Zdá se, že proces společenské fragmentace úspěšně překonal kanál La Manche
Předák britských konzervativců David Cameron v prvním projevu po jmenování předsedou vlády oznámil, že ho nyní čeká obtížná práce a že je třeba obnovit důvěru v politický systém. Obojí je pravda. Problém je v tom, že podmínky, za nichž se ujímá obtížného vládnutí, budou nejspíš objektivně mařit veškeré snahy o naplnění druhého předsevzetí.
Nová vláda bude muset hledat odpovědi na těžké otázky. Velká Británie se nachází v rizikovém pásmu – rozpočtový schodek není o mnoho nižší než Řecka, národní hospodářství je silně vychýleno ve prospěch finančnictví a služeb na úkor výrobní komponenty. Nová vláda bude muset důsledně osekávat výdaje a zavádět úsporná opatření, aby mohla stimulovat hospodářský růst. Pro obyvatelstvo to nevěstí žádný pohov a uvolňování opasků. A již první nakročení k úsporám bude znamenat pokles beztak chabé obliby koaličních stran. „Zavěšená“ povaha parlamentu bolestivé ozdravné kúře nikterak nepomáhá.
Ani do zahraniční politiky nevnáší příchod nové generace britských politiků jasno. Toryové nikdy příliš nesázeli na evropskou integraci a vedli na toto téma líté bitky s labouristy. Nyní však důvod sváru prakticky vymizel. Evropská unie se nachází v natolik nesrozumitelném stavu, že o prohloubení integrace s tímto enigmatickým subjektem v Británii nikdo nemluví. Natož o připojení ke společné měně. Lisabonská smlouva navzdory předsevzetím jednotu EU neupevnila, ba naopak posílila národní složku politiky. Na první pohled je tento vývoj v naprostém souladu s odvěkými britskými tužbami. Nepřítomnost jasné evropské alternativy však ještě neznamená existenci nějakých jiných variant. Vzhledem k obecné ztrátě zájmu o Evropu, kterou příležitostně demonstruje Obamův Bílý dům, nemusí tradiční sázka na zvláštní vztahy s USA tentokrát znamenat tutovou výhru. Na vlastní zahraničněpolitickou linii – třeba vůči sílícím asijským obrům – jak o ní mluvil William Hague, dokud byl stínovým ministrem zahraničí, nemá Británie ani politickou, ani ekonomickou moc.
Výsledek ostrovních voleb je špatně čitelný, v čemž je jedno z jejich hlavních poučení. Ono se řekne „lid promluvil“, jenže co vlastně řekl? Jednou se stane, že něco napůl úst zamumlá, jindy spustí kravál jeden přes druhého. Sdělení lidu je v britském případě ukázkově nerozluštitelné. Konzervativci vyhráli se ziskem dvou milionů hlasů oproti minulým volbám, ale mohli nakrásně zůstat v opozici. Labouristé prohráli, leč měli poměrně blízko k tomu nadále zůstat u kormidla spolu s liberály a regionálními nacionalisty. Navíc, vzhledem k odstoupení Gordona Browna, zemi mohl vést předseda vlády, který by byl narychlo jmenován svou stranou, a tudíž vůbec neměl mandát vzešlý z voleb. Liberální demokraté zažili v podstatě nečekaný debakl, ale ve výsledku právě oni byli jazýčkem na vahách a žádná vláda bez jejich účasti nepřicházela v úvahu. Vyvázli nejen s drobným leknutím, ale i s ponaučením, že nestačí jen zaujmout pozici ve středu a házet sžíravou kritiku na obě strany. Ve vyhrocených situacích totiž volič očekává jasný příklon, aby si vůbec mohl vybrat. Toto ponaučení mimochodem platí obecně.
Vzniklá koalice „lib-kon“ je sňatkem z rozumu a přiznanou mesaliancí. Liberálové ideologicky mají mnohem blíže k labouristům, se svými nynějšími partnery se neshodnou lautr v ničem. I když pomineme dnes bezpředmětný spor o evropskou integraci, zůstávají neslučitelné přístupy k otázkám například zdanění nemajetných, výše státních výdajů či přistěhovalectví. K nerovnému sňatku strany přinutily především finanční trhy, jež začaly jevit nervozitu a k uklidnění potřebovaly vědomí, že ostrovní vláda, ať je či není akceschopná, má v Dolní sněmovně zaručenu stabilní většinu. Aby Toryové vůbec umožnili vznik koalice, přistoupili na zásadní podmínku pro liberální demokraty – uskutečnit v nejbližší době závazné referendum o změně volebního systému z většinového na poměrný. Zdá se, že tento nápad – jen na první pohled rozumný – má velkou šanci na schválení. Jestliže 71 procent voličů zavrhlo labouristy, 64 procent z nich zavrhlo konzervativce a více než třípětinová většina dala košem liberálům, může to být interpretováno i tak, že prohráli všichni a lid chce změnu. To bezpochyby navýší parlamentní zastoupení nejen liberálů, ale i nevyzpytatelných regionálistů a zuřivých národovců. „Zavěšený“ parlament se z rarity stane standardem – stejně jako ve zbytku Evropy. Politického vydírání neubude, jen přibude vyděračů. Zdá se, že proces společenské fragmentace úspěšně překonal kanál La Manche.
