Hlavní motor českého hospodářského rozvoje, vstup do EU, se vyčerpal, i když ještě pořád drží zemi nad vodou
Jedním z nejslyšitelnějších hesel listopadových byla tehdy spíše emočně než racionálně vyvolaná tužba po návratu do Evropy, která v letech následujících nabývala čím dál praktičtějších podob, poměrně záhy prostých čerstvého revolučního nadšení. Toto heslo se zprvu projevilo v podobě asociovaného členství, poté přihlášky o plnoprávné členství, naplňování vstupních kritérií a od května 2004 v možnosti „vracet se do Evropy“ již v lůně Unie samé.
Po většinu tohoto již téměř čtvrtstoletí trvajícího procesu bylo pro naši zemi a ekonomiku typické, že se vrací do Evropy nejen v podobě naplňování oné počáteční touhy, v podobě uzavření příslušných politických dohod, možnosti volného pracovního trhu, investic, podnikání, vzdělávání, cestování a řady dalších, ale i prostřednictvím sbližování ekonomických parametrů, výkonnosti, prosperity. Říká se tomu reálná ekonomická konvergence a většinou se měří ukazatelem HDP na obyvatele, případně výší čistého disponibilního důchodu na obyvatele. První ukazatel poměřuje celkové sbližování ekonomické výkonnosti, ten druhý je pak zaměřen na porovnání parametrů životní úrovně obyvatel v příslušných zemích.
S výjimkou neblahé epizody tzv. balíčkového období na konci 90. let se oba ukazatele viditelně přibližovaly průměru EU. Krátce předtím a před vypuknutím krize se již objevovaly hlasy a prognózy (ke kterým se také hlásím), že do konce této dekády je reálné dosažení průměrné úrovně ekonomické vyspělosti EU.
Tento koncept dokonce platil i v čase největšího poklesu vyvolaného recesí v roce 2009. Cesta odklonu od dotahování nastala až v etapě následující a zprvu spočívala „jen“ v pomalejším tempu krátkodobého oživení (kdy jsme alespoň byli mezi těmi, kdož rostou). To se však v roce 2012 proměnilo v návrat do recese a tím i mezi nejhůře se vyvíjející ekonomiky EU.
Lákadlo společného trhu Co stálo za téměř dvacetiletým úspěšným konvergenčním procesem, jehož přesvědčivost byla tak silná, že sváděla k představě o tom, že se velmi záhy zařadíme do pelotonu průměrně bohatých evropských ekonomik?
A co nás současně od tohoto snu, během několika málo let, opět na hony vzdálilo (přičemž jiní z naší „party“, především Slovensko, mají našlápnuto tak, že mohou snít dál)?
Ve vyhodnocení momentu zvratu zřejmě musíme přistoupit ke konstatování, že dosavadní ekonomický model sice přinášel své ovoce, ale poté co nabídl velkorysou úrodu, se vyčerpal a ten nový zatím nebyl instalován.
Jaké byly hlavní momenty modelu, jenž nám poměrně spolehlivě zajišťoval ekonomickou prosperitu a přiblížil nás na dohled evropskému ekonomickému hlavnímu proudu? Velkým stimulem pro tuzemské i zahraniční podnikatele a investory byl motiv vstupu do EU a možnost vyrábět za české náklady a s českou řemeslnou a technickou erudicí a současně sklízet díky jednotnému vnitřnímu trhu výnosy po celé Evropě. Tento faktor již zdaleka není tak intenzivní jako v 90. letech a po většinu první poloviny minulé dekády, je však na straně druhé silný, trvalý a v zásadě jediný z těch, jež drží českou ekonomiku nad vodou či brání jejímu ještě většímu potopení.
Motiv přítomnosti na společném unijním trhu byl zesílen cílenou politikou investičních pobídek, která především učinila z České republiky místo s jednou z největších měr investic na světě. Souběžně s tím došlo ke stabilizaci bankovního sektoru a jeho privatizaci. Bankovní trh se stal skutečně homogenním prostředím s inovativními finančními produkty. Tento zajisté velmi pozitivní moment však na straně druhé vedl k takové dominanci bank v rámci finančního trhu, že došlo téměř k úplné paralýze kapitálového trhu.
souMrak InVestIčnÍCh poBÍdek A možná právě zde se nacházíme u příčiny, proč náš nástup do oživovacího procesu po roce 2009 byl tak rozpačitý a v zásadě zcela protichůdný vůči všem dalším zemím, které rovněž neoplývají zjevnými strukturálními problémy. Ten důvod spočívá v tom, že se vyčerpaly právě ony extenzivní růstové faktory a okolnosti zaměřené na „velká témata“ (privatizace, investiční aktivita, vstup do EU) a že současně příliš neumíme mobilizovat kvalitativní faktory v „normálně“ se vyvíjejícím ekonomickém prostředí.
Co se tak radikálního stalo s námi i s naším okolím v porovnání s dobou, kdy nám to ještě šlo? Prostředí společného evropského trhu je tu stále, ale Evropa jako celek je v porovnání s ostatními součástmi globální ekonomiky šnekem; a my jsme na Evropě závislí jako nikdo další v EU. Silnější orientace na mimoevropská dynamická teritoria, kde mají naše značky stále slušný zvuk, může být oním řešením. Co se však proměnilo radikálně, je vývoj investičních aktivit. Za pozornost stojí příčiny, proč nynějším objemem investic padáme až někam o desetiletí zpět. Byly prakticky eliminovány investiční pobídky, přičemž se ukazuje, že samotná relativně nízká daňová zátěž dostatečným lákadlem pro investory není. Navíc je deformována nejen vysokými příspěvky na zdravotní a sociální zabezpečení, ale v poslední době také zvýšením nákladů na energii.
Brzda v podobě radikálního seškrtání výdajů na projekty zejména v dopravní infrastruktuře taktéž zapadá do této mozaiky.
Velmi podstatným parametrem je nejen schopnost vyčerpání, ale i obsahové zacílení evropských fondů, kdy stále považujeme tyto desítky, ba stovky miliard korun za zdroj, s jehož efektivním využitím si nevíme příliš rady. Téma efektivnosti naší byrokracie a korupčnosti společenského prostředí může v této souvislosti vyznívat jako onen pověstný džbán, jemuž se utrhlo ucho.
Je to hodně i o našem momentálním renomé a pověsti, kdy si případný investor položí otázku, proč by měl jít právě k nám. Jsme stále zemí, kde materiální hodnoty jsou zbožšťovány a kvalita, slušnost, důvěra, pořádek a další atributy tzv. měkkých dovedností jsou vysmívány. Právě na nich stojí určité inovační postupy, které jiné posouvají dál.
Současně však je zde stále základní fundament, jímž je hospodářský cyklus, který jednou prostě musí obrátit nynější fázi útlumu směrem vzhůru. Jde však i o to, že na tuto fázi bychom měli být připraveni, abychom ji vlastním přičiněním nebrzdili.
O autorovi| PETR ZAHRADNÍK • hlavní ekonom Conseq Investment Management a elen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
