Perex místo podtitulku
Přes nejdelší stěnu pokoje v panelákovém bytě, jedinou nenarušenou dveřmi či oknem, se táhne knihovna. Knihy tu jsou roztodivně uloženy od podlahy až ke stropu od koutu do koutu. Jinak jen stolek s počítačem a monitorem, pohodlné letiště na ležení a ke stěně s knihami jakoby pohozená televize. To je pracovna bělovlasého muže v nejlepších letech, který je nositelem Ceny Jaroslava Seiferta. „Krásná literatura už vydržela pár tisíc let, tak proč by měla zmizet zrovna teď? Dokud se lidé budou dorozumívat jazykem, budou asi cítit potřebu používat ten jazyk také k tomu, aby ze slov vytvářeli obrazy něčeho, co ve skutečnosti neexistuje,“ přemítá spisovatel Michal Ajvaz nad položenou otázkou, zda má literatura v dnešní podobě budoucnost. Hovoří soustředěně, zdánlivě profesorsky, ale chvílemi mu koutky úst proběhne jakoby nesmělý úsměv.
Takže nemáte někdy pocit, že vše už bylo napsáno?
Ani ne, mám spíš pocit, že každý člověk žije s virtuální knihovnou knížek, které může napsat jen on sám a nikdo jiný, protože taky zkušenost každého člověka je jedinečná. A zkušeností nemyslím především nějaké velké nebo nápadné události života, ale třeba způsob, jakým se člověk dívá na okolí, když jde po ulici, někdo se dívá na chodník, někdo před sebe a jiný třeba bloudí pohledem po fasádách. To jsou jedinečné způsoby, jak se každému člověku otvírá svět, a literatura vyrůstá právě z nich, je jejich plodem. Každý člověk má svůj vlastní jazyk a své vlastní obrazy, problém není v tom, že by už všechno bylo napsáno, z virtuální knihovny každého člověka naopak předtím, než on sám začne psát, nebylo napsáno vůbec nic. Problém je v tom, aby se ten, kdo píše, dokázal vymanit z moci obecného, veřejného jazyka a z moci obecných, veřejných obrazů, které používáme, protože to je pro nás pohodlné, tak jako je pohodlnější koupit si oblek v obchodě než si ho sám ušít.
Příjmení Ajvaz není v Čechách příliš obvyklé. Ve mně vyvolává představu rozbouřeného moře, za což může ruský malíř Ajvazovskij, jenž se na toto téma specializoval. Váš otec, pokud si dobře pamatuji, překládal z ruštiny. Máte kořeny v Rusku?
Ta představa moře je docela správná, můj otec se narodil ve městě Jevpatoria na Krymu v domě, který stál na mořském břehu, po ruské revoluci emigroval do Československa. Jeho rodnou řečí byla ruština a otec měl celý život vztah k ruské kultuře, nebyl však etnický Rus, ale Karaita. Krymští Karaité nebo Karaimové jsou národ, o jehož původu se vedou spory, podle některých to jsou potomci dávných Chazarů. Mají vlastní jazyk, který patří do turkické jazykové skupiny, a vyznávají zvláštní formu judaismu, jejich literatura byla psána jejich turkickým jazykem, ale hebrejskými literami. Ajvaz je mezi Karaity dost časté jméno.
Nepříliš obvyklé je však nejen vaše jméno. Také váš životopis není právě všední. Například mezi vašimi zaměstnáními mě zaujalo povolání čerpač vody. Co si pod tím má čtenář představit?
Čerpač sedí v maringotce, která je umístěna u nějakého vrtu, a měří, kolik je v něm podzemní vody. Dělá se to v podstatě dvěma způsoby. Buď se čerpá konstantní množství vody a měří se úroveň hladiny ve vrtu, anebo se naopak udržuje stálá úroveň hladiny a měří se, jaké množství vody se odčerpává. Maringotka stojí obvykle někde v lese nebo na poli a čerpač je v ní sám, měřit se chodí několikrát denně, mezitím je dost času na psaní a na studium.
Vystudoval jste nejprve filozofii, což je pro spisovatele zřejmě ideální. Pokuste se stručně charakterizovat filozofii, která vás nejvíce zajímá.
