I šedesátimetrový kopec může zanechat velký dojem. Tedy pokud jde o největší dunu v Evropě.
Tu a mnoho jiných, o něco nižších, ale pořád velmi působivých můžete najít na Kuršské kose, písečném poloostrově vybíhajícím v délce skoro sto kilometrů od někdejšího Královce, založeného na severní křižácké výpravě Přemyslem Otakarem druhým. Jižní polovina kosy patří Rusku, které po válce zabralo tenhle kus Východního Pruska a z města Immanuela Kanta se stal Kaliningrad.
Severní polovina patří Litvě a její podstatnou část na litevské straně tvoří národní park. Na něj spolu s Bialověžským pralesem jsem se z celé cesty těšil nejvíc. Městská turistika mne sice zajímá, ale spíš zkouším nasávat atmosféru a nabrat nějakou představu, jak si vede zdejší ekonomika, což se pozná spíš na periférii, nežli v turistickém centru.
Nejjednodušší cesta se na kosu je kratičkým trajektem z přístavu v Klajpedě (někdejší Memel) přes Kuršskou lagunu, mimochodem taky největší v Evropě, do níž ústí nejdelší litevská řeka Nemunas. Jízdné za trajekt a vstupné do parku, dohromady přes sedmnáct eur za jedno osobní auto, fungují jako svého druhu ekonomický filtr. Obojí odradí návštěvníky, kteří se chtějí jen tak poválet na plážích, pojíst uzené ryby a popít nějaké to pivo, to všechno se dá dělat levněji na písečných plážích na sever od Klajpedy.
Výsledkem je, že národní park je sice intenzivně využíván, ale trochu jinou klientelou, která je ochotna si připlatit za kvalitní cyklostezky, drahé, ale vesměs stylové ubytování v dřevěných domcích a apartmánech v tradičním „kuršském“ stylu, který hodně připomíná barevnými kombinacemi Skandinávii.
Dřevěné domky v litevském parku připomínají Skandinávii
Všechno je tu na ne úplně bohatou zemi tak nějak fajnové, čisté a upravené. V Nidě na samotném konci litevské části kosy si počátkem třicátých let pořídil letní byt Thomas Mann. Nida sice již patřila předválečné Litvě, ale byla německojazyčná. O pár desetiletí předtím tady vznikla umělecká osada, oblíbená mezi krajináři, a také první ornitologická kroužkovací stanice na světě.
Kuršská laguna a okolí je dodnes při jarním a podzimním tahu místem mimořádné koncentrace ptáků, bohužel intenzivní zemědělství v povodí řeky Nemunas způsobuje, že laguna i několikrát ročně „zakvete“, a vidět na tak krásném místě hromadný úhyn ryb není nic povzbudivého.
Na kose samotné, která je oproti minulosti hodně zarostlá borovým a místy podmáčeným bažinným lesem s převahou olší, žije dodnes několik desítek losů, divočáci a jeleni, na pevnině jsou ovšem mnohem hojnější. Neobvyklým a přitom snadno dosažitelným zážitkem je návštěva tisícihlavé hnízdní kolonie kormoránů a volavek popelavých hned u silnice, na jih od vesničky Juodkranté. Dávejte pozor, když nad vámi přeletují. Kdo má rád přírodu, těch pár eur „kuršské přirážky“ rád zaplatí.
Moře je na rozdíl od laguny průzračně čisté, ale přes letní počasí bylo ledové, nejméně o pět šest stupňů chladnější než v Gdaňsku a už jenom brouzdání po břehu po kotníky ve vodě byl bolestivý zážitek. Nelezli tam ani místní otužilci.
Kuchyně
V každém druhém domku na ostrově se prodávají uzené ryby, z čerstvých je oblíbený candát nebo okoun. Hojně jsou v litevské kuchyni využíváni i sledi, podávaní se zakysanou smetanou a teplým bramborem posypaným koprem. Opravdu dobrá je zdejší studená polévka saltibarščiai z červené řepy a nastrouhanou čerstvou okurkou, opět podávaná s vařeným bramborem. Zato litevské národní jídlo cepelinai, což je naducaný bramborový knedlík s náplní z mletého masa nebo tvarohu, osmaženou cibulkou a smetanou, je kalorická bomba, která mne moc nezaujala.
Už vůbec jsem si netroufl na alioniu skilandis, což je mleté maso uzené ve vepřovém močovém měchýři, nebo na smažená vepřová střeva či snad dušený vepřový rypáček, což jsou další zdejší speciality. Pije se pivo, překvapivě dobrá jsou zdejší pšeničná, běžně dostanete místo půllitru britskou pintu.
Pobaltské metropole
Prošel jsem jejich historické části v pořadí Riga, Tallinn a Vilnius. Každé město má svoje. V některých částech širšího centra Riga ale opravdu hodně připomíná Prahu, pyšní se secesní architekturou. Vlastní historické jádro už vypadá jinak než Praha, ale je stejně turistické, zjevně zaměřené na „pařany“ včetně anglických „stag parties“. Pozoruhodné jsou rekonstruované cechovní domy ze 14. století, zato periférie je pořád hodně vybydlenou připomínkou sovětských časů.
