Nizozemský populista má skoro dva metry, peroxidový přeliv a komunikuje výhradně přes Twitter. A slibuje návrat Černého Petra
Obraz první: Nizozemsko je jedna z nejbohatších zemí světa, hospodářsky i životní úrovní si vede lépe než Německo. Úrovní sociální rovnosti se blíží Skandinávii, nezaměstnanost činí jen kolem pěti procent. Dokonce i zdejší penzisté připouštějí, že se j im vede výtečně. Teď ale přijde diagnóza - zatímco průměrný Nizozemec připustí, že on sám osobně ničím netrpí, více než polovina populace odpřisáhne, že všechno ostatní jde od deseti k pěti.
Obraz druhý: Nizozemsko je cosi jako laboratoř Evropy. Premiér W im Kok tu v polovině 90. let zahájil experiment s „třetí cestou“ několik let předtím, než s tímtéž přišel Tony Blair v Británii a Gerhard Schroder v Německu. Středopravá koalice se tu ujala vlády v roce 2002, opět několik let před Angelou Merkelovou a Davidem Cameronem. „Co se dnes děje v Nizozemsku, bude se brzy opakovat ve zbytku Evropy,“ říká Geert Wilders a nejspíše má pravdu. Je to smutná perspektiva, protože „kapitán peroxid“, jak se mu doma přezdívá, je hotová antiteze politiků nedávné minulosti: myzofob, sociofob a cynik beze smyslu pro humor.
Obraz třetí: „S naší zemí je něco špatně,“ napsal v lednu v otevřeném dopisu premiér Mark Rutte občanům země. Někteří