ZAPADLÍ VLASTENCI

Ekonomická podstata by měla mít prioritu.

Není to tak dávno, co řada renomovaných českých analytiků doporučovala jako slušné střednědobé investice akcie Škody Plzeň či ČKD Holding. Dnes titíž lidé obě firmy téměř odepisují. Není divu, Škoda Plzeň míří ke konkursu a ČKD Holding přišel o nejzajímavější dcery. „Komerční banka je podhodnocená, protože lidé ji vnímají podle čistého zisku. Jenže my se musíme dívat na zisk vytvořený. Ten totiž ukazuje, jaká bude návratnost kapitálu poté, co banka odepíše nedobytné pohledávky a vytvoří potřebné rezervy, hlásal nejeden obchodník ještě na počátku roku 1989. Začátkem podzimu brokeři prodávali akcie dvou největších českých peněžních ústavů jako bezcenné, aby za pár dnů sledovali jejich opětovný růst. Neinformovaný pozorovatel může lehce dojít k závěru, že všichni ti obchodníci a analytici ve skutečnosti ničemu nerozumějí a obchodují jen na základě technických analýz. Je tomu skutečně tak? Hledat odpověď na tuto otázku není jednoduché. Řada jiných doporučení od stejných odborníků totiž k ziskům při operacích na kapitálových trzích vedla. To lze lehko dokázat. Stačí srovnat doporučení analytiků s vývojem kursů akcií či si všimnout toho, že mnohým správcům portfolií se daří dosahovat docela slušných zisků. Zásadní otázka spíše zní, na kolik vůbec mají investoři a analytici reálnou možnost posuzovat podniky podle skutečných výsledků jejich hospodaření. Zda rozdíly v úspěšnosti analýz jednotlivých firem nejsou dány především tím, že u někoho zveřejňované výsledky odrážejí reálnou situaci firmy a u někoho ji zakrývají.

Nikdo se neptá. Je až s podivem, že se po několikaletých zkušenostech v této oblasti nikdo neptá: Jak je možné, že podniky, které po Novém roce ohlásí očekávaný zisk, nakonec vykážou hlubokou ztrátu? Proč banky, které v jednom roce získají auditorský výrok bez výhrad, v roce následujícím spadnou do nucených správ nebo přicházejí o licence? Proč ještě žádný akcionář nezažaloval s úspěchem auditora firmy, jejíž akcie si nakoupil, a poté zjistil, že společnost je na tom zcela jinak, než se zdálo? Jak to, že někteří analytici komentují podniky se slovy: Bohužel nevíme, co se za vytvořeným ziskem skrývá? Před časem začaly některé renomované zahraniční tiskoviny nazývat Českou republiku trhem privilegovaných insiderů - tedy osob, které se díky svému postavení dostávají k důvěrným informacím, na jejichž základě nakupují a prodávají akcie. Nešlo přitom jen o klasické tunelářství a znalost toho, kdo má kde jaký utajený podíl a odkud je třeba utéct, protože firmu ovládla či brzy ovládne Tunel & Tunel, s. r. o. Výčet možných důvěrných informací nekončí dokonce ani znalostmi šancí na úspěch v soutěžích, vládních a jiných tendrech, případně při jednáních o zakázkách. Mezi specifika České republiky patří i to, že mezi tyto důvěrné informace je třeba v některých případech zařadit i znalost skutečné ekonomické situace podniku. Veřejná dostupnost těchto údajů je přitom ve slušných zemích podmínkou veřejné obchodovatelnosti akcií. Již v roce 1994 upozorňoval v dnes již neexistujícím časopise Terno spolutvůrce investiční strategie Harvardských fondů v první vlně kuponové privatizace Ivan Neumayer, že ve výkazech společností kótovaných na pražské burze není nikdy dost podkladů pro slušnou analýzu. Nejde však jen o detaily pro hluboké zkoumání ekonomické situace té které firmy. Leckdy jsou dlouho veřejnosti utajeny i skutečnosti vyvolávající nevolnost jen po letmém pohledu.

