Zamořeno

Stát nepomáhá ohroženým občanům

Politici se bojí paniky, když připustí obavy odborníků, že by se na černé skládce nebezpečných odpadů mohlo něco vznítit a způsobit otravu v širokém okolí. A tak se tváří, jako by riziko v nově odhaleném skladu u chvaletické elektrárny nebo v dávno zavřené fabričce Vertex pod libčanskou návsí nikdy nebylo. S tím úzce souvisí neochota rychle uvolnit peníze na likvidaci příčin. Ve výsledku to vypadá, že politici mají větší strach z paniky než z rizika, že se občanům žijícím nedaleko skladu opravdu něco stane.
Exemplárním příkladem jsou Libčany. Jak to, že nikdo z těch, kdo sedí na státním měšci, neslyší vedoucího libčanské odborné skupiny Otakara Herberka, který uvádí: „Při požáru mohou vznikat velice nebezpečné plyny, které by určitě ohrozily obyvatele.“ Naslouchají jen zastupitelé hradeckého magistrátu, kteří však už Libčanům přiklepli, co mohli. (Více na straně 36)
Na odstranění těch nejhorších rizik potřebují chemici v Libčanech peníze. A dva měsíce. Za tu dobu jsou schopni vyexpedovat už setříděné sudy k likvidaci a zároveň rozebrat horu kontejnerů, která se v tovární hale tyčí až do stropu. To je ta nejnebezpečnější operace, neboť se v nich mohou nalézat různé chemické zrady. Teprve po důkladné inventarizaci lze vyloučit nepředvídatelné reakce uložených chemických látek. Jedna věc se ale dá předvídat už teď. Když se to povede, budou místní rodiče po několika letech strachu těmi nejšťastnějšími lidmi, až povedou své děti po prázdninách do školy nad továrnou. Zasloužili by si to už proto, že Klub přátel školy Libčany býval široko daleko jedinou společenskou silou, která od počátku čelila snaze zavážet továrnu chemickým balastem, zatímco většina úřadů šla původcům šlendriánu na ruku. Teď se nikdo z úředníků ke spoluzodpovědnosti za současný stav nehlásí.
Byli to lidé z klubu, kdo si všiml, že továrnu Vertex v květnu 2002 začala zavážet odpadními látkami firma ELO HK. Ta už předtím nezodpovědně zaplnila veškeré volné prostory hradecké Fomy, což trvá dodnes. Osmnácti občany přivolaná Česká inspekce životního prostředí mírně zredukovala rozpínavost firmy ELO. Po ní však nastoupily firmy KILTE, MEDEA a zejména SNOG HK, všechny nějakým způsobem propojené – ostatně jako ELO HK - osobou Václava Etlíka. S pomocí úřadů nad vším vyhrála SNOG HK. Továrnu Vertex, jejímž vlastníkem se v létě 2002 stala spřízněná Renáta Chmelíčková, zaplnila firma SNOG HK až po střechu sajrajty z celé republiky. Možná i ze zahraničí, jak by mohly napovídat visačky na mnoha kontejnerech.
Zatímco Etlík „zásoboval“ stavbu toxickým odpadem, Klub přátel školy na to na všech stranách upozorňoval a úředníci i komunální politici měkli. Změnu územního plánu si Renáta Chmelíčková na obci vymohla příslibem přestavby továrny na penzion, restauraci a jiné atraktivní provozy. Plnou moc ovšem dostal Etlík, a tak dlouho měnil záměr, až 18. října 2004 získal souhlas místo k hotelu k nakládání s nebezpečným odpadem.
Potěmkinova sběrná síň byla na světě. Úředníci se zajímali jen o ni a na dvůr museli chodit zřejmě s klapkami na očích. Vedoucí krajského oddělení životního prostředí Miroslav Krejzlík se dovolává objektivního přístupu k vydaným povolením argumentem: „Problém je v tom, že s odpady bylo protiprávně nakládáno v celém areálu, který vlastní soukromá osoba (občan) a ta nepodléhá ustanovením zákona o odpadech.“ Není však mnohem objektivnější pohled, že je něco v nepořádku s povoleným sběrným dvorem, když v něm mizí chemikálie? Neměl by úředník především dbát na smysluplnost svých výroků? Není nebezpečné skladiště ve Vertexu tak trochu i dílem „poctivého úředníka“, který pro samé papíry nevidí obrovský šlendrián? Na nedostatek informací se Krejzlík vymlouvat nemůže. Dostával protestní dopisy proti této nekalé činnosti z Klubu přátel školy. Není v tom sám, kamuflážnímu záměru napomáhali i další úředníci, nejvíc z nich ční ředitel odboru výkonu státní správy ministerstva životního prostředí Emil Rudolf.
Ještě zářivější kapitolou jsou ovšem Etlíkovy certifikáty kvality. Certifikát jakosti získala firma SNOG HK záhy poté, co dostala od České inspekce životního prostředí sedmisettisícovou pokutu. Vzápětí pokutu ministerstvo životního prostředí sice zrušilo, ale certifikát byl už na stěně. Certifikát kvality životního prostředí přišel rovněž po pokutě, čtyřistapadesátitisícové, ale tu už nikdo nesmazal. Potěmkinovy certifikáty vydal Český lodní a průmyslový registr a vedoucí jeho certifikačního oddělení František Schneider se dušuje, že regulérnost udělení mohou dosvědčit čtyři svědci.
Etlík při budování svého odpadového impéria získával důvěru kamuflováním poctivé činnosti. A jak je to s majitelem nově odhaleného skladu ve Chvaleticích Ladislavem Pilcem? Ten byl pro změnu čím dál nenápadnější, až se před třemi roky úplně vypařil. Nikdo dnes netuší, kde je.