George Bush usedl do křesla šéfa ekonomicky nejsilnější země na světě. Nic více a nic méně. Vše nasvědčuje tomu, že americký prezident nemá ambice stát se ředitelem zeměkoule, který musí mít pod kontrolou každé bolavé místo na naší planetě. Hodlá však vést „nejsilnější národ , který zajisté bude v zahraničí slyšet.
George Bushe mladšího zřejmě neláká image celosvětového bojovníka za spravedlnost. Jeho cílem bezpochyby bude tvrdě hájit národní zájmy. V tomto směru naváže na politiku svého otce.
Mnozí Evropané jsou zděšeni. Nejde o to, že sám nový americký prezident neoplývá zkušenostmi se zahraniční politikou. Na to má své lidi. Ozývají se však hlasy, že americký zájem o evropské dění může za Bushovy vlády ochabnout. Je otázkou, do jaké míry se Spojené státy budou angažovat při řešení konfliktů v bývalé Jugoslávii.
Své výhrady vůči očekávané zahraniční politice neskrývá ani její dosavadní kormidelnice Madeleine Albrightová. „Není možné zavírat oči před tím, co se děje třeba v Kosovu, tvrdí Clintonova ministryně zahraničí. Připomíná novému prezidentovi, že ani jeho otec nebyl slepý. To je však sporné. Když se George Bush starší rozhodl zaútočit na Irák, bylo to mnohem více kvůli americkým národním zájmům než ve jménu sil dobra proti silám zla.
Diplomacie Billa Clintona se více zajímala o místní souvislosti. V řadě případů ji k tomu tlačily okolnosti. Evropské země byly v bývalé Jugoslávii bezradné a na americký zásah se čekalo jako na slitování. Přesto Albrightová v zahraničí nezískávala zdaleka jen sympatie. Když se Američané do něčeho zamotali, museli vyložit karty a vyjasnit své představy. Ty byly pro mnohé až příliš „americké , arogantní či – jinak řečeno – vzdálené reálnému stavu.
Pokud bude Bush naslouchat své poradkyni pro národní bezpečnost Condoleezze Riceové (a vše tomu svědčí), přiblíží se americká diplomacie mnohem více představám zahraničněpolitického guru Henryho Kissingera. Spojené státy budou hledat partnery v regionálních mocnostech, kterým dají zelenou při řešení konfliktů. Američané zřejmě také podpoří další spojence, aby vyvážili poměr sil a moc regionálních vůdců nepřerostla únosnou míru. Armáda USA, kterou hodlají Bushovi lidé posílit třeba i obranným raketovým programem, pak převezme roli „obra v pozadí . Nebude ve světě příliš zasahovat, ale když už se rozhodne, mělo by to stát za to. Blamáže, kdy američtí vojáci nejdříve rychle přispěchali na pomoc a potom se rychle stáhli (jako v Somálsku v roce 1994), se nemají opakovat.
Pro Evropu může být nová americká politika paradoxně i dobrou zprávou. Na jedné straně bude na Evropany klást vyšší nároky. Na druhé straně by je měla dotlačit k tomu, že se naučí sami řešit konflikty na starém kontinentu. Z tohoto pohledu by se největšími Bushovými spojenci měli stát ti, kdo nejvíce usilují o vlastní evropskou obrannou identitu. Tedy třeba Francouzi, kteří zatím nevrle vrčí na americký program raketové obrany.
Nelze pochopitelně říci, co vše z uvedených plánů se podaří Bushovým mužům uskutečnit. Někdy mohou mít rozdílné představy třeba jednotliví ministři, jindy jejich směr poopraví veřejné mínění naočkované televizními záběry. Typickým příkladem tvrdého oříšku může být vztah k Moskvě. Rusové mají pocit, že tradičně nacházeli společnou řeč spíše s pragmatickými republikány než s demokraty. Jenže i prezident Bush se nechal slyšet, že pomůže Rusku jen v případě, kdy Moskva zatočí s tamní korupcí.
Bushova evropská politika zajisté ovlivní i vztah k Praze. V Česku nemusí být právě živná půda pro ty politiky, kteří v čemkoliv a za jakýchkoliv okolností dávali přednost Spojeným státům před Evropskou unií.
I americká zdrženlivost vůči Evropě má ovšem své meze. Je zde příliš mnoho společných civilizačních kořenů na to, aby se oba břehy Atlantiku od sebe vzdálily příliš.
ČLÁNKY DO MAILU