Některé vyšší, jiné menší, některé betonové, další cihlové, všechny silně zdevastované.
Stavby tvořily mezi lety 1968 a 1991 městečko, které obklopovalo sovětskou leteckou základnu Hradčany. Žili tady důstojníci se svými rodinami. „Vrcholila doba výstavby, dokončovaly se poslední paneláky,“ vzpomíná Václav Bilický na svou první návštěvu „zakázané zóny“ v roce 1976. Jako policejní pyrotechnik měl na starost likvidaci nevybuchlé munice, která padala za hranice vojenského prostoru.
Mimochodem, očista probíhá dodnes. Ještě v roce 2017 tu po okupantech našli 429 kusů nevybuchlé munice včetně sedmi leteckých střel či 75 dělostřeleckých nábojů s ráží větší než 100 milimetrů.
Bilický se díky své uniformě často dostal i k jiným věcem. Třeba 23. srpna 1985, kdy na lesním úseku cesty u Kuřívod sovětský tank rozpáral zájezdový autobus plný lidí. Vrazil do něj, když se k hlavní silnici přiřítil lesní cestou zprava.
Nikdo z šestačtyřiceti zaměstnanců stavebního podniku v Rychnově nad Kněžnou mířících na odborářský výlet jako zázrakem nezahynul. „Štěstí bylo, že tank neměl zajištěnou věž. Takže se nárazem otočila,“ vzpomíná Bilický. Jinak mohla turistům usekat hlavy.
Po okupantech přišli magneti
K Hradčanům a celému Ralsku se sovětští okupanti dostali stejně jako ke všem svým posádkám v Československu. Na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR z října 1968. Invazní síly ovšem na letišti přistávaly hned od brzkých ranních hodin 21. srpna. České stráže okupanti velmi rychle odzbrojili. Letiště i jeho okolí navíc velmi dobře znali, protože tu jen pár týdnů předtím - v květnu 1968 - proběhlo společné cvičení. Některé zdroje uvádějí, že díky dobré znalosti lokality stačil pilotům přistávajícím v noci pouze jediný naváděcí vrtulník Mi-1.
Po říjnu se z oblasti velmi rychle stalo jedno z nejdůležitějších center sovětské armády v Československu. Rozsáhlé letiště vybavené mnoha krytými „úly“ pro stíhačky dovolilo okupantům vytvořit velmi silný letecký oddíl. Podle údajů z poloviny 80. let na Hradčanech kotvilo více než třicet bitevních vrtulníků Mi-24, přes čtyři desítky těžce vyzbrojených stíhaček Mig-21 a další stroje.
S odjezdem posledního sovětského transportu v červnu 1991 oblast kolem Hradčan osiřela. Některé stavby šly k zemi, pár jich noví majitelé zrekonstruovali, ale většina už 27 let chátrá.
To je i případ několika posledních činžáků stojících na kraji Ploužnice. Hned za nimi kdysi začínala zóna, kam mohli jen vojáci a další zaměstnanci letiště.
Pětipodlažní domy ze 70. let jsou stavěny podle stejného mustru: v každém patře tři byty - dva dvoupokojové a jeden v půdorysu 3+1. Všechny dřevěné i železné součástky, jako zábradlí či dveře, jsou už dávno pryč. „Říkali jsme jim magneti, kradli všechno kovové,“ vzpomíná Bilický na 90. léta, kdy se řada lidí pokusila sovětské dědictví zpeněžit.
Jediné, co dnes uvnitř bytů připomíná původní obyvatele, jsou noviny Rudá hvězda přilepené na stěnách a na nich poslední zbytky tapet. Deník sovětské armády v jednom z bytů výmluvně ukazuje, že ani rokem 1989 se pro okupanty nic nezměnilo a že jejich odchod proběhl neočekávaně a rychle - podle data novin tady tapetovali ještě v létě 1990.
Vybydlený činžák dnes člověk najde i v nabídce realitky. Prodejní cena činí 7,4 milionu. „Je to náročná investice s velkým výnosem“ popisuje makléř František Pelech. Ve firmě si prý spočítali, že rekonstrukce spolkne zhruba 25 až 30 milionů, ale bohatě ji vyváží následný prodej 75 bytových jednotek. Lidé v oblasti jsou prý za tyto byty ochotni dát zhruba 1,2 milionu. „Trh je teď obecně pomalejší, zájem o to ale je, okolí se bude rozvíjet a továrny v regionu potřebují další lidi“ věří Pelech, že jeden ze sovětských činžáků najde kupce.
Neřiditelný moloch
Takový optimismus u Václava Bilického, mimo jiné i bývalého místostarosty Ralska, novinářské dotazy příliš nevzbudí. Na podzim chce po několikaleté pauze opět zkusit štěstí ve volbách. K politice se prý dostal náhodou, když sem v roce 1991 dorazilo několik rodin volyňských Čechů a bylo třeba se o ně postarat.
Nejdřív tu měl jako pyrotechnik likvidující munici ze sovětských skladů u letiště jen služebnu, později se sem i s rodinou přestěhoval natrvalo. Příbuzným prý nejdřív přesun z města do země nikoho vadil, teď jsou ale rádi, že za klidem nemusejí nikam cestovat.
Co do počtu obyvatel není Ralsko s 2105 lidmi nijak velké, ale pokud jde o rozlohu, je čtvrtým největším městem v Česku. Ještě než tu na konci druhé světové války němečtí a po roce 1946 i českoslovenští vojáci začali budovat výcvikový prostor, na území se rozkládalo 23 vesnic s šesti tisíci obyvateli především německého původu.
„Po odchodu vojsk se to mělo zase oškubat, dnes už to nikdo nezmění. Ralsko je neřiditelný moloch s několika vzdálenými sídlišti fungujícími jako celky, jenže město se dvěma tisíci obyvateli je nedokáže zajistit“ vysvětluje Bilický s tím, že Ploužnice nebo třeba Kuřívody jsou víceméně nezávislé lokality.
Zatím aspoň doufá, že budou peníze a jeho muzeum pyrotechnické asanace Ralska se přesune do větších prostor.
Dnes stojí na kraji Kuřívod a Bilický tu kromě stovek místních nálezů předvádí i poklop z tanku, kterému 9. ledna 1991 v posádce v Bohosudově po zkratu explodovala nádrž a zabila osmnáct ruských vojáků. Výbuch poklop vymrštil do dáli.
I to jsou události, které spustila sovětská invaze z 21. srpna 1968.
Na mnoha místech nestačilo ani padesát let ktomu, aby se - mnohdy krvavé a všude téměř bezcitné - stopy okupantů smyly. Třeba Ralsko si vypálené znamení ponese ještě mnoho desítek let. O
Sovětská armáda na území Československa
Na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR musela Československá lidová armáda (ČSLA) dát svému „spojenci“ k dispozici 84 posádek. Šlo to velmi rychle. Prvních sedm posádek muselo být uvolněno do osmi dnů, dalších 14 do dvou týdnů a dalších 11 do 23 dnů.
Při redislokaci v září a říjnu 1968 musela ČSLA ze zabraných posádek přesunout 1200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1100 děl.
Do uvolněných kasáren se nastěhovalo 75 tisíc sovětských vojáků, postupně ale bylo nutné stavět nové domy pro vojáky z povolání a jejich rodiny.
Složení intervenčních vojsk během srpnové okupace 1968 6300 tanků 2000 děl 550 bojovými letounů 250 transportních letounů
Výzbroj sovětské armády v Československu v letech 1968 až 1991 1500 tanků 650 děl 90 raketometů 180 letadel 120 vrtulníků
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
