Úřadující předseda FNM Jiří Havel se minulý týden pozastavil nad bankrotem Královopolské. Poukázal na to, že konkursním správcem se stal člověk spojený s rozsáhlými developerskými aktivitami, kterému sotva půjde o záchranu strojírenské výroby v podniku. Pozemky, na nichž fabrika stojí, totiž mají mimořádnou hodnotu, protože kolem nich povede nový brněnský obchvat a také dálniční přivaděč. Další pochybnosti vyvolává skutečnost, že soudkyně prohlásila konkurs velmi rychle a na základě extrémně nízké dlužné částky v porovnání s celkovými aktivy zbankrotované firmy. Není divu, že vedení Královopolské podalo námitku proti podjatosti konkursního správce i dvou soudkyň brněnského obchodního soudu.
Na stole je tak další podezření z toho, že justice, a to zejména v obchodních případech, nemá čisté ruce. Ještě v dobré paměti je medializovaný případ prohlášení konkursu na Universal banku, kdy nejprve soudce ústeckého soudu bankrot vyhlásil, jmenoval konkursního správce a vyvěsil své rozhodnutí na vývěsku soudu. Předseda soudu však oznámil, že to není oficiální prohlášení konkursu, a z vývěsky oznámení sundal. O pár týdnů později na ostro prohlásila konkurs jiná soudkyně s jiným správcem. Co se dělo mezi tím v Universal bance, se můžeme jen domýšlet. I když každému je to zcela jasné.
Náš týdeník občas referuje o případu konkursního správce Altnera, kterého se přes veškeré úsilí věřitelů včetně finančního úřadu, kteří ho viní z tunelování konkursní podstaty v rozsahu stamilionů korun, nepodařilo odvolat. Naposledy proto, že soudce postupoval chybně a Altner vyhrál odvolací řízení.
Nic se nevyšetřilo, nikdo nebyl potrestán. Kárná odpovědnost soudců je k smíchu. Leckdo si vzpomene na případ pražského soudce, který pustil na svobodu několikanásobného vraha a byl potrestán několikaměsíčním odnětím pohyblivé složky platu.
Opravdu si takto představujeme nezávislost soudů? Opravdu je dostatečný dohled nad lidmi, kteří z moci soudní dostanou do rukou mnohamiliardové objemy cizího majetku? A opravdu ho musí vždy dostat do rukou?
Lze tvrdit, že právě strach z nepostižitelných kroků tandemu soudce-konkursní správce je jednou z hlavních příčin snažení bank a dalších věřitelů o odvrácení konkursů i ve firmách fakticky po finanční stránce mrtvých. Pokus dohodnout se se soudem na řízeném konkursu zkrachoval nedávno právě v Brně. Jeho předseda fakticky vyprovodil ze dveří úředníky ministerstva financí, kteří navrhovali průchodné konkursní řešení pro Zetor. Nejsme v Americe, pravil, a náš právní řád řízený konkurs nezná. Zetor dosud nezbankrotoval. Zdá se, že jeho pozemky nikdo nechce.
Podstata veškerých problémů je přitom velmi prostá a spočívá v naprosto nevyhovujícím vymezení rolí. Věřitel je vždy zcela jednoznačně za křena. Rozhodující je soudce. I soudci jsou přitom lidé a pokušení je velké. Rukama jim procházejí miliardy a beztrestnost je zcela mimořádná.
Řešení by bylo jednoduché. Jenže záměr dostat do bankrotové legislativy podřízení správce věřitelům je nedosažitelné vzhledem k lobbistickým tlakům právě soudců a správců. Poslední pokus o nápravu také vyšel jen napůl. Věřitelé mohou sice teoreticky odvolat konkursního správce, ale na druhou stranu soudce zase může prakticky svévolně odvolat věřitelský výbor a jmenovat nějaký poslušnější. Soudce tak ani nadále není jen dohlížitelem na zákonnost v průběhu konkursu, ale jakýmsi bohem nad vodami. Má právo a kompetence do konkursu zasahovat a zásadně ovlivnit objem peněz, který nakonec zbude k rozdělení, i ten objem, který odteče jako náklady na konkurs do dalších právních a poradenských firem.
Vláda ve svém prohlášení slibovala zlepšit vymahatelnost práva a fungování soudů. Lze odpovědně konstatovat, že mnoho nepokročila, a ani připravený nový soudní řád nemusí přes dobrou vůli mnoho změnit.