Hledání zodpovědnosti. Důvody zkreslování údajů o hospodářské situaci firem jsou podle odborníků poměrně jasně identifikovatelné. První spočívá v tom, že se u nás mnohdy nedodržuje zákon o účetnictví a ministerská opatření, a někteří auditoři jsou k těmto nedostatkům poměrně shovívaví. „Existují případy podniků, které evidentně vytvářejí nižší oprávky k pohledávkám, než odpovídá jejich povaze. Hájí se tím, že postupují podle zákona, který ukládá třetinu, a hotovo, upozorňuje na jeden z problémů viceprezident Komory auditorů Ota Hora z KPMG. Jde o typický příklad českého přístupu k účetnictví, kdy se zakrývají reálné dopady některých skutečností do budoucích výsledků hospodaření firem. Přitom i české standardy žádají vytvoření opravných položek ke všem rizikům na základě jejich reálného posouzení. Vedení firem si však s podobnými záležitostmi většinou hlavu neláme. Zodpovědnost za vedení účetnictví je často podceňována, byť jednoznačně náleží představenstvu. Některá doporučení či zásady správy a řízení korporací doporučují v rámci rozdělení pravomocí učinit zodpovědnou dokonce konkrétní osobu z představenstva či správní rady. U nás naopak někteří odborníci doporučují především zásah do Trestního zákoníku. Názor na tuto záležitost však není jednoznačný. Účetnictví představuje velmi složitou problematiku, a kdybychom celá představenstva podrobili nebezpečí, že zkreslená účetní závěrka bude považována za nedbalostní trestný čin, možná bychom za chvíli těžko sháněli do těchto orgánů jiné odborníky než účetní. Bát by se ale rozhodně měli auditoři. Na západ od našich hranic bývá naprosto běžné, že je akcionáři krachujících firem žalují ještě dříve, než se dozvědí, proč je na tom jejich firma jinak, než si mysleli. V mnoha případech se jim podařilo vysoudit odškodné. Pár podobných případů v této zemi by jistě napomohlo pozvednout kulturu práce auditorů. Shovívavost auditora vůči představenstvu auditované firmy vyplývá také z toho, že má kontrolovat někoho, kdo ho platí. Auditory totiž doposud většinou vybírala představenstva. V podstatě si tak určovala, kdo bude kontrolovat je samotné. V poslední době u řady firem došlo k přesunu této pravomoci na dozorčí radu, což je trend, který by mohl problém částečně vyřešit.

Přednost dostaly daně. Druhým důvodem, proč se ve výkazech českých firem skryje lecjaký problém, je konstrukce českých účetních předpisů. V intencích tradic Rakouska-Uherska je celá soustava postavena tak, aby sloužila především pro daňové účely. Na akcionáře, investory a třetí osoby nijak zvlášť nemyslí. Tento problém není jen typicky český. Potýká se s ním většina kontinentální Evropy. V její vyspělejší části však již přijali opatření, která umožňují rozpor mezi kontinentální (daňově zaměřenou) a anglosaskou (sloužící hlavně akcionářům, investorům a třetím osobám) praxí řešit. Například v Německu či Francii musí firmy účtovat podle domácích standardů, které rovněž ve velké míře zohledňují především daňové povinnosti. Ovšem holdingy, které konsolidují, už mohou účetnictví vést pouze podle standardů mezinárodních, určovaných anglosaskými trendy, které je činí průhlednějšími. U nás mohou firmy něco podobného provádět jen navíc, vedle výkazů podle domácích norem. To znamená dvojí činnost a spoustu práce a nákladů navíc. Přesto se tomu většina z nich nevyhne. Komise pro cenné papíry doufá, že jí novelizace zákona umožní důležitý krok - hodlá používání mezinárodních standardů nařídit všem veřejným akciovkám. „Komise bude vždy kontrolovat jen včasné informování a dodávání hospodářských výsledků na trh. Za jejich správnost ručí představenstva a my ji kontrolovat nebudeme. Aby ovšem mohli investoři tyto firmy lépe porovnávat a odhalovat nesrovnalosti, chceme emitentům nařídit povinné vedení účetnictví i podle zahraničních standardů, říká k tomu komisař Tomáš Ježek. Zda bude praxe dvojích výkazů pokračovat, zůstává zatím otevřené. Návrh novely zákona o účetnictví, připravovaný na půdě ministerstva financí, již doznal řady podob. V některých se tato možnost objevila, v jiných ne.

Chybí zlaté pravidlo. Zásadní rozdíl mezi zahraničními účetními standardy a těmi, které platí u nás, však spočívá jinde. Nejen v anglosaském světě, nýbrž i v pevninské Evropě totiž už nějakou dobu platí zásadní pravidlo: při vedení účetnictví má zachycení podstaty ekonomických jevů přednost před zachycením právního stavu. Direktivy Evropské unie jdou dokonce tak daleko, že volně přeloženo říkají: pokud by dodržení našich předpisů zamlžilo skutečnou ekonomickou podstatu účtovaného jevu, musí ten, kdo vede účetnictví, tyto předpisy porušit a toto porušení zdůvodnit. Rozdíl mezi právním stavem věci a skutečnou ekonomickou podstatou ukazuje dokonale případ leasingu. U nás se nejen podle práva, nýbrž i účetně stává osoba pronajímající si stroj, zařízení, budovu či cokoliv jiného majitelem až v okamžiku, kdy právně nabude věc do vlastnictví. Do té doby jde účetně o pronájem. V zahraničí jde o nákup. U nás se tak dostáváme v rozporu se zahraničím například k tomu, že ČSA mohou být účetně leteckou společností bez letadel.

Úroky z ničeho. Dalším, snad ještě dokonalejším příkladem jsou nedobytné úvěry. Typickým upřednostněním právního stavu věci před ekonomickou podstatou, tedy přesně v rozporu s požadavky Evropské unie, je účtování úroků. Ačkoliv je jasné, že z nedobytných úvěrů žádné úroky nepřijdou, neboť se banka možná nedostane ani k jistině, musí se v České republice zahrnovat do výnosu. Ty jsou tím samozřejmě nadhodnocené a zkreslují čisté úrokové výnosy i celkový obraz peněžního ústavu, případně jakéhokoliv jiného věřitele. Stejně tak jej zkresluje oceňování krátkodobého finančního majetku historickými cenami pořízení, a nikoliv trhem. Podniky a banky například rozlišují cenné papíry podle toho, jak dlouho je drží. Budou-li v jejich vlastnictví déle než rok, vytvoří investiční portfolio, ostatní patří do portfolia obchodního. U obou kategorií platí, že se nakoupené akcie, případně podílové listy zaúčtují v ceně pořízení a „přecenit se mohou pouze tvorbou opravných položek. Protože však opravné položky se mohou samozřejmě vytvářet jen na ztráty, nelze zachytit situaci, kdy je tržní cena vyšší než pořizovací. Samotné opravné položky na cenné papíry však také trochu klamou. Ukazují sice potenciální ztrátu z operace, ovšem mohou také zmást. Předjímají totiž ztráty, které nejsou daňově uznatelné. Zvláště při termínových operacích by mohlo způsobit problémy i to, že cenné papíry se zachycují do účetního majetku firmy až v okamžiku reálného nabytí, tedy připsání na účet ve Středisku cenných papírů. Podobně je tomu mimochodem u nemovitostí. Velké rozdíly mezi Českou republikou a světem jsou také v účtování odložené daně, které u nás zahrnuje pouze jedinou z mnoha položek, způsobující dočasné rozdíly mezi existencí účetního výnosu nebo nákladu a jeho daňovou uznatelností, a to rozdíl mezi daňovými a účetními odpisy. Auditoři považují za problematické třeba i odepisování pohledávek splatných před 1. lednem 1995 po částech namísto vytváření opravných položek. Rovněž se jim nelíbí účtování pokut a penále do výnosů a nákladů až při zaplacení, a nikoliv při vzniku pohledávky či závazku. Kvůli daním také mnohé podniky účtují rezervy na opravy, aniž by měly alespoň smlouvy na jejich provedení. Někteří odborníci kritizují i vytváření rezerv bankami v případech, kdy by bylo účetně vhodnější tvořit opravné položky, jež by však mohly vést k vyšší daňové povinnosti. I to jsou důvody, proč se před časem hodně rozcházely hospodářské výsledky nejen bank, ale i dalších českých firem určené pro oficiální výkaznictví podle domácích a pro trh podle zahraničních standardů. Téměř vždy vycházely naše společnosti podle světového pohledu hůř.

Stále něco chybí. „České účetní předpisy jsou stále v mnoha ohledech poplatné fiskálním potřebám. To je v pořádku v případě, kdy existují dvě stejně vhodná účetní řešení, z nichž jedno je preferováno z fiskálních důvodů. Není to ale v pořádku tehdy, jsou-li účetní postupy násilně podřizovány fiskálním zájmům, říká Petr Kříž, senior manažer oddělení auditu a podnikatelského poradenství PricewaterhouseCoopers, člen Rady Komory auditorů ČR. Zásadním problémem je i komplexnost údajů v účetních závěrkách. Řada důležitých jevů je zachycena v podrozvahových účtech či v mimoúčetních systémech. Jde například o finanční rizika, finanční deriváty, potenciální ztráty ze soudních sporů, smluvní přísliby, transakce se spřízněnými osobami a podobně. Analytici či akcionáři se k nim ale mnohdy nedostanou. „Moderní účetní systémy dnes vymezují tři nebo čtyři základní výkazy, které jsou součástí závěrky. Jde o rozvahu, výsledovku, výkaz peněžních toků a výkaz o změně stavu vlastního jmění nebo jeho různé obměny. Momentálně zákon požaduje jen rozvahu a výsledovku, říká Kříž.

Pochybná závaznost. Problém českého účetnictví ovšem také spočívá v něčem, co bychom mohli nazvat třeba nedostatečnou závazností. Zákon stanovuje jen menší část toho, co se má dělat. Většina je upravena předpisy ministerstva financí. To je však vydává jako opatření a takovou právní normu česká legislativa nezná. Vzniká tudíž otázka, nakolik jsou vůbec závazné. Protože u nás se zatím něco jako dobré mravy, ustálené zvyklosti, obecné platební podmínky a podobně u soudů neskloňuje, jde o velký problém. Leckterý účetní by mohl dokázat, že jeho podvod není v rozporu s žádnou platnou a závaznou normou. V mnoha vyspělých zemích si přitom s právní závazností účetních standardů nikdo zvlášť těžkou hlavu nedělá. V řadě států je legislativní úprava taková, že nařizuje účtovat v souladu s řádnou obchodní praxí. Podnik si zdánlivě může účtovat, jak chce. Pokud se však dostane do sporu, musí vysvětlit, proč situaci nevyřešil v souladu s doporučenými účetními standardy. Nedokáže-li, že jsou pro něj nevyhovující, soud většinou přihlédne k tomu, že porušil jakousi uzanci, aniž k tomu měl jiný důvod než ten, že se snažil obejít své povinnosti. „Případů, kdy se podniku podaří soud nebo regulační orgán přesvědčit, že bylo lépe se standardů nedržet, je opravdu velmi málo, tvrdí Kříž.

Pryč od státu. Standardy přitom nemusí vydávat žádný orgán státní správy. I v České republice existuje představa, že by po novelizaci zákona o účetnictví mohlo ministerstvo financí delegovat některé pravomoci na nestátní instituce. Mohlo by jít například o nedávno ustavenou Národní účetní radu. Tvoří ji zástupci Vysoké školy ekonomické v Praze, Komory auditorů, Svazu účetních a Komory daňových poradců. „Tato rada by mohla vydávat národní účetní standardy jako doporučená řešení. Ministerstvo financí by je mohlo schvalovat, anebo prostě jen evidovat, doporučuje Hora, jeden z autorů chystané novely zákona o účetnictví. Samozřejmě, určitá menší část zásadních pravidel by musela být i nadále striktně vymezena zákonem a ministerskými vyhláškami. Ať to již dopadne jakkoliv, je nesporné, že přibližování se k Evropské unii nás dřív nebo později donutí přijmout pravidla podobná těm, která platí v členských zemích. Především je ale důležité, aby společnost vyvinula dostatečný tlak na podniky a auditory, kteří za správné účetnictví odpovídají.

Zákon pro účetní na cestě
Aspirin na zlomenou nohu Stávající zákon o účetnictví pochází z roku 1991. Od té doby nebyl podroben žádné významnější novelizaci. Na ministerstvu financí vzniklo po konzultaci s odborníky z praxe několik variant návrhu zásadní novely. Patrně poslední z nich, kterou pro týdeník EURO okomentovali někteří odborníci, pochází z 30. července. Původně se počítalo s platností novely od počátku příštího roku. Procedurální nutnosti však posouvají cílové datum až na 1. leden 2001.

EU zatím na čekačce. Zásadní boj v rámci nové právní úpravy se zřejmě svede o to, zda v něm bude zahrnut požadavek na prioritu ekonomické podstaty před právní formou při zachycování operací, které jsou předmětem účetnictví. Například viceprezident Komory auditorů Ota Hora z KPMG očekává, že se tato záležitost do novely nakonec vejde. „Do jisté míry chápu nechuť ministerstva financí, které spravuje státní finance. Jde však o trend, kterému se nemůžeme vyhnout, říká. Petr Kříž z PricewaterhouseCoopers dodává: „Pokud tato priorita v zákoně nebude, půjde o výrazný nesoulad s účetními direktivami Evropské unie i účetní praxí všech vyspělých zemí. Zachová to právně-vlastnickou koncepci účetnictví, která je obecně již dávno překonána. Přitom v důvodové zprávě k novele bude evidentně konstatována potřeba sladit naše prostředí s normami unie. Návrh rovněž nepřejímá prioritu požadavku na věrné zobrazení, explicitně obsaženého ve 4. i v 7. direktivě EU. Tam se stanoví: Pokud by ve výjimečných případech vedení účetnictví dle předepsaných postupů znemožnilo věrné zobrazení předmětu účetnictví, účetní jednotka nesmí tyto postupy použít, musí věrně zobrazit realitu a v příloze účetní závěrky popsat důvody této odchylky. Poslední verze návrhu rovněž neumožňuje společnostem nahradit konsolidovanou účetní závěrku sestavenou dle českých účetních předpisů závěrkou dle Mezinárodních účetních standardů IAS. Ve všech předchozích návrzích přitom tato možnost byla. Konsolidované závěrky nemají vliv na stanovení daňové povinnosti a subjekty kapitálového trhu dávají přednost standardům mezinárodním. Není tudíž zřejmé, komu má striktní požadavek na dodržování českých předpisů sloužit. Zřejmá je pouze skutečnost, že jeho zachování znamená další náklady pro zdejší podniky.

