Jak vidí Komise IPB okolnosti kolem nucené správy ČNB a následný prodej ČSOB (dokument)
Již v průběhu roku 1999 bylo zřejmé, že problémy čtyř velkých českých bank – a zejména i snaha o privatizaci zbývajících tří velkých českých bank s významným podílem státu – jsou takového charakteru, že si vyžádají nějakou formu státní pomoci. Zatímco Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB tuto pomoc obdržely, IPB s odkazem na to, že jde o plně privátní podnik, nikoliv. Kroky v letech 1999 a 2000 byly také charakteristické medializovanými „poplašnými zprávami o zhoršující se situaci velkých bank (zejména KB a IPB).
Vzhledem k výše uvedené situaci a dále vzhledem k informacím o nedůvěryhodných obchodních transakcích zahájila ČNB na podzim roku 1999 podrobnou dohlídku (viz Protokol ČNB z kontroly IPB od 30. srpna 1999 do 5. listopadu 1999 na stranách 32 až 37 – poznámka redakce), která podle bankovního dohledu ČNB signalizovala „velmi vážnou situaci v IPB – insolvenci . Pozici IPB začaly v roce 2000 zhoršovat navíc ještě tři faktory: 1) pozastavení možnosti navyšování kapitálu IPB, zablokované žalobou minoritního akcionáře 2) termín konání valné hromady (26. června 2000) a indicie, že auditor bude konstatovat kapitálovou nepřiměřenost banky 3) druhý „run na banku , který nastal počátkem června 2000.
V této situaci bylo odpovědným orgánům státu i rozhodujícím vlastníkům banky zřejmé, že řešením situace v IPB je pouze vstup strategického investora za aktivní účasti státu. Od konce dubna 2000 se aktivita ČNB a ministerstva financí soustředila na jednání s akcionáři IPB a potenciálními investory, kteří sami projevili zájem. Nejvážnějšími zájemci se jevila ČSOB a skupina UniCredito/Allianz. Svědci vypověděli, že těchto víceméně konzultativních jednání se konala dlouhá řada, byla však pouze spíše informativního, ústního a nezávazného charakteru.
První doložitelnou písemnou prezentací nabídky řešení v IPB, kterou vyšetřovací komise disponuje, je dokument zaslaný generálním ředitelem ČSOB Pavlem Kavánkem ministru financí 26. května 2000 a prezentovaný Pavlem Kavánkem ministru Mertlíkovi a guvernéru Tošovskému 30. května 2000 při osobním jednání v Paříži (dále jen „Pařížský dokument ). V tomto materiálu ČSOB prezentuje svou připravenost převzít IPB, deklaruje vhodnost spojení IPB a ČSOB v rámci bankovního sektoru České republiky a navrhuje možné varianty řešení. Varianta rychlého odkupu podniku od nuceného správce je v Pařížském dokumentu předložena jako rovnocenná s variantou dohody ČSOB a bývalých akcionářů banky. Je velmi podrobně propracovaná včetně časového harmonogramu a návrhu nezbytných rozhodnutí státních institucí. Příslušná svědecká výpověď potvrzuje, že ČSOB byla první, kdo schéma „nucený správce – rychlý prodej podniku navrhl. Svědek z jednání dále uvádí, že jednání o obsahu Pařížského dokumentu byla pouze informativní, nikoliv věcná a další jednání o obsahu tohoto dokumentu byla ministrem Mertlíkem i guvernérem Tošovským odmítnuta.
K Pařížskému dokumentu je nutné dále podotknout, že je pouze v anglickém jazyce, má zcela profesionálně propracovanou formu a obsah investičního záměru západního typu, disponuje zcela interním informacemi zevnitř IPB, prezentuje velmi podrobné (neveřejné) informace o českém bankovním trhu a jeho subjektech. Z této charakteristiky je zřejmé, že Pařížský dokument musel být: 1) Zadán k vypracování v období minimálně několika měsíců před jeho prezentací v Paříži; 2) Vypracován renomovaným subjektem z oblasti investičního bankovnictví, tj. nikoliv samotnou ČSOB; 3) Zpracován i na základě neveřejných informací ze samotné IPB či bankovního dohledu; 4) Detailně konzultován a odsouhlasen majoritním vlastníkem ČSOB, tj. KBC.
Mezitím situace kolem IPB eskaluje, a to jak probíhajícím mediálním „runem na IPB, tak i nejistotou kolem výroku auditora na valné hromadě 26. června 2000. V první polovině června ČNB již intenzivně zkoumá a rozpracovává dvě možné varianty řešení. Takzvaný kooperativní, tj. vstup strategického investora po dohodě s akcionáři banky, a takzvaný nekooperativní, tj. prodej podniku nuceným správcem.
Dne 12. června 2000 zadává sekce legislativy ČNB dvěma advokátním kancelářím žádost o posouzení možnosti prodeje podniku nuceným správcem z hlediska obchodních rizik a rizik trestněprávních pro bankovní radu a nuceného správce. Tyto analýzy byly obratem vypracovány a vyšetřovací komise jimi disponuje ve spisu.
V podkladu pro jednání bankovní rady 12. června 2000 je předložen již podrobný harmonogram kroků realizace prodeje podniku. Aniž by bylo uvedeno konkrétní datum, jsou dny pátek až neděle stanoveny jako nezbytná podmínka eliminace rizika, že proti krokům nuceného správce bude postupováno právní cestou, a tento proces proto nemohl být případně přerušen. Tento harmonogram včetně podmínky časového intervalu pátek až neděle je shodný s harmonogramem zpracovaným v Pařížském dokumentu. S nimi shodný je i harmonogram předložený v materiálu pro jednání vlády 15. června 2000.
Interní materiály ČNB, určené jako podklad pro jednání bankovní rady, výrazně preferují variantu kooperativní jako variantu mnohem méně nákladnou pro veřejné finance a mnohem méně rizikovou. Výpovědi svědků popisují intenzivní jednání s potenciálními investory, kteří projevili zájem, zejména se skupinou Allianz/UniCredito a ČSOB a jednání s vlastníky banky. Komise má k dispozici materiály, které na vyžádání pracovní skupiny (ministerstvo financí, ČNB, Konsolidační banka) ze 13. června 2000 zaslala ČSOB 14. června 2000. Základem materiálu je Pařížský dokument, obohacený o konkrétní návrhy transakčních dokumentů jak pro kooperativní, tak pro neko–operativní variantu. Opět je nutné podotknout, že i návrhy transakčních dokumentů pro zmíněnou pracovní skupinu jsou v anglickém jazyce.
Z výpovědí svědků dále vyplývá, že ČNB do poslední chvíle usilovala o kooperativní variantu, nebylo však v její moci o ní rozhodnout. Do poslední chvíle v tomto případě znamená jednání předsednictva vlády, které 15. června 2000 zasedalo za přítomnosti guvernéra ČNB několikrát. Členové předsednictva vlády však kooperativní variantu shledávali pro vládu neúnosnou, neboť dle svědeckých výpovědí považovali jednání akcionářů IPB za vydírání a pokládali za morálně nemožné poskytnout veřejnou podporu skutečným viníkům krize.
Ve čtvrtek 15. června 2000 ve večerních hodinách zasedla vláda, které byl na místě rozdán materiál „Návrh postupu při řešení situace v IPB . Ve vládním materiálu byly prezentovány varianty řešení s návrhem usnesení doporučující nekooperativní variantu. Zejména v přílohách vykazuje materiál pro jednání vlády shodné věcné a formální znaky s Pařížským dokumentem.
Tento materiál byl zpracován v ČNB sekcí bankovního dohledu. Předkladateli byli ministr Mertlík a guvernér Tošovský. Materiál, jehož přijetí predikuje zátěž na státní rozpočet, nebyl ani zpracován, ani připomínkován odborným věcně příslušným úsekem Ministerstva financí ČR s výjimkou krátké konzultace ministra financí s náměstkem Janotou.
Většina členů vlády ČR neměla možnost být na jednání řádně připravena, neboť příslušné analýzy a informace neměli ministři dříve k dispozici, přestože tyto analýzy objektivně existovaly. Pod časovým tlakem byli členové vlády nuceni spolehnout se na informace a doporučení předkladatelů materiálu – Pavla Mertlíka a Josefa Tošovského.
Tlaku byla vláda vystavena zejména v důsledku informací, že 1) dochází k masivnímu odlivu bonitních aktiv do podílových fondů Tritton na Kajmanských ostrovech. 2) představenstvo banky samo na sebe vyhlásí konkurs, pokud vláda nepřistoupí na kooperativní variantu. Tyto informace (jejichž pravdivost se doposud nepodařilo potvrdit) zásadním způsobem limitovaly možnost vlády své rozhodnutí odložit a vyžádat si další analýzy a doporučení. Časový tlak byl umocněn skutečností, že „run na banku pokračoval a docházelo k masivnímu odlivu primárních depozit.
Ve vztahu s usnesením vlády č. 622 je nutné upozornit na svědectví, které poukazuje na to, že návrh usnesení vlády byl v diskusi upravován a v konečné podobě byl členům vlády přednesen pouze ústně. Vzhledem k tomu, že zároveň šlo o utajené jednání vlády, neexistuje ani zvukový záznam (ani stenografický záznam – poznámka redakce), takže svědek uvádí, že již není možné zkontrolovat a prokázat, zda to, co bylo po ústním návrhu odhlasováno, je totožné s písemným vyhotovením usnesení vlády.
V návaznosti na rozhodnutí vlády se uskutečnilo jednání bankovní rady v dopoledních hodinách 16. června 2000. Na tomto jednání bankovní rada 1) vzala na vědomí rozhodnutí vrchního ředitele Pavla Racochy o uvalení nucené správy. 2) jmenovala nuceným správcem Petra Staňka a v rozporu s ustanoveními zákona č. 21/1992 mu jasně zadala úkol, jak si má ve své funkci počínat.
Ve stejný den vydala ČNB neodvolatelnou záruku pro věřitele IPB. Komise považuje za nezbytné zdůraznit, že vklady milionů klientů IPB byly ochráněny právě tímto aktem.
Ministr financí 16. června 2000 ve večerních hodinách vydal pokyn věcně příslušným pracovníkům ministerstva a Konsolidační banky k jednání o státních zárukách s ČSOB. Ve své svědecké výpovědi ministr financí však uvádí, že s rozhodnutím, kdo je strategickým partnerem, byl seznámen až 19. června 2000 při podpisu smlouvy o prodeji podniku nuceným správcem. Usnesení vlády č. 622 chápal jako zmocnění pro vystavení záruky jakémukoli investorovi, nikoliv výlučně ČSOB.
Komise konstatuje, že během víkendu 17.–18. června 2000 proběhla jednání mezi ČSOB a státními orgány v zásadě podle schématu uvedeného ve vládním materiálu a v Pařížském dokumentu a návrhu transakčních dokumentů prezentovaných pracovní skupině MF, ČNB a Konsolidační banka 14. června 2000 ze strany ČSOB. V ranních hodinách 19. června 2000 byly podepsány příslušné smlouvy mezi nuceným správcem a ČSOB, MF ČR a ČSOB, ČNB a ČSOB. Jde o následující smlouvy:
1. Smlouva o prodeji podniku mezi nuceným správcem a ČSOB. 2. Smlouva a státní záruka mezi MF ČR a ČSOB, která upravuje podmínky pro poskytnutí státních záruk strategickému partnerovi za aktiva IPB k datu 19. 6. 2000. 3. Kompenzace státní záruky mezi MF ČR a ČSOB. 4. Smlouva a slib odškodnění mezi ČNB a ČSOB, kde se ČNB zavazuje uhradit ČSOB škody, které vyplynou z neevidovaných závazků IPB. 5. Návazně na to byla 23. června 2000 podepsána státní záruka a dohoda o plnění státní záruky mezi MF ČR a ČNB, které upravují závazek MF ČR a způsob jeho plnění vůči ČNB uhradit škody vzniklé plněním smlouvy a slibu odškodnění.
Na základě žádosti Ministerstva financí ČR vydal 19. června 2000 ÚOHS Brno rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazu veřejné podpory. O kontinuitě procesu na základě předem připraveného schématu svědčí i to, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou uvedeny tabulky a akronymy totožné s Pařížským dokumentem.
