NEDÁVNÉ POTÍŽE SKUPINY FISCHER UKÁZALY, ŽE I NAD SPOLEČNOSTMI VELKÝMI A NA TRHU DOBŘE ETABLOVANÝMI SE VZNÁŠÍ NEBEZPEČÍ BANKROTU. TY PŘITOM OHROŽUJÍ NEJEN FIRMY PŘÍMO POSTIŽENÉ, ALE I VŠECHNY JEJICH OBCHODNÍ DODAVATELE.
Optimální jsou záruky poskytované třetí stranou
I VE FUNKČNÍ TRŽNÍ EKONOMICE JE PROTO ZAJIŠTĚNÍ OBCHODNÍCH ÚVĚRŮ TÉMĚŘ EXISTENČNÍ ZÁLEŽITOST.
Zejména u menších podniků se tato problematika stále podceňuje. Přitom praxe nabízí mnoho instrumentů i opatření, které vznik nedobytných pohledávek sice nemohou vyloučit, ale velmi snižují jeho pravděpodobnost. Pomineme-li možnost pojištění, představuje jednu z takových cest zajištění obchodního závazku.
VÝHODA TŘETÍ STRANY
Ačkoliv české právo nabízí několik desítek instrumentů pro zajištění závazků, naprostá většina z nich je v běžné obchodní praxi nepoužitelná. Důvodem je především jakási jejich „neohrabanost“, některé instrumenty nejsou navíc prověřeny používáním v každodenní praxi a i mezi odbornou veřejností panuje značná nejistota ohledně výkladu některých ustanovení zákona a doplňujících právních předpisů. Vzhledem k tomu všemu, se na základě praktických zkušeností zdá být nejvhodnější takové zajištění, kdy do vztahu mezi dodavatele a odběratele vstupuje třetí strana. Ta se zaváže plnit místo dlužníka, jenž odmítá za dodané zboží nebo službu zaplatit, popř. k tomu nemá prostředky. Mezi nejefektivnější nástroje tohoto typu patří bezesporu na prvním místě avalovaná směnka, bankovní záruka a ručitelský závazek, především pro jejich bezpečnost a relativní jednoduchost. V případě ručení je ovšem třeba mít na paměti, že kromě bonity dlužníka je třeba posuzovat i bonitu ručitele, což samozřejmě celý proces poněkud komplikuje. Na druhé straně některé poměrně běžné instrumenty (např. dokumentární inkaso, zástavní a předzástavní právo, postoupení pohledávky apod.) jsou zejména pro oblast malého a středního podnikání vzhledem k různým komplikacím a také přece jen nižšímu stupni jistoty víceméně nevhodné.
SMĚNKA S AVALEM JE CENNĚJŠÍ
Směnky jsou v obchodním styku používány poměrně dlouhou dobu a jejich používání se v průběhu let ustálilo a značně formalizovalo. Z této skutečnosti plyne základní charakteristika směnky. Jedná se o na první pohled jednoduchý a praktický, ve skutečnosti však nástroj značně formálně náročný a z tohoto důvodu se nedoporučuje se směnkou jakýmkoli způsobem experimentovat. Tuto nevýhodu lze velice jednoduše odstranit používáním předtištěných formulářů, které je možno zakoupit ve specializovaných obchodech. Směnka sama o sobě ještě není dostatečnou zárukou, že dlužník svůj dluh splní. Věřitel by proto měl vyžadovat avalizaci směnky třetí stranou, např. bankou či mateřskou společností. Ta se prostřednictvím směnky zavazuje zaplatit částku uvedenou na směnce, pokud tak neučiní sám dlužník. Tento zajišťovací instrument má výhodu v nízkých nákladech na realizaci, rychlejšímu rozhodování v případě nezaplacení, vedle toho je výhodou i možnost odprodeje. Nevýhodou nesporně je formální náročnost.
ZÁRUKA POSKYTUJE JISTOTU
Pokud do vztahu mezi dlužníka a věřitele vstupuje třetí strana, která se zavazuje zaplatit za dlužníka dluh, který on sám splnit nemůže nebo nehodlá, jde o institut ručení. Ručitelem bývá například mateřská firma. Dodavateli institut ručení poskytuje poměrně vysokou jistotu, tím spíše, že je velmi pružný (dovoluje například nedefinovat přesně částku či zajistit závazky, které teprve vzniknou, např. splněním nějakých podmínek apod.). Z hlediska nákladů i vymahatelnosti je ručení výhodné, je ovšem nutné mít přehled o finanční a majetkové situaci ručitele. Tento problém samozřejmě víceméně mizí, pokud jako ručitel vystupuje banka. Bankovní záruka je ovšem legislativně upravena speciálními předpisy. Hlavní rozdíl oproti běžnému ručení lze spatřovat v tom, že zákon dává v případě bankovní záruky smluvním stranám větší volnost dohodnout si specifickou úpravu, odlišnou od úpravy v obchodním zákoníku. Bankovní ručení poskytuje vysokou jistotu, je ovšem nákladnější, formálně (a proto i z hlediska času nutného k uzavření) značně náročné. Obvyklé také bývá, že banky vyžadují splnění řady podmínek, realizace záruky je tedy pro dodavatele - dlužníka náročnější. Z praxe úvěrových pojišťoven na našem i zahraničních trzích je zřejmé, že právě tyto typy zajištění obchodních úvěrů jsou nejvýhodnější - proto také velmi často samy trvají na jejich sjednání.
Bankovní ručení poskytuje vysokou jistotu, je ovšem nákladnější.