Plynovod, kterým měl proudit ruský zemní plyn pod Černým mořem do Bulharska a dále v jedné větvi přes Srbsko a Maďarsko do Rakouska a ve druhé přes Řecko do Itálie, nebude. Ruský prezident Vladimir Putin velmi očekávaný projekt zařízl a vymyslel místo toho plynovod do Turecka. Evropské deníky to vesměs vnímají jako Putinovu prohru, turecký list Hürriyet se soustředí na rizika, která jsou se spoluprací s Ruskem spojená.
Vladimir Putin oznámil konec projektu South Stream, plynovodu, který měl do Evropy ročně dodávat 63 miliard kubických metrů zemního plynu. I když mnozí vidí Putinův krok jen jako blufování, jde nepochybně o změnu pohledu na budoucí zásobování evropských zemí plynem. Náhradou by měl být plynovod, jímž by stejné množství plynu teklo do Turecka. Zde by zůstalo 14 miliard kubíků plynu a zbytek by cestoval do Evropy přes terminál umístěný na turecko-řecké hranici.
Turecko má plné právo jako suverénní stát jednat s kteroukoli zemí za účelem naplnění svých potřeb. Nicméně má-li být takto významná dohoda podepsána s Ruskem, mělo by Turecko vzít v úvahu také regionální a globální souvislosti. Z několika důvodů. Hlavním je dosavadní turecká energetická politika. Náš vstup do globálních energetických her se datuje do devadesátých let, k rozpadu SSSR a vzniku nezávislých států sedících na velkých energetických zásobách. Od té doby bylo krátkodobou tureckou politikou stát se hlavní transportní zemí pro kaspický a blízkovýchodní plyn a ropu.
Středně a dlouhodobá politika velela stát se energetickou křižovatkou a z přístavu Ceyhan udělat druhý Rotterdam. Jádrem této politiky bylo přilákat kaspické země jako Kazachstán, Turkmenistán a Ázerbájdžán stejně jako Irák a Írán na tureckou cestu. V tom jsme jasně soutěžili s Ruskem. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan a plynovod Baku–Tbilisi–Erzurum byly dvěma významnými kroky k tomuto cíli. Spolupráce s Ruskem při přepravě zemního plynu do Evropy přes tureckou půdu by mohla být vnímána jako zásadní změna politiky posledních dvou dekád.
Hurriyet: Turecko by mělo být opatrné
Financial Times: Velký Putinův nezdar
Vladimir Putin rád využije každou figurku na šachovnici, aby posílil vliv Moskvy na světové scéně. Mezi jeho nejoblíbenější patří energetická politika. Loni Rusko prodalo EU třetinu všeho plynu, který osmadvacítka spotřebovala. Ruský prezident chtěl tuto závislost prohloubit, nejen aby ekonomicky povzbudil Kreml, ale aby dokázal ohnout vůli evropských lídrů. Proto je jeho rozhodnutí opustit projekt South Stream tak významné. Když jej na návštěvě Turecka oznamoval, představil jej jako prohru EU, která se pro projekt nikdy nenadchla. Aby to zdůraznil, oznámil, že Rusko rozšíří dodávky plynu do Turecka a dá Ankaře na plyn slevu. Takový výklad ale neobstojí. Putin byl donucen projekt opustit, což je strategická porážka.
Ekonomická racionalita deset let starého projektu South Stream byla vždy nejistá, zvláště pro Gazprom, který měl nést velkou část nákladů na výstavbu. Pro Putina šlo vždy víc o projekt politický než ekonomický. Putin má pravdu, když praví, že Evropa o jeho trubky nikdy moc nestála. Evropská komise nechtěla, aby potrubí vlastnil Gazprom, protože by to odporovalo normám.
Dojem, že dohoda s Tureckem představuje strategickou alternativu, je falešný. Turecko není dost velký ani dost solventní zákazník, aby nahradil evropský trh obsluhovaný South Streamem. Evropa by však neměla propadat škodolibé radosti. Závislost na ruském plynu se sice neprohloubí, ale státy EU musejí hledat plyn jinde, zvláště když se Evropa nachází ve fázi oživení. Unie by proto měla znovu uvážit nedávno opuštěný plán plynovodu Nabucco, který by vedl surovinu z Ázerbájdžánu přes Kavkaz do Evropy.
SME: Jižní proud vyschl
Vladimir Putin se poněkud zpronevěřil tradici, že když překvapí, tak nepříjemně. Zrušení výstavby South Streamu je velký škrt přes energetickou mapu budoucnosti, jejž lze číst – ale opatrně – i jako ústup Kremlu od politiky posilování evropské závislosti na ruském plynu. Rozhodnutí samozřejmě není dobrovolné a je za ním nouze.
Tvrdý odpor Bruselu, který šel do střetu i se členskými zeměmi, sehrál velkou roli. Třeba Viktor Orbán sice protlačil „lex South Stream“ parlamentem, ale řízení kvůli porušení evropských smluv by výstavbě na maďarské půdě stejně zabránilo. Investovat další peníze do nejistoty, jak se nakonec zachovají Maďaři a Bulhaři, už se Putinovi nechtělo. Navíc energetický trh prochází zásadním přerodem, takže bez ohledu na ostatní faktory byla rentabilita celého projektu zpochybněná.
Jedna věc je jistě rentabilita politická, jíž je Kreml ochoten obětovat mnohé. Ale druhá věc jsou bolestivé sankce a třetí zase možnost dovozu zkapalněného plynu tankery po moři. Podstatné je, že má-li být prioritou evropské politiky snížení závislosti na ruském plynu, je třeba do této priority nalít takové peníze, které pokryjí přechodné zvýšení výdajů na neruské zdroje. Jestliže toto Putin zakalkuloval a ještě přidal dohodu o volném obchodu mezi Evropou a USA, která se s největší pravděpodobností blíží, tak o odpískání South Streamu rozhodl celkem moudře. Kéž by ho rozum provázel i při jiných rozhodováních.
Čtěte také:
Plynovod South Stream nebude, Rusko dalo ruce pryč
Pavel Páral: Smrt plynovodu je Putinův bič
Ukrajinské plynové zásobníky jsou poloprázdné, EU problémy nehrozí
South Stream pokračuje, tvrdí Brusel. Gazpromu by konec projektu ulevil
