Zjednodušování stavebního zákona v Česku je evergreen. Poslední pokus ministerstva pro místní rozvoj dopadl jako obvykle: ambice velké, výsledek nevalný. Vypadá to, že schůdnou cestou by bylo nechat kodex vypracovat externistu jako v případě občanského zákoníku nebo si zaplatit překladatele a dát mu do ruky německý stavební zákon.
Ministerstvo pro místní rozvoj si v minulém období sypalo popel na hlavu. Prý si uvědomuje, že nám opravdu neprospívá být v rychlosti vyřizování stavebních povolovacích procesů někde na úrovni Rwandy (a to jen v součtu lhůt daných zákonem, realita bývá o pár let horší).
Karla Šlechtová se dušovala, že stavební zákon už opravdu zjednoduší a lhůty zkrátí. Dopadlo to jako obvykle. Ambice velké, výsledek nevalný. Kdyby do zákona pozměňovacím návrhem na poslední chvíli nezasáhli dva poslanci ČSSD, kteří omezili vliv ekologických spolků (nebo těch, kteří se za ně vydávají) na úroveň obvyklou v západní Evropě, asi by nebylo o čem psát.
Nebo bylo, ale přesně v opačném gardu. Už před novelou zákon obsahoval obrovské množství takzvaných DOSů – rozuměj dotčených orgánů státní správy – jejichž kladná stanoviska musí stavebník shromáždit. Je jich přes dvacet, někdy i čtyřicet. A to není jen tak, úřady vznášejí požadavky, nedodržují lhůty a stanoviska si někdy protiřečí.
Investor filatelistou
Když se investorovi podaří dát razítka do kupy, zalije jej slastný pocit filatelisty, který dal dohromady unikátní sbírku. Po novele stavebního zákona to má od ledna zase o trochu těžší. Jeden DOS přibyl a například v Praze zavařil magistrátní odbor územního rozvoje, který se teď musí vyjadřovat také k tomu, jestli není zbourání i blbé příčky v rozporu s územním plánem. Od ledna se mu tam kupí stovky nevyřízených žádostí o stanovisko. V době rekordní zaměstnanosti nedává takový počin už vůbec smysl.
Poslední bílá místa. Tisíce kilometrů dálnic a železnic není kam umístit
V jistém smyslu lze ale rozumět těm, kteří nezačali hýkat nadšením, když ministerstvo loni ohlásilo, že vyplodí komplet nový stavební zákon. Ano, stalo se tak ještě předtím, než vstoupila v platnost poslední lednová novela. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová tvrdí, že tentokrát to vyjde a úplně nejlepší by bylo, kdyby byla jednobarevná vláda, aby jí do toho nikdo „nekecal“ – do povolování staveb totiž mluví řada dalších ministerstev. Ani to by ale nestačilo. V minulé vládě byli klíčoví ministři – ministerstvo pro místní rozvoj, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo dopravy – z jedné stáje ANO a skončilo to upoceným a nijak zásadním kompromisem.
Hledá se stavební Eliáš
Nelze se proto divit, že z jedné strany zaznívají z odborné veřejnosti doporučení, ať už to tak úředníci nechají a alespoň se pokusí sjednotit výklad toho současného zákona. Oni totiž i úředníci na stavebních úřadech brečí, že stráví kupu hodin studováním rozhodnutí jiných úřadů a co teprve rozsudků soudů, kam se odpůrci odvolávají, aby byli schopni vůbec nějak konzistentně rozhodovat.
Třeba v Praze, kde je 22 stavebních úřadů, navíc většina personálně poddimenzovaných, se to až tak nedaří. A to nemluvíme o tom, že úředníci jsou ze zákona nezávislý výkon státní správy. Přitom sedí na radnici u starosty – nejvyššího představitele samosprávy, který přece ví, jak má jeho čtvrť vypadat. Jeho „výklad“ tedy celkem logicky občas vyhraje. Prostě vyšší bere.
Toto nesmyslné uspořádání nás mimochodem ještě pěkně potrápí – soudy na tuhle hru o „přeneseném výkonu státní správy“ nepřistoupily a mluví o „systémové podjatosti“, kvůli které už teď stojí miliardové stavby. A tak bychom možná mohli naslouchat další skupině odborníků, která navrhuje obdobný postup jako s občanským zákoníkem. Ten vypracoval pro ministerstvo externista – profesor Karel Eliáš –, který se nenechal zatáhnout do války jednotlivých zájmových skupin. Všichni sice frflali, ale zákoník je na světě a funguje.
A pak je tu ještě jeden nápad – zaplatit překladatele a dát mu do ruky stavební zákon německý. Ten by byl možná nejrozumnější.
Dále čtěte: