Piráti, tajné služby, novináři i nejvyšší státníci zabředli do lží a dezinformací
Piráti nebo nejmocnější světové tajné služby. Mosad, ruská FSB či postsovětská mafie. Těžko říct. Novináři se předhánějí v těch nejdramatičtějších verzích, experti poukazují na záhadné souvislosti, politici zjevně lžou, v lepším případě zamlčují fakta. Jisté je ale zatím jen jedno. Ta nejobyčejnější nákladní loď Arctic Sea se stala hlavním aktérem mezinárodního skandálu, jehož důsledky mohou překonat očekávání všech, kteří zosnovali záhadné zmizení tohoto plavidla. Zpočátku to vypadalo jako banální únos, akce pirátů. Jenže tady od začátku něco nehrálo. Buď loď nikdo nepřepadl, nebo to nebyli piráti.
Čekání na dřevo
Loď Arctic Sea patří finské firmě, kterou ovládají ruští podnikatelé. Vyplula 21. července 2008 pod maltskou vlajkou s patnáctičlennou ruskou posádkou z Finska do Alžíru, údajně s nákladem dřeva za dva miliony dolarů. Dva dny se nedělo nic zvláštního. Až 24. července se objevily zprávy o přepadení lodi, pravděpodobně piráty. Znalci v oboru zastříhali ušima. Piráti v baltských vodách neřádí už pěknou řádku století. Že by byla na světě senzace? Byla.
Plavidlo se i s údajnými piráty na palubě dostalo až k portugalským břehům, odkud se 28. července naposledy ohlásilo. Pak se po něm „slehla voda“. Respektive bylo přerušeno veškeré spojení. Samozřejmě žádné dřevo 4. srpna, jak bylo plánováno, do Alžíru nedorazilo. Čekali tam na něj netrpělivě, otázkou však je, jestli vůbec na dřevo. Ještě větší nervozitu ale projevovaly manželky námořníků, které ve dne v noci telefonovaly do Kremlu. Prezident Dmitrij Medveděv, ať už věděl, co přesně a proč činí, či nikoliv, dal jako vrchní velitel ozbrojených sil povel ke grandiózní osvobozovací akci, které se účastnily i atomové ponorky. Nakonec se ale operace obešla bez výstřelu. Podle oficiální verze, která ale nemusí být zrovna pravdivá, objevil vojenský člun Ladnyj 18. srpna hledanou loď u Kapverdských ostrovů. Ruské komando pak piráty zajalo a Moskva prohlásila, že si s nimi vše vyřídí sama. O údajných únoscích se ví poměrně hodně, jejich příbuzní se ale dušují, že jeli za prací do Španělska a stali se obětí špinavé politické hry. Podle další verze jde o pomatené ekology z Lotyšska a Estonska doprovázené dvěma ruskými nadšenci. Psalo se i o tom, že jsou napojeni na postsovětskou mafii. Každopádně bylo „pirátů“ osm, byli opravdu z Pobaltí a Ruska a odmítli přiznat, že by se čímkoliv provinili. Tvrdí, že se na loď Arctic Sea uchýlili před bouří, která poškodila jejich člun. Z paluby lodi prý několikrát marně prosili telefonicky firmy na pobřeží, aby jim prodaly benzin a oni mohli na svém opraveném člunu odplout. Advokáti podezřelých prověřili, že skutečně takové objednávky u několika firem jejich klienti učinili, ale nikdo nebyl ochoten palivo dovézt až k lodi. Pochybná jsou i některá prohlášení členů posádky. Tvrdí například, že útočníci je strašili „falešnou popravou“. Vyvedli prý několik námořníků na palubu a mířili na ně hlavněmi, pak ale vystřelili do vzduchu. Jiní si na tuto příhodu nemohou vzpomenout, ale uvádějí, že je piráti donutili přetřít název lodi barvou. Poměrně nestandardní bylo i chování kapitána, který je v současnosti opět nezvěstný na znovu ztracené lodi. Když ho jeho krajané v ruských uniformách chtěli osvobodit z rukou zločinců, tvrdil, že nemá žádný problém a že velí úplně jiné, severokorejské lodi (ta ale kotvila u angolských břehů), a že nepluje z Finska do Alžírska, ale z Kuby do Sierra Leone. Blafoval. Ale kde vzal přesné informace o cizí lodi? Že by se na blafování připravil?
Íránská stopa
Co se skrývalo v nákladním prostoru plavidla, není jasné dodnes. Dohadů bylo zpočátku mnoho: drogy, zbraně, lidé. Nakonec panovala shoda na zbraních. Rakety S-300 měly být naloženy při opravě lodi v Kaliningradu. Iránským kolegům je prodávali ruští důstojníci z kaliningradské základny ve spolupráci s ruským podsvětím. Prý se ale o všem dozvěděly izraelské tajné služby, najaly si „piráty“ a akci elegantně zmařily.