Aspoň rozbít bariéry. I kdyby se nakonec tyto zásadní ideje do nové úpravy nedostaly, novela i tak otevře prostor k odstranění některých bariér znemožňujících průhledné zachycení skutečné hospodářské situace firem. Návrh například obsahuje ustanovení o povinném zveřejňování výročních zpráv a účetních závěrek včetně citelných sankcí, umožňuje oceňování finančního majetku v obchodním portfoliu reálnou hodnotou a stanoví pravidla pro elektronický přenos účetních dat mezi účetními jednotkami. Její reálný dopad do praxe však bude možné posoudit až podle znění prováděcích předpisů. Verze k 30. červenci letošního roku přitom otevírá prostor pro vytváření českých účetních standardů jako metodických norem, které mají umožnit naplnění požadavků právních předpisů. Tím by nás přiblížila světovým trendům. „Otázkou zůstává, v čem by se tyto normy měly lišit od Mezinárodních účetních standardů a zda by nebylo vhodnější je přejmout, podotýká Kříž. Návrh přichází i s některými dílčími změnami, které nás mají přiblížit vyspělým zemím. Umožňuje stanovení obchodního roku účetní jednotky jinak, než odpovídá roku kalendářnímu. Tato možnost je však vázána na souhlas finančního úřadu, přičemž nejsou stanovena žádná kritéria, podle nichž se mají žádosti posuzovat. „Například obchodním společnostem se sezonním provozem a účetním jednotkám ovládaným zahraničním subjektem, který má stanoven obchodní rok odlišně od kalendářního, by se tato možnost měla poskytnout automaticky. Současný stav totiž vede k tomu, že tyto subjekty sestavují jednu účetní závěrku pro potřeby českého účetnictví a druhou, k jinému datu, pro konsolidaci, což zbytečně zvyšuje jejich náklady, podotýká Kříž. Návrh také přichází s pravidly přenosu dat mezi účetními jednotkami elektronickou cestou. Tato úprava se však může časem ukázat pro svoji přílišnou striktnost kontraproduktivní. Vymezení povolených nosičů naráží na nebezpečí rychlého morálního zastarání těch médií, která budou povolena. Příkladem z minulosti mohou být mikrofiše. Také požadavek na minimálně pět let praxe u firem, které mají data přenášet, se zdá přehnaný. „Hlavně není jasné, zda půjde o pět let praxe vůbec, nebo v ČR. V druhém případě by to vyřadilo ze hry třeba i některé nejkvalitnější poskytovatele těchto služeb, podotýká Hora.

Hrozí nám originalita. Poslední varianta také trochu paradoxně nařizuje povinnost sestavit konsolidovanou závěrku každé ovládající osobě. To může vést k tomu, že konsolidaci budou provádět fyzické osoby, které vůbec nejsou podnikateli, což je zřejmě světový unikát. Vydá-li auditor záporný výrok k závěrce, mělo by to znamenat, že je účetnictví vedeno nesprávně. „Toto ustanovení je nesmyslné, neboť jeden soukromoprávní subjekt, byť znalec, vyjádří o jiném subjektu osobní úsudek, z něhož přímo plynou nevyvratitelné právní důsledky. Mělo by být na uživateli takto auditované účetní závěrky, aby si sám udělal úsudek jejím porovnáním se zprávou auditora, říká Kříž. Návrh novely také neřeší problém, co nastane v případě, kdy valná hromada závěrku neschválí. Podle současné interpretace ministerstva financí přitom účetní jednotka nesmí provést žádné dodatečné úpravy ve svém účetnictví. „Novela, jinak posouvající české prostředí nepochybně směrem vpřed, také připouští vytváření rezerv na budoucí ztráty, což je v rozporu s principem časového rozlišování, tedy přiřazování výnosů a nákladů do období, s nímž časově a věcně souvisejí, uzavírá Kříž.

(rop)