Především si nejsem jist, jestli je studium filozofie pro spisovatele tak ideální. Jestli se má člověk věnovat pořádně jedné věci, nebo se neuzavírat v jednom přístupu ke světu – to je problém, který řeším celý život, a doteď nevím, jak je to správně. Myslím si, že i v literatuře jde o pravdu a o poznání, že literatura je nebo by měla být průzkumem světa, ale přesto přístup filozofa a spisovatele ke skutečnosti je odlišný a kdo se zabývá obojím, vystavuje se nebezpečí, že se mu to poplete dohromady. Já se ty dvě věci spíš snažím oddělovat. Když píšu nějakou teoretickou věc, necítím potřebu ji nějak beletrizovat, a takové ty eseje na pomezí literatury a filosofie nemám rád, je to většinou špatná literatura i špatná filozofie. Stejně tak nemyslím na filozofii, když píšu román. Rozhodně nepíšu román proto, abych vyjádřil nějaké myšlenky, které mám předem. Literatura tu není od toho, aby vyjadřovala nějaké myšlenky, její způsob poznávání světa je jiný. Já nikdy předem nevím, jaké bude poselství a smysl románu, který chci psát. Je pravda, že se v mých prozaických knížkách objevují určité myšlenky, a dokonce celé pasáže, které mají blízko k pojmovému myšlení. Ty ale vystupují jen jako jedna součást skutečnosti, která má stejné právo na to, aby se v románu ocitla, jako každá jiná součást skutečnosti, ale nemá v něm žádné privilegované postavení. Je to věc, která je v románu úplně stejně významná a na stejné rovině jako třeba popis fasády domu nebo líčení světla na kavárenském stolku. A pokud jde o filozofii, která mě zajímá – jakousi mou rodnou zemí v říši filozofie je fenomenologie, zvlášť ta klasická Husserlova; řekl bych, že s uměleckou literaturou má fenomenologie společný základní pocit, že něco podstatného získáváme soustředěným a pozorným pohledem na věci.
Proč jste se tak dlouho bránil tomu, aby vaše profese odpovídala dosaženému vzdělání?
Mně se v maringotce velice líbilo, bylo to pro mne ideální zaměstnání. Kdybych v devadesátém čtvrtém neodešel z Vodních zdrojů kvůli tomu, že onemocněl otec a já potřeboval být v Praze, byl bych tam možná dodnes.
Také nyní píšete při zaměstnání, i když zcela odlišném. Lze se v současné době uživit literaturou, tedy činností hodnou toho označení?
Asi ano, třeba takový Michel Houellebecq je dobrý spisovatel a literaturou se uživí.
Omlouvám se za nepřesně položenou otázku. Myslel jsem v Česku.
Řekl bych, že tu není žádný podstatný rozdíl. Myslím, že kdyby se u nás objevil autor řekněme formátu Thomase Pynchona, je dost velká pravděpodobnost, že by si ho zahraniční bohemisté všimli, vnutili ho nakladatelům a tak ho uvedli v překladech na světové trhy. Tam už by si ty peníze vydělat mohl.
Předpokládám, že psát člověk začíná pod inspirací něčeho, co přečetl v době, kdy byl ještě ovlivnitelný. Která četba vás v dětství a dospívání nejvíce zaujala?
Myslím, že mě hodně ovlivnila dětská dobrodružná četba, třeba verneovky, a že je to na mých knížkách vidět. Na knize Cesta na jih, která by měla vyjít koncem roku, to bude vidět asi ještě víc než jinde. Asi v deseti letech jsem si objevil Poea, pak ve třinácti Baudelaira, ve čtrnácti Kafku, v patnácti Rimbauda a Hölderlina; to jsou autoři, kteří jsou pořád se mnou a bez kterých bych nenapsal to, co jsem napsal.
Do literatury jste vstoupil básněmi, ovšem pokračujete jako prozaik. Jaký je váš vztah k poezii?
Básně už nepíšu, protože mi to už nejde, stejně jako už mi nejde psaní povídek. Je mi to vlastně docela líto, ale v literatuře toho na vůli autora závisí méně, než si lidé možná myslí. Nesleduju moc, co je nového v poezii, jako ostatně moc nesleduju, co je nového v próze. Čtu si spíš pořád dokola pár básníků, které mám rád – Hölderlina, Rimbauda, Rilka, Benna, Michauxe… A taky třeba Homérovu Odysseu.
