Zahrabat, ať neuteče

Polostátní firma chce ukládat část oxidu uhličitého z tepelných elektráren v podzemí

Vypouštět do ovzduší emise oxidu uhličitého bude po roce 2012 zřejmě velmi nákladná záležitost. Firma ČEZ se proto rozhodla investovat do technologií, které umožní ukládat pod zemí alespoň část kysličníku uhličitého z tepelných elektráren. A ušetřit tak finance za emisní povolenky.

Dvě varianty.

„Chceme se zapojit do projektu výstavby demonstračních nízkoemisních jednotek v Evropské unii,“ řekl ředitel Úseku rozvoje ČEZ Jiří Feist. Právě unie by na budování až dvanácti demonstračních zařízení měla finančně přispívat. O jak velké prostředky půjde, zatím není rozhodnuto. Firma se zároveň zapojila do projektu GeoCapacity, který by měl do konce příštího roku prověřit vhodné lokality a jejich kapacitu pro ukládání CO2 ve střední a východní Evropě. „Zatím uvažujeme o dvou takových lokalitách v Česku,“ naznačil Feist. První je na jižní Moravě v okolí Hodonína. Tady chce ČEZ spolupracovat se společností Moravské naftové doly. Plyn z elektrárny Dětmarovice by se ukládal především do jeskyní po vytěženém zemním plynu. Další zvažovanou lokalitou jsou severozápadní Čechy, okolí města Louny. V regionu energetici plánují výstavbu nových elektráren. Se zprovozněním alespoň jedné demonstrační jednotky ČEZ se počítá v letech 2012 až 2015. Když se osvědčí, tak firma předpokládá, že komerční provoz spustí po roce 2020.

O třetinu více.

Zařízení na oddělování oxidu uhličitého není vůbec levnou záležitostí. Vývoj technologií sice není ukončen a přesné náklady nelze určit, první odhady však pro investory příznivé nejsou. Odborníci tvrdí, že výstavba nového bloku elektrárny o výkonu 660 megawattů vyjde zhruba na miliardu eur. Postavení jednotky na separování oxidu uhličitého ze spalin na dalších asi 300 milionů eur. To je třicet procent z celkové ceny nového bloku. „Výše investice bude závislá na tom, jaká technologie se při separaci nakonec bude komerčně využívat. To zatím neumí nikdo říct,“ tvrdí Feist. Již teď je však jisté, že se zmíněné náklady promítnou do celkových cen elektřiny. „Zařízení se vyplatí postavit v okamžiku, kdy cena emisní povolenky na CO2 přesáhne hranici 30 eur a u nových zdrojů,“ konstatoval Feist.

Složitá technologie.

Jak vypadá separační jednotka na oxid uhličitý? „Jako chemická továrna u elektrárny,“ konstatoval Aleš Laciok z environmentálního oddělení ČEZ. Technologie, které dle odborníků mají největší šance na komerční provoz, jsou založeny na takzvaných absorbcích. Plyny vzniklé spalováním paliva v elektrárně se vedou do média pohlcujícího CO2. Z této látky se plyn po zahřátí opět uvolní, pročistí a stlačí. Pak se může transportovat do úložiště. „Jedna řada takového kolonového hospodářství je desítky metrů široká a zhruba 150 metrů dlouhá. Pro novou elektrárnu o instalovaném výkonu 500 až 600 megawattů jsou třeba dvě řady těchto zařízení,“ konstatoval Laciok. Nutno ovšem podotknout, že separace není stoprocentní. Její účinnost se pohybuje v rozmezí 85 až 90 procent, zbytek CO2 unikne do ovzduší.

Tři varianty.

Existují tři základní možnosti, kam v Česku CO2 ukládat. Do již zmíněných jeskyní po vytěžených uhlovodících, do propustných usazených hornin, především pískovců, a do propustných uhelných slojí. Celková kapacita případných českých úložišť sice bude známa až v příštím roce, již teď je však zřejmé, že pohltí jen část produkce CO2 z tuzemských elektráren. Geologové předpokládají, že nejperspektivnější tuzemskou variantou je ukládat stlačený plyn do propustné usazené horniny - hlavně pískovců, do kterých se vpraví prostřednictvím minimálně 800 metrů hlubokého vrtu. Plyn se poté v hornině, zjednodušeně řečeno, rozpustí. Jeho další únik nehrozí ani v případě, že takovou horninu někdo opět navrtá. „Není to jako balonek, do kterého uděláte díru a ujde. Je to definitivní řešení,“ dodal Feist. Na rozdíl od ukládání plynu v jeskyních. Ty lze v budoucnu využít jako zdroj pro výrobu uhlíku. Vědci nyní bádají nad mnoha takovými projekty, zatím však bez valného výsledku.

Hlavně peníze.

Na projektu nízkoemisních elektráren spolupracuje několik evropských energetických firem. Tvrdí sice, že je k výzkumu v této oblasti vede především snaha zlepšit stav stále se zhoršujícího životního prostředí, hlavní důvod však bude zřejmě mnohem prozaičtější - peníze. V letech 2008 až 2012 začne platit druhá fáze Národních alokačních plánů (NAP2), ve které Brusel přidělí jednotlivým státům unie povolenky na množství vypouštěného CO2 do ovzduší. Proti NAP1 se jejich množství sníží v průměru o deset procent. Co však bude platit po roce 2012, zatím nikdo s jistotou říct nedokáže. Obecně se má za to, že unie přestane státům povolenky přidělovat, pouze je nabídne k prodeji. Každá tuna CO2, která pak neunikne do vzduchu, ale zmizí v podzemí, ušetří náklady.