné priority, žádné téma nejde do hloubky, politici se ohánějí jen hesly nebo symboly. Bojí se říci pravdu, protože mají pocit, že kdyby nastínili cestu k nutným reformám, přišli by o voliče. „Zabývají se situací tady a teď, protože apely a jednoduchá hesla zabírají. Důležité otázky, které by nastínily budoucnost, nikdo neřeší,“ kritizuje sociolog.