Můžete tedy říct, co v literatuře závisí na vůli autora?
Nechtěl jsem říct, že psaní je pasivní činnost, při které nějaký duch něco nalévá autorovi do hlavy a autor to zapisuje. Psaní je hodně namáhavá práce, alespoň pro mne. Autor zkoumá směry imaginace, oťukává a očichává přibližující se, formující se představy, zkoumá je jako nějaké neznámé živočichy, přemýšlí a zkouší, co s nimi udělat, aby se udržely naživu a aby se nestaly sterilními. Psaní se nepodobá výrobě nějaké věci podle předem daného cíle, je to spíš směs průzkumu, slídění, čekání, lovu, naslouchání, jakési skoro zahrádkářské péče o to, co přichází, a mnoha dalších obtížně pojmenovatelných činností…
Býváte řazen mezi autory fantastické literatury, jste označován za představitele magického realismu. Kam byste se zařadil vy sám, máte-li vůbec chuť se někam řadit?
Myslím, že není třeba žádného zařazování. O tom mém magickém realismu se mluví pořád a mně už to jde trošku na nervy; pokud magickým realismem rozumíme tu literaturu, kterou píšou autoři jako Márquez, tak myslím, že s tím mám společného velice málo, i když Márquez je samozřejmě vynikající autor.
Kritika si velmi cení vaší fantazie. Jak se ale slučuje s vaším současným vědeckým působením v Centru pro teoretická studia a s vašimi vědeckými studiemi? Nebo i při nich je třeba bujně fantazírovat?
Už jsem říkal, že to nemíchám dohromady, literaturu a filozofii mám na různých místech v mozku. Při psaní teoretických prací se fantazírovat nedá, natož bujně, ale přesto cítím, že někde hluboko je jakýsi společný pramen básnění a teoretického poznání.
Velmi oceňované jsou také vaše nápadité, současně ovšem i dlouhé (někteří kritici říkají rusky dlouhé) popisy. Baví vás psát tyto pasáže, které svým rozsahem zaujmou i prostého čtenáře, nebo je to pro vás nudné nutné zlo?
Když už by ty popisy měly mít nějakou národnost, tak bych řekl, že jsou spíš francouzské než ruské. Ruské popisy jsou, jestli se nemýlím, většinou jen jaksi ve službě nějakého morálního problému, to znamená, že tu nejde ani tak o popisované prostory jako o lidi, kteří je obývají, věci tam jsou spíš jen kulisami. Francouzi – od Prousta a Larbauda přes Gracqa a Mandiargua k Robbe-Grilletovi a Perecovi – líčí věci pro ně samé, pro jejich zajímavost a magičnost. Moje dlouhé popisy souvisejí s mým vizuálním vnímáním světa, o kterém jsem už mluvil. A baví mě psát tyhle pasáže, protože mě věci fascinují, přitahuje mě jejich tajemství. Jsem si ale vědom toho, jak je nesmírně těžké něco z toho tajemsví zachytit slovy, a strašně závidím takovým autorům, jako je Julien Gracq nebo Joseph Conrad, že to dokážou.
Poněkud méně se píše o tom, že vám vyšel také jeden překlad. Kupodivu z němčiny. Jak jste se dostal k překladu knihy Ernsta Jüngera Na mramorových útesech?
To byla knížka, která mě docela fascinovala. Jünger byl u nás v té době takřka neznámý, a tak jsem si řekl, že bych ho mohl českým čtenářům představit. Důvodem, proč jsem to překládal, bylo také to, že mi připadalo, že v české próze vůbec neexistuje tradice podobného psaní. Jazyk české prózy je buďto hovorový, nebo barokní, nebo něco mezi tím; Jüngerův magický klasicismus tu působí dost exoticky.
Vaše práce, které jsem četl, jsou nejen myšlenkově, ale i dějově dosti komplikované. Máte nějaký systém, jak si děj stavíte, než začnete psát?
Na začátku psaní nevím o ději nic, znám jen tu neurčitou náladu, obvykle spojenou s nějakým místem. Z té nálady se postupně vynořují obrazy, navazují na sebe, sřetězují se, ovlivňují se navzájem, vyrovnávají se a splétají se se sebou navzájem. Takovým způsobem se postupně může vyvinout dost složitý děj o mnoha rovinách.
Představujete si nějakého svého čtenáře? Máte prototyp člověka, pro kterého jsou určeny vaše texty?
Konkrétního čtenáře si nepředstavuju, ale to neznamená, že píšu jen pro sebe. Psát pro sebe nejde; kdo píše, obrací se k druhému už jen tím, že používá jazyk. Jazyk je vždycky sdělení. Když píšu, vyprávím do tmy, kde nikoho nevidím, ale cítím něčí přítomnost. Je to přítomnost neviditelných, neznámých přátel, které zajímají podobné věci jako mne.
Co od čtenáře vyžadujete? Co musí dělat, aby plně nejen pochopil, ale také vychutnal váš text.
Nemůžu říct, že bych od něho něco vyžadoval. Když se mu bude moje knížka líbit, ať si ji přečte, když ne, tak ať ji nečte, já se na něj zlobit nebudu. Ale je samozřejmé, že se člověk musí učit číst, tak jako se musí učit dívat. Já se učím číst celý život, a doteď mám pocit, že to ještě pořádně neumím.
Dobrá, zeptám se jinak. Máte nějaký recept, jak číst Ajvaze?
Nezdržovat se zbytečným hledáním symbolů, protože v tom, co Ajvaz píše, žádné symboly nejsou.
Některé vaše knížky přímo vybízejí k filmovému zpracování. Oslovil vás už některý filmař?
Je pravda, že moje vnímání světa je hodně vizuální, a já sám při psaní vidím scény jako jakýsi film, ale nevím o nikom, kdo by podle některé mé knížky nějaký film chtěl natočit.
Jaké téma vás ještě láká napsat?
Já v sobě nenosím témata, o kterých bych chtěl psát. Většinou je to tak, že v době, kdy dokončuju jednu knížku, si vyberu některý ze zážitků, které na mne zapůsobily a u kterých jsem měl pocit, že by je bylo možné rozvinout do děje knihy, sednu si k psacímu stolu a začnu je do děje knihy rozvinovat. V případě Druhého města byl takovým zážitkem pohled na zasněžený Pohořelec, v případě Prázdných ulic pohled na sluneční světlo na slepé boční zdi jednoho domu v Nuslích.
Ve vašich pracích je zřetelná nejen dobrá znalost Prahy a schopnost vcítit se do atmosféry města, ale řekl bych, že i jistá závislost na tomto městě. Je to proto, že se o něm říká, že je magické? A jaký je váš vztah k Praze?
Já jsem psal o Praze, protože jsem v Praze celý život žil, a moje psaní se vždycky živilo mými zkušenostmi, i tam, kde bylo sebefantastičtější. Kdybych žil v jiném městě, psal bych o jiném městě. A mám pocit, že kdybych na to měl peníze, žil bych raději někde na břehu Středozemního moře než v Praze. Spojení „magická Praha“ už mě trochu unavuje, stal se z toho v podstatě slogan pro turisty. Já mám rád města. Praha je magická, ale magická a krásná jsou všechna města. Mně se kdysi zdálo, že jsem zahlédl něco z tajemství Starého Města a Malé Strany a napsal jsem o tom několik knížek, ale už se mi o tom psát nechce, lákají mě jiná tajemství. Poslední román se odehrává na pražské periferii a v nejnovějším románu, který ještě nevyšel, už je o Praze jen pár stránek. Ta knížka je mimo jiné jakýmsi vyznáním lásky k cizím městům, k městům, do kterých přijíždíme poprvé. Odehrává se na deseti různých místech v Evropě a nejdůležitějším místem v Praze je tam hlavní nádraží, odkud se odjíždí na cesty.
Když jsme u té Prahy, jakou roli ve vašich spisovatelských představách vlastně hraje Petřín? Píšete o něm často, a to i v souvislosti s katastrofickými vizemi.
Poměrně vysoký kopec porostlý stromy, který se nachází uprostřed města, vybízí ke snění.
Všiml jsem si, že podobnou slabost máte zřejmě například i pro prostředí antikvariátu. Je to jen můj dojem, který vznikl na základě popisu v knize Druhé město, nebo patříte mezi lidi, pro které jsou antikvariáty velmi vábné, protože v nich pociťují jistou tajemnost?
V antikvariátech jsem žil v sedmdesátých a osmdesátých letech, v době, kdy nevycházely skoro žádné zajímavé knihy. Tenkrát se návštěvy antikvariátů opravdu trochu podobaly dobrodružným loveckým výpravám a mohly přinést nečekanou kořist. Dneska na mne v antikvariátech padá deprese z toho množství potištěného papíru, který se tam tiše rozpadá na policích. Zajdu tam jen občas, třeba podívat se, jestli nemají nějakou dobrou detektivku v angličtině.
Kterou se vám povedlo naposledy objevit?
Black Money od Rosse MacDonalda z americké „drsné školy“.
Jaká literatura - tedy mimo té, kterou si sám píšete - se vám líbí nebo je vám alespoň blízká?
O tom, jaké čtu básníky, jsem už mluvil. Z prozaiků mám rád Kafku, Prousta, Conrada, Jamese, Nabokova, Borgese, Pereca, Mandiargua, Gracqa…
A která odnož umění - vedle literatury - je vám blízká?
Výtvarné umění, architektura, film.
Při zajímavém výčtu vašich oblíbených spisovatelů a básníků mě samozřejmě zajímají i autoři, které obdivujete v těchto uměleckých kategoriích. Řeknete alespoň některé?
Klee, Wright, Lynch.
Cenu Jaroslava Seiferta jste dostal v roce 2005. Co pro vás znamenalo toto prestižní ocenění?
Usnadnilo vám toto laureátství nějak život či lépe řečeno práci?
Ze Seifertovy ceny jsem měl pochopitelně radost. Život mi usnadnila jen tak, jak usnadní život někomu, kdo nemá moc peněz, když dostane sto padesát tisíc. Na mou práci to myslím žádný vliv nemělo.
CV
Michal Ajvaz
Narodil se 30. 10. 1949 v Praze. V letech 1967 až 1974 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1974 postupně pracoval jako sálový dělník, hlídač, domovník a čerpač, v letech 1996 až 1999 jako redaktor Literárních novin. Nyní působí (od roku 2003) v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Píše a vydává básně, povídky, romány, eseje a teoretické studie. V roce 2005 získal prestižní Cenu Jaroslava Seiferta.
box
Bibliografie
1989 Vražda v hotelu Intercontinental, nakladatelství Mladá fronta, Praha
1991 Návrat starého varana, nakladatelství Mladá fronta
1993 Druhé město, nakladatelství Mladá fronta, Praha
1994 Znak a bytí. Úvahy nad Derridovou grammatologií, nakladatelství Filosofia, Praha
1997 Tiché labyrinty, nakladatelství Argestea, Praha
1997 Tyrkysový orel, nakladatelství Hynek, Praha
1997 Tajemství knihy, nakladatelství Petrov, Brno
2001 Zlatý věk, nakladatelství Hynek, Praha
2003 Sny gramatik, záře písmen. Setkání s Jorgem Luisem Borgesem, nakladatelství Hynek. Praha
2003 Světelný prales. Úvahy o vidění, nakladatelství OIKOYMENH, Praha
2004 Prázdné ulice, nakladatelství Petrov, Brno
2005 Druhé město (druhé vydání), nakladatelství Petrov, Brno
2006 Padesát pět měst. Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj chánovi, sepsaný k poctě Italu Calvinovi, nakladatelství Pavel Mervart a knihovna Jana Drdy, Hradec Králové a Příbram
2007 Příběh znaků a prázdna, nakladatelství Druhé město, Brno
2007 Znak, sebevědomí a čas. Dvě studie o Derridově filosofii, nakladatelství Filosofia, Praha
2008 Snování. Rok dopisů o snech (spolu s Ivanem M. Havlem), nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec
v blízké době má vyjít:
Cesta na jih, nakladatelství Druhé město, Brno
Překlady
Ernst Jünger, Na mramorových útesech, Mladá fronta, Praha 1995
