Vláda vrátila ministerstvu financí k přepracování zákon o povinném pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Ministerstvo má dva týdny na to, aby v něm upravilo právě ty body, na nichž schválení zákonu selhávalo už dva roky. Jednak nebylo rozhodnuto, zda a jakým způsobem bude stanovena minimální výše pojistného, aby se předešlo cenovému podbízení pojišťoven a jejich případné neschopnosti dostát svým závazkům. A pak se opět hledá mechanismus, jakým zajistit, aby byla pojištěna všechna motorová vozidla. Stále se totiž diskutuje problém, jak zabezpečit přístup do evidence ministerstva vnitra. Kvůli tomu je v podstatě pranýřována i Česká pojišťovna, které se vyčítá, že v minulosti nedokázala vybrat povinné ručení za všechna vozidla. Na druhou stranu neměla možnost zjistit, kolik a jaká auta vlastně jezdí. Přitom nejjednodušší a nejlevnější by bylo použít systém, jaký platí ve většině civilizovaných zemích: pojištěná auta jsou označena nálepkou, a pokud na vozidle není, tak řidič přijde o státní poznávací značku.
Stát však i nadále nepočítá s tím, že by platil zákonné pojištění za vozidla státních orgánů. Je to logické, stát na případné škody má a platí jejich plnou výši.
Segment pojišťovacího trhu, který představuje povinné ručení, musí být pro pojišťovací instituce velice svádivý: hraje se na něm o sumu mezi patnácti až snad dvaceti miliardami korun. Pojistitelé budou jistě o tento trh spolu bojovat, tím spíše, že s povinným ručením se sveze i pojištění havarijní. Z obou druhů pak budou jistě pojišťovny dělat balíčky, jen aby získaly co nejvíce klientů. Proto pojišťovací ústavy již několik let toužebně na nový zákon čekají. Bylo by však omylem myslet si, že licenci dostanou všechny ústavy na domácím trhu. Obchodování s tímto typem pojištění totiž vyžaduje značnou kapitálovou sílu pojistitele.
