Povzdechneme-li si nad tím, jak akcionáři ovlivňují chod firem, jejichž jsou spolumajiteli, nemusí jít vždy jen o známé tunelování. To patří k nejbrutálnějším způsobům zneužívání pozice uvnitř společnosti. Ovšem i mnohem méně výrazné zásahy do chodu podniků než ty, jež vyvolávají odliv majetku k tunelářským specialistům, jsou v rozporu se zákony a poškozují některé akcionáře. A to se týká mimo jiné i státu, chovajícího se leckde dominantněji, než je namístě.
Každý sám za sebe
Patří k českému politickému folkloru polistopadové historie, že ten či onen člen představenstva či dozorčí rady firmy se silnou státní účastí bývá označován za zástupce státu, Fondu národního majetku či nějakého ministerstva. A to dokonce veřejně a bez okolků těmi, kdož jej do křesla v nějakém statutárním orgánu posadili. Ačkoliv je nepochybné, že každý akcionář si zvolí na valné hromadě toho, komu nejen důvěřuje, ale od koho očekává i jistou spolupráci či loajalitu, vyhlašovat to veřejně je okázalou nestydatostí. Nic takového totiž podle zákona nesmí připadat v úvahu.
Obchodní zákoník hovoří v souvislosti se statutárními orgány akciových společností zcela jasně jen a pouze o fyzických osobách. Žádní zástupci kohokoliv podle něj neexistují. Stejně tak nemůže ani nikdo z představenstva nebo dozorčí rady přenést odpovědnost za své chování na toho, kdo jej do příslušného křesla usadil, a případně mu nařizuje, jak se v něm má chovat. Ze svých činů se zodpovídá sám a v jistých případech může být za následky svého chování, způsobí-li jím někomu evidentní škodu, i majetkově postižen.
Řekne-li se tedy, že někdo hlasoval řekněme v představenstvu té či oné banky tak a tak proto, že to odpovídá názoru ministerstva financí, které tam zastupuje, je to pěkná lumpárna. Takový člověk je totiž povinen jednat jen a jen ve prospěch firmy a nikoho jiného. Nachází se totiž v akciové společnosti a nikoliv společnosti komanditní, obchodní či s ručením omezeným. To jsou trochu jiná zvířata. A akciovky byly vytvořeny proto, aby mohly získávat nový kapitál od menšinových akcionářů, kterým zákony zaručují, že je ti větší nekradou. Ať je to stát, či kdokoliv jiný.
Informace patří všem
A nejde jen o rozhodování. Obchodní zákoník přímo zakazuje vynášet zevnitř firmy informace, které jsou předmětem obchodního tajemství. Stejně nedovoluje informovat jednoho akcionáře více než druhého. S přijetím tohoto pravidla za své mají i renomované firmy a instituce u nás stále potíže. Není to tak dávno, co odůvodňovala Komerční banka svolání valné hromady Plzeňské banky, která se navezla do fondů její dceřiné společnosti, s odůvodněním, že nebyla představenstvem dostatečně informována o investicích západočeského peněžního ústavu, byť má v této společnosti významný podíl.
Stát má, jak vyplývá z některých vyjádření, tendenci postupovat podobně. A nikoho by u nás nepřekvapilo, kdyby se například na ministerstvu průmyslu povaloval zápis z jednání představenstva nějaké firmy se silnou účastí státu, který by jinak nebyl nikomu dostupný. Ve skutečnosti ale mají všichni akcionáři právo na naprosto stejné informace. A pokud ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr obhajoval v televizním pořadu V pravé poledne zvolení předsedy hospodářského výboru sněmovny Františka Brožíka do dozorčí rady ČEZ s tím, že je logické, když chce být hospodářský výbor informován o tom, co se děje ve firmě strategického významu, bylo to v rozporu se zákony až hrůza. Jediné štěstí, že hospodářský výbor není akcionářem ČEZ. Pro případ, kdy někdo nakoupí či prodá akcie na základě důvěrných informací zevnitř nějaké společnosti, mají dokonce právníci na celém světě konkrétní název. Říká se tomu insider trading a v řadě zemí, naštěstí včetně České republiky, je to trestné. Ovládání činnosti statutárních orgánů veřejných akciovek v zájmu jednoho majoritního akcionáře a získávání důvěrných informací není rozhodně v souladu ani s ustanoveními Obchodního zákoníku.
Roman Pospíšil