Lotyšsko projeto od jihu na sever a od západu na východ působí ze tří pobaltských zemí nejchudším dojmem, statisticky také je. Odhlédnuto od skvostného rižského centra, má tady člověk neodbytný dojem, že se Lotyšům něco nepovedlo.
Naproti tomu Estonsko je znatelně blahobytnější, což platí i pro předměstí Tallinnu, kde máte velmi úpravné čtvrtě a zkulturněná sídliště, zjevně již v době vzniku „vo vremja sovětskoj vlasti“ lépe postavená. Evidentně sami sebe Estonci raději vnímají jako blízké příbuzné Finů, což jazykově taky jsou, a ekonomicky jsou na tom viditelně nejlépe z celého Pobaltí, včetně vozového parku. http://estonianworld.com/business/a-hundred-years-of-the-estonian-economy/
Centrum starého hanzovního města je opět okupované turisty, včetně všudypřítomných Číňanů, zrovna tady si ale Rusové dali záležet na opravdu působivé pravoslavné katedrále; oproti protestantským kostelům je tady živo, kadidlo voní, ikony zlatě září, vousatí popi „úřadují“. Estonci samotní jsou statisticky spolu s Čechy největšími bezvěrci na téhle planetě.
Přečtěte si první díl cestopisu Miroslava Zámečníka:
Zápisky z cesty na Severovýchod
Vilnius je zase o něčem jiném, máte pocit, že přijíždíte do ambiciózní metropole, která má víc výškových budov než Praha a v historickém středu je plná barokních staveb, včetně krásných kostelů. Není to tady„posh“, necítíte tady peníze, i když papírově by Litva měla být po zohlednění cenové hladiny nejbohatší, ale cítíte se tady pohodově.
V celém Pobaltí si všimnete podstatně nižší hustoty zalidnění, statistiky uvádějí pro Estonsko jen asi čtvrtinu obyvatel na kilometr čtvereční oproti Česku, nejhustěji zalidněná Litva má pořád jenom o něco víc než třetinu. Navíc všechny zdejší metropole na sebe nabalují mnohem větší část populace – Praha by musela mít tak něco kolem tří milionů, aby to odpovídalo.
Venkov se vylidňuje, třeba z Vilniusu na běloruské hranice do Grodna jedete po skoro prázdných silnicích, a když odbočíte na Polsko, je ten pocit prostoru bez lidí ještě silnější.
Asi největším překvapením je, jak silným dojmem dynamického růstu působí severovýchodní Polsko. I podél ruské a běloruské hranice máte okresní města, která jsou opravená včetně paneláků, silnice buď lepší než u nás, nebo na tom pracují, cyklostezek habaděj. Byl jsem v nejbohatších částech Polska v roce 1987, vypadalo to tristně. Dneska máte pocit, že v takovém Augustowě je dobrá kvalita života. Ten pokrok je neuvěřitelný, v Evropě to nikdo jiný zcela jistě nepředvedl, ani Pobalťané ne, a to k Estoncům chovám velký respekt a k ostatním nemenší sympatie.
První městečko za polsko-běloruskou hranicí, Sokolka, má skvělou hospodu s tradiční lokální kuchyní (Karczma pod Sokolem). Nakonec jsem dojel až do Bialověže a tyhle řádky píšu v dalším hezkém podniku, jmenuje se Stoczek. Na zahradě v půl jedenácté v noci slyším zpívat slavíka.
Chtěl jsem vidět na vlastní oči, v čem spočívá ta kontroverze s Unií kolem kácení kůrovcem napadených smrků v národním parku. Popravdě řečeno, mít park, který má v názvu prales, a kácet v něm, to je oxymóron, to za prvé. Viděl jsem úseky, kde nechali mrtvé smrky ve smíšeném porostu prostě stát, pak jiné části, kde stromy jen porazili a nechali být, a pak ty, kde se sanovalo jako v běžném hospodářském lese a dříví se odváželo. Prales nebo přírodě hodně blízký les není monokultura, mrtvé stromy nastojato nevypadají nijak děsivě. Tak nějak nejblbější mi přišlo stromy pokácet a nechat ležet u pařezu.
Zubry jsem viděl jenom v oboře, ačkoli jsem si na ně přivstal. Snad proto se bez mučení přiznám, že jsem okusil karbanátky ze zubřího masa. Na to, jak to zvíře impresivně vypadá, mnohem méně výrazně chutná. Jako předražené hovězí.
Pokud odhlédnu od vzdáleností, kdy se mnou popsaný okruh včetně Varšavy dá zvládnout za čtrnáct dní jenom s vypětím všech sil, je to zcela doporučeníhodná zkušenost. Vůči Čechům se chovají všude vlídně, v Polsku vyloženě přátelsky. Cenově je pro cestovatele Vilnius o něco levnější než Praha, Tallinn o něco dražší a Riga a polské turistické destinace zhruba srovnatelné. Kromě piva, to je dražší úplně všude.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
