Londýn bude o pořadatelství soutěžit s New Yorkem a Paříží
Londýn nakonec do ringu vkročil. Rozhodování o kandidatuře na pořádání letní olympiády v roce 2012 se táhlo měsíce. Už se zdálo, že vláda Tonyho Blaira řekne NE. Rozmyslela si to, nepochybně i pod tlakem médií, opozice a veřejného mínění vůbec.
Velká Británie hostila v Londýně první poválečnou olympiádu v roce 1948. Svým způsobem to byla odměna za válečné utrpení Britů, která - jak říkají dobové zprávy - splnila svůj účel. Britské společnosti úspěšný sportovní podnik vylepšil náladu.
„Vylepšit náladu“ by si chtěli další olympiádou i mnozí dnešní Britové. V čase, kdy vláda s podporou kandidatury váhala, a to především na základě ekonomických důvodů, byly britské deníky plné vlasteneckých komentářů: „Pokud si tento národ netroufne soutěžit o olympijské hry proti New Yorku a Paříži, je na tom velmi špatně,“ psal například Daily Telegraph. Výkřiky médií, že Británie potřebuje olympijské hry v roce 2012 především proto, aby si potvrdila „světové postavení“ a posílila mizející sebevědomí, vyvolal premiér Tony Blair. Na začátku letošního roku totiž prohlásil, že vláda se za Londýn postaví jedině tehdy, budou-li existovat záruky, že uspěje.
Vyloučíme-li zákulisní komplot, záruky o vítězství pochopitelně nedostane nikdo. Přesto se stala zvláštní věc: ještě předtím, než Blairova vláda Londýnu definitivně kývla, přijel do britské metropole prezident Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge. Postavil se na stranu příznivců londýnské olympiády, řekl Tonymu Blairovi, že Londýn bude favoritem, a uklidnil skeptiky: krach projektu Dóm milénia z roku 2000 a několikaletá neschopnost přestavět fotbalový stadión ve Wembley, nebudou mít na porotce vliv.
Od chvíle, kdy vláda odhlasovala definitivní ANO – a Tony Blair to zatelefonoval Jacquesi Roggeovi jako prvnímu – jsou pozitivně naladění i ti Britové, kteří měli o úspěchu kandidatury velké pochybnosti.
Nejenergičtějším zastáncem kandidatury Londýna je vedle Britské olympijské asociace londýnský starosta Ken Livingston. Pouze jeho ochota zadlužit město nakonec umožnila dohodu uvnitř kabinetu. Ministr financí Gordon Brown, který byl dlouho proti olympijskému „dobrodružství“, totiž odmítal tezi, že olympijské hry jsou věcí celé země: „Proč by měl sever Anglie připlácet Londýnu na hry?“ ptal se.
Jak tedy zní konečná dohoda o financování případných londýnských olympijských her - celkové náklady se odhadují na 2,4 miliardy liber a rozděleny jsou takto:
Třináct milionů liber bude stát sama kandidatura.
Nákup pozemků, výstavba sportovišť a investice do infrastruktury přijdou na 728 milionů liber.
Dalších 167 milionů liber je Británie ochotna utratit za špičkovou tréninkovou přípravu olympijského týmu, který by se pro účely domácích her začal budovat takřka okamžitě.
Následující položku ve výši 779 milionů liber představují takzvané operační náklady. Představme si tu logistickou hádanku: očekává se, že během šestnácti dnů by v Londýně soutěžilo jedenáct tisíc „klasických“ sportovců a čtyři tisíce paralympioniků; přijelo by dvacet tisíc novinářů a organizaci by zajišťovalo 63 tisíc pořadatelů.
Zbývající peníze, něco přes 100 milionů liber, které v tomto seznamu scházejí k završení částky 2,4 miliardy, by zatím ležely ladem. Jde o rezervy na investice, které v tuto chvíli nejsou odhadnutelné.
Narýsovat koláč nákladů je ovšem tou snadnější disciplínou. Takže: kde se peníze vezmou?
Největší část, více než 1,5 miliardy liber, je ochotna zajistit vláda. Na nátlak ministra financí se pracuje na tom, aby takřka žádné prostředky nepocházely z řádných rozpočtů. „Odmítám ochudit školství, zdravotnictví a další veřejné služby jen proto, že Londýn uvidí olympiádu,“ řekl Gordon Brown v jedné ze svých bojovných řečí (prý by v Británii viděl mnohem raději mistrovství světa v kopané). Vláda je ochotna poskytnout z vlastních zdrojů maximálně 494 milionů liber. Zbytek „státních“ peněz by pocházel jak z nové velké olympijské loterie, tak z existujících loterijních fondů.
Další podstatnou sumu - 625 milionů liber - by poskytlo město Londýn. Starosta Ken Livingston se za tuto částku neváhal zaručit, a to i přesto, že bude znamenat zvýšení městských daní. Na základě výsledků průzkumů veřejného mínění se ale zdá, že obyvatelům britské metropole nárůst daní příliš nevadí: 20 liber ročně navíc prý za velkou olympijskou událost stojí.
A konečně: přibližně 250 milionů liber se zavázala poskytnout Londýnská rozvojová agentura.
Pokud se týká návratnosti nákladů, vláda se v čase váhání obávala montrealského příkladu. Toto kanadské město dodnes nesplatilo ztráty vzniklé pořádáním her v roce 1976. Britská ministryně kultury a sportu Tessa Jowellová připouští, že o ztrátě či zisku rozhodne především zájem turistů a sponzorské smlouvy. Vypočítané rozmezí je poměrně široké: londýnská olympiáda v roce 2012 prý může skončit jakýmkoli výsledkem mezi ziskem ve výši 79 milionů liber a ztrátou 145 milionů liber. Pro srovnání: uspořádat v Londýně hry v roce 1948, na které přijelo 4099 sportovců, stálo 600 tisíc liber. Zisk činil deset tisíc.
Ken Livingston doufá, že Londýn může hrami vyřešit několik problémů najednou. Přinejmenším a především: zlepšit dopravní infrastrukturu a revitalizovat jak problematickou čtvrť Hackney, tak východní Londýn jako celek. Ostatně, i tato skutečnost se ukázala rozhodující, když se vláda nakonec uvolila souhlasit.
Osmdesátitisícový olympijský stadion by vyrostl pravděpodobně ve Stratfordu na místě zanedbaného a opuštěného Hackney Stadium. Tamtéž by vznikly i plavecké bazény a olympijská vesnice. Místní i londýnská radnice věří, že po skončení her by domy, v nichž by se v době olympiády muselo uložit asi dvacet tisíc lidí, sloužily jako levné bydlení. Pro obvod Hackney, který trpí vysokou nezaměstnanost a nejvyšší zločinností na území Londýna, by olympiáda představovala zlatou příležitost. Jenom vybudování právě jmenovaných staveb by zaměstnalo devět tisíc lidí.
