Témata, kterým se věnují zahraniční deníky
Po celé planetě se celé společnosti mění dosud nejrychlejším tempem, jaké lidstvo poznalo. Pro mnoho lidí včetně většiny Američanů digitální revoluce vypadá jako nekonečný závod k výšinám, neuvěřitelný příval inovací a pokroku. Ale jsou tu i stinné stránky. Internet zdaleka není dostupný všude. Autoritářští mamuti Čína a Rusko podobně jako mnozí další se usilovně snaží budovat to, čemu říkají „digitální suverenita“.
Obvykle to znamená cenzuru, která některé informace klade za zeď postavenou státem. Čína postavila takzvaný Velký čínský firewall, obří mechanismus pro filtrování internetového obsahu, který mnoha Číňanům brání v užívání Facebooku, Googlu, YouTube nebo Twitteru. Nyní přicházejí zprávy, že Čína vymyslela nový systém, který postupně zavírá nejpopulárnější virtuální privátní sítě, které umožňovaly volnější toky dat a možnost surfovat po vnějším světě. Motivací je strach, že otevřenost by mohla vést Číňany ke zpochybňování vůdčí role komunistické strany.
The Washington Post: Čínský strach z webu
The Guardian: Zpátky do středověku
Jakkoli byl kodaňský útok šokem, nebyl úplným překvapením. Tohle bude dlouhá bitva – v první řadě bitva idejí. Eroze důležité hranice mezi slovem a činem, mezi obrázkem, který může někoho urazit, a skutečným násilím, vytvořila klima, v němž se po „rouhačích“ chce, aby na sebe brali odpovědnost za útoky proti nim samým. Existuje dost lidí, kteří vážně věří tomu, že organizátoři kodaňské diskuze si o potíže řekli.
Čím dál více lidí, zdá se, nevnímá zásadní rozdíl mezi slovy a činy v liberální demokracii. Je to přitom rozdíl klíčový, rozlišující svobodné společnosti od nesvobodných, v nichž vládci trestají slova, jako by to byly činy. Tento přístup v Evropě fungoval do 17. století. Verbalizace odlišných či neortodoxních postojů v náboženských otázkách byla vnímána jako fyzický útok na církev a Boha. Proto bylo rouhání hrdelním zločinem. Bohužel jsme svědky návratu tohoto pohledu na slova a činy.
Pravda: Dobrá a špatná řešení
Ti, kteří iniciovali zrušení poplatků za objednání k lékaři na konkrétní čas, to asi nemysleli špatně. Vzali však v úvahu jen názory těch, kteří kritizují, že musejí kvůli přednostnímu vyšetření bohatších déle čekat před ambulancí. Než se poslanci rozhodli změnit zákon, měli si vyslechnout i hlasy jiné skupiny pacientů, kteří nemusejí být zase tak bohatí, ale jimž pracovní povinnosti či péče o malé děti neumožňují vysedávat v čekárně. Raději zaplatí klidně i devět eur.
Především však chyběla diskuze o této citlivé otázce s lékařskou obcí. Ukazuje se totiž, že ve většině ambulancí nebudou zadarmo nikoho dopředu objednávat. Vrátí se k systému „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Nemluvě o tom, že se tím otevírají nové možnosti pro „všimné“. Jednou z cest by bylo, kdyby zdravotní pojišťovny zvýšily platby za celoroční péči o pacienty. Najdou se na to ale peníze? Měly by. Lékaři by pak nebyli tolik závislí na různých poplatcích a „dobrovolných darech“. Tak se opravdu nedá léčit.