Zatím jen kape

Podílové fondy v Čechách se nemohou poměřovat se svými konkurenty z Evropské unie nejen objemem obhospodařovaného majetku, ale také podmínkami, které nabízejí svým klientům. Brzy má však nastat změna.
Za deset let existence se českým investičním společnostem sdružených v UNIS (Unie investičních společností) podařilo získat do správy v podílových a investičních fondech téměř 85 miliard korun. Ve srovnání s objemem volných peněžních prostředků domácností na běžných a termínovaných účtech v bankách je to pouze asi deset procent přesto, že podílové fondy peněžního trhu a dluhopisů dlouhodobě překonávají inflaci, což se o bankovních vkladech říci nedá. Ačkoliv je tento podíl na přibližně stejné úrovni jako v Maďarsku a vyšší než v Polsku, ve srovnání s většinou zemí unie je třikrát až čtyřikrát nižší. Potenciál k růstu objemu podílových fondů v České republice určitě existuje, ale proč zatím zůstává nerozvinut?

Tradice, nedůvěra, služby.

Zřejmým důvodem preference bankovních vkladů je určitě tradice. Vkladní knížky a vklady v bankách jsou notoricky známým ověřeným produktem již z dob před sametovou revolucí a ve srovnání s tím jsou fondy relativně neznámým pojmem. Na počátku devadesátých let pověst kolektivního investování utrpěla rovněž v souvislosti s neslavným osudem některých privatizačních investičních fondů, jež byly vytunelovány. Oblast otevřených podílových fondů však ve druhé polovině devadesátých let doznala řady pozitivních změn, zejména se zintenzivnila kontrola ze strany depozitáře a Komise pro cenné papíry, jejíž činnost výrazně přispěla k obnovení důvěryhodnosti kolektivního investování.
Tyto důvody odrážející specifika náročného procesu privatizace a budování nového finančního odvětví kolektivního investování, avšak nejsou zdaleka jediné. Kromě klesající míry úspor v posledních čtyřech letech v Česku je to i nižší nabídka služeb klientům ve srovnání se standardy Evropské unie. V čem konkrétně zaostávají české fondy za fondy registrovanými v Lucembursku, Irsku či Belgii, nebo lépe řečeno, v čem jsou zahraniční fondy zvýhodněny?

Vyšší poplatky.

Klíčový rozdíl spočívá ve vnitřním zdanění fondů, kdy české fondy jsou zatíženy efektivně o 0,10 až 0,15 procenta více než zahraniční. Dalším výrazným rozdílem jsou depozitářské poplatky, které jsou u českých fondů několikanásobně vyšší řádově o 0,10 procenta. To souvisí jednak s tím, že české fondy jsou v porovnání se zahraničními nesrovnatelně menší, ale také s technickým a systémovým zázemím. Depozitáři v zahraničí jsou schopni pracovat s nižšími náklady a navíc poskytovat řadu souvisejících služeb, například participaci na vypořádání obchodů cennými papíry. Tak jsou schopni nejen předcházet obchodům mimo zákonem stanovené limity, ale především diverzifikovat své příjmy a snížit absolutní sazby poplatků. Tlak na snížení depozitářských poplatků v Evropské unii je samozřejmě také odrazem mnohem ostřejší konkurence na zahraničních finančních trzích. Všechna tato znevýhodnění týkající se českých investičních společností rezultují ve vyšších poplatcích za správu fondů.

Legislativní prostředí.

Velké rozdíly v neprospěch českých fondů panují také v legislativním prostředí. Fondy v unii hospodaří na základě direktivy 85/611/EEC z roku 1985, která byla loni doplněna dvěma direktivami 107 a 108. Direktiva 2001/107/EC je zaměřena především na podmínky distribuce, informační povinnost, technické a personální zázemí a ostatní provozní záležitosti v hospodaření investičních společností. Direktiva 2001/108/EC je zacílena na rozšíření investičních instrumentů, tvorby nových produktů-fondů, řízení rizika a nových technik při správě portfolia se zaměřením na deriváty. Kromě těchto direktiv má ještě každá ze zemí unie svou vlastní právní úpravu oblasti kolektivního investování.
Legislativní úpravy v zemích Evropské unie jsou vstřícnější k investičním společnostem a k jejich klientům především v šíři nabízených produktů, a to jak v oblasti právní formy, tak i investičních možností. Česká právní úprava zatím nezná pojem fond s proměnlivým kapitálem takzvaný SICAV (není předmětem direktiv unie), který umně kombinuje výhody otevřených podílových fondů se zaručenou likviditou s výhodami investičních fondů. Ty mají právní subjektivitu a jejich akcionáři lepší právní postavení a možnosti kontroly ve srovnání s podílníky podílových fondů.

Další nevýhody.

Velké rozdíly také spočívají v možnostech a rychlosti založení nových fondů a tím ve schopnosti investičních společností reagovat na nové tržní informace, trendy a vlivy. V řadě zemí unie existují takzvané umbrella fondy, kde úplným schvalovacím řízením u příslušných státních orgánů prochází pouze jeden hlavní fond. Může vytvářet podfondy v souladu s ustanoveními hlavního fondu, které tak mohou vznikat prakticky okamžitě a bez průtahů při schvalování.
Další nevýhodou českých investičních společností je možnost spravovat peníze individuálních klientů pouze ve fondech podílových, investičních a penzijních. Investiční společnosti tím přicházejí o významnou část aktiv, jejichž prostřednictvím by mohly dosáhnout větších úspor z rozsahu a snížit poplatky za správu. České investiční společnosti nemohou také zakládat speciální fondy s různým zaměřením. Zvláště zajímavou oblastí by byly fondy nemovitostí, vezmeme-li v úvahu, že v zemích unie je až 30 procent volných peněžních prostředků uloženo právě v nemovitostech. Umožnit klientům, aby dosahovali výnosy na trhu nemovitostí, a to i při relativně malých počátečních investicích, by mělo patrně silnou odezvu. České fondy také nemohou být jednoduše distribuovány v zahraničí podobně jako vybrané fondy zemí unie (UCITS -Units of collective investments in transferrable securities) s takzvaným „evropským pasem“. Nutnou, nikoliv postačující podmínkou pro získání evropského pasu je však členství České republiky v unii.
Zajímavé výsledky přinesla studie organizace Eurofunds, která hledala klíčové faktory, jež determinují zájem o investování do fondů v jednotlivých zemích unie. Jako relativně nevýznamné se ukázaly faktory dosaženého stupně vzdělání klientů, jejich věk či výše příjmů. Jediným faktorem, který vykázal vysokou závislost, byla míra úsilí, kterou musí klient vyvinout při investování do fondů. Na základě toho jsou tedy klíčové komfort a rozsah služeb, které klientům investiční společnost nabídne.

Čekání na zákon.

Kromě nízké informovanosti, tradice a historického vývoje na trhu kolektivního investování v České republice je tedy patrné, že za prozatímním nízkým zájmem o fondy ve srovnání se zeměmi unie stojí i skutečnost, že české investiční společnosti nejsou zatím schopné nabídnout klientům srovnatelné služby jako jejich konkurenti v zahraničí. Brzy však nastanou podstatné změny k lepšímu, a to v souvislosti s novým zákonem o kolektivním investování, který by měl nejen odrážet ustanovení příslušných direktiv Evropské unie, ale i ostatní standardy běžné ve většině západoevropských zemí včetně výše uvedených. Tento zákon se již usilovně připravuje, otázkou jen zůstává termín jeho účinnosti, který bude pravděpodobně z 1. ledna 2003 odložen asi o půl roku. Doufejme, že nový zákon bude co nejdříve přijat a klienti fondů z toho budou náležitě profitovat.