Západ se zřejmě definitivně probírá z iluze, že Čína se bude nakonec „westernizovat“. Že bude navždy a neodvratně, byť po malých krůčcích, směřovat k liberální, otevřené společnosti, vládě práva a též liberalizaci ekonomiky v podobě, jak ji Západ chápe. Aže je to jen otázka času, kdy rostoucí bohatství jí ovládané populace připraví tamní komunistickou stranu o absolutní moc nad touto systémově důležitou světovou zemí.
Pro ty, kteří se této iluzi donedávna oddávali, byl zřejmě posledním budíčkem zlověstně rychle provedený plán stávajícího hlavního pekingského náčelníka Si Ťin-pchinga, jímž se z pouhého prezidenta na dobu určitou proměnil na věčného „císaře“ s neomezenou dobou vlády. Vypnul tím pojistku proti potenciální tyranii, kterou do systému po Maových hrůzách zasadil reformátor a tvůrce čínského ekonomického zázraku Teng Siao-pching.
Sinizace Západu
A co teď my na Západě s tím? Z Číny se v mezičase stala hospodářská supervelmoc, na jejímž bohatnutí díky uvolnění blahodárných tržních sil profitovaly i řady západních firem a investorů a o jejíž přízeň řada z nich stojí. Číně se nyní nabízí možnost „sinizovat“ Západ, kupovat si ho a postupně jej ovládnout. Protože nemá jen krátkodobé uvažování, často se jí to daří. Čína - na rozdíl od Ruska, které je vojensky mocné a ekonomicky slabé - pochopila, že zbraně se jako nástroj tlaku a prosazování zájmů dají používat jen občas a ne úplně snadno, zatímco peníze a investice se takto dají používat průběžně a bez omezení.
Proto jí tak jde o prosazení svých klíčových ekonomických a finančních zájmů, například rozšíření používání renminbi.
Přes dvě třetiny všech devizových rezerv planety dále tvoří dolar a další anglosaské měny. Renminbi je někde na úrovni dvou či tří procent, což je směšně málo. Světoví bankéři a investoři renminbi jako dlouhodobému aktivu pro uchování bohatství zatím příliš nevěří. Čínská měna totiž není plně směnitelná, nelze ji volně používat jako měny jiné a pořád u ní funguje kus jakéhosi nepredikovatelného centrálního řízení, byť k liberalizaci i tady postupně dochází.
Když to tedy nejde zdola, spontánními tržními silami, tlačí svou měnu čínské politbyro „na sílu“. Tak si prosadilo zákulisními obchody zahrnutí renminbi do koše měn MMF a tak tlačí skrze vlády a centrální banky všude na světě na to, aby kupovaly čínskou měnu do vlastních rezerv. Mnohé západní země na tuto vějičku naskakují a plán čínského vedení snad i nevědomky realizují (Německo, Rakousko, Francie, ale třeba i Slovensko). Většinou nejde o plnohodnotné investice, nejčastěji spíše o „testování“ a přípravu do budoucna.
Ovšem jaká příprava: buď bude jednou renminbi plně směnitelná mezinárodní měna, a pak ji lze koupit kdykoli v budoucnu abez příprav, anebo jí nebude, a pak ji nemá smysl kupovat vůbec. Nicméně i ono „testování“ má pro Čínu svou velkou symbolickou cenu. Dodejme, že Česká národní banka čínskou měnu v rezervách nemá. Snad to tak i do budoucna zůstane.
Donaldův merkantilismus
Ale zpět k Západu. Tím, kdo zřejmě intuitivně cítí, že strategicky je pro Západ Čína nejen soupeřem, ale i možnou hrozbou, je Donald Trump. Ale jako ve všem je i zde dost nemotorný a nejde k podstatě věci, jen ventiluje svůj merkantilismus pro 21. století. Možná stejně jako v případě Íránu chce jen instinktivně dělat úplný opak toho, co dělal Obama (což nemusí být nutně špatně). Přitom by stačila drobná úvaha a máte hned i strategii.
Představme si Západ jako civilizaci na vrcholu kopce, na nějž se tlačí další civilizační okruhy. Ten nahoře má tři možnosti, jak na takovou situaci reagovat. Buď okolo sebe postaví ploty a ohrady a bude proti těm dole i na úkor svého bohatství bojovat - to je Trumpovo ochranářství -, nebo se narůstající síle podvolí a nechá ty dole, aby si kopec postupně přisvojili, nebo si ty nahoře koupili. K tomu máme sklon v Evropě. V obzvlášť nedůstojné a navíc neefektivní podobě tuto polohu předvádí prezident Miloš Zeman.
Ale je ještě jedna možnost: uvědomit si, že v ekonomice nikdy žádný vrchol není jednou provždy daný. Dá se pořád posouvat výš. Ostatním se dá v soutěži neustále utíkat, existuje-li vůle, chuť a pracovitost nový vrchol budovat. Tato cesta by mohla začít tím, že Západ přestane tolerovat Číně asymetrii v přístupu na trh a totéž bude platit u investic, ochrany duševního vlastnictví atd.
Ke dvojímu standardu a hrbení zad není žádný důvod. 0
O autorovi| Mojmír Hampl, viceguvernér České národní banky