Moskva však rezolutně odmítla, že by na palubě byly jakékoliv „ostatky“ raket S-300. A to prý ruští vyšetřovatelé prolezli každý kout. Jenže prohlídce nebyl přítomen žádný nezávislý expert. Přitom ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov od počátku sliboval, že vyšetřování bude otevřeno mezinárodním specialistům. Nebylo.
Lavrov jedním dechem tvrdil, že nic kromě třísek a kulatiny v podpalubí není, a druhým hrdě prohlašoval, že Rusko má právo Írán vyzbrojovat, pokud bude ohrožen. Pro Írán jsou raketové systémy S-300 jedinou šancí, jak své jaderné objekty uchránit před případným izraelským útokem. Proto je jen málo pravděpodobné, že pokud by ruský pátrací tým našel mezi haldami nezpracovaného dřeva nějaké stopy po zbraních, oznámil by to světu. Spěch, s jakým Moskva prohlásila případ za podléhající ruské jurisdikci, svědčí přinejmenším o tom, že si od počátku nebyla jista, zda z celé věci nemůže být ještě větší mezinárodní skandál, než už byl.
Další skutečnosti, které postupně vycházejí najevo, jen posílily pochybnosti. Například to, že jedenáct členů posádky a osm údajných pirátů bylo dopraveno do Moskvy dvěma letouny Il-76, jež se používají zpravidla pro převoz těžkých nákladů, nejčastěji zbraní a podobně. Zbytek posádky včetně prolhaného kapitána pluje stále směrem k Novorossijsku. Loď se ocitla nejen v ruských vodách, ale i ve spleti pavučin těch nejvyšších zájmů. Pravděpodobně kvůli ní uskutečnil bleskovou a tajnou návštěvu Moskvy izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Šušká se, že přemlouval Rusy, aby toho už nechali. Aby přestali hrát s Íránem nebezpečnou hru a nezásobovali ho nadále zbraněmi. Zda šla řeč také o Mossadu a jeho úloze při zmizení lodě Arctic Sea, se neví.
Zmizení novináře
Ještě před tajuplnou návštěvou izraelského premiéra zmizel redaktor ruského odborného časopisu Námořní bulletin-Sovfracht Michail Vojtěnko. Právě tento bývalý námořník jako první ohlásil zmizení lodi a posléze nepřímo obvinil nejvyšší ruské vedení z toho, že buď samo něco někam pašuje, nebo z neznámých důvodů kryje pašeráky. Vzápětí se ztratil, podobně jako dříve loď. Stejně jako ona se našel, aby prohlásil, že mu zatelefonoval neznámý muž a použil slovo „vypadni“. „Zeptal jsem se ho, kolik mám času, on odpověděl: hodiny. Koupil jsem si lístek na nejbližší letadlo a doletěl do Istanbulu,“ řekl už v zahraničí Vojtěko. Ne všichni mu věří. Jisté je jedno: v Rusku nejlépe informovaný novinář o případu lodi Arctic Sea byl vyhozen na hodinu z práce a zmizel kdesi v Asii.
Zda však mají jeho odjezd na svědomí tajné služby, či nikoliv, nepotvrdil. Jak správně podotknul známý ruský politolog Stanislav Bělkovskij, „pokud tajné služby chtějí někomu dělat nepříjemnosti, tak je udělají bez upozornění. Kromě toho, pokud je člověk držitelem cenné informace, nedovolí mu opustit zemi.“ Znalec ruských poměrů Bělkovskij doplnil: „Celý příběh s Arctic Sea vypadá spíš, jako kdyby se někdo snažil zinscenovat, že v tomhle mají prsty tajné služby. Jako kdyby byl cíl zdiskreditovat je.“
Příliš mnoho verzí vytvořilo prostor pro množství dohadů a fám. Mezi nimi stále vévodí ta, podle které pouť lodi zkřížila izraelská tajné služba Mossad. Izrael má největší zájem na tom, aby Írán žádné zbraně nedostával. Přitom Mossad měl umožnit Kremlu zachovat si tvář, když rozšířil verzi o pirátech a o statečných ruských námořnících. Jenže je taky dost dobře možné, že všechno bylo mnohem banálnější. Zjistit to bude obtížné. Kapitán lodi Arctic Sea opět vypnul systém automatické identifikace, aby jeho tajemné plavidlo nemohl být sledováno. Patnáctého září, když už se případ zdál být uzavřen, podezřelí seděli za mřížemi a většina námořníků byla u svých rodin, loď opět zmizela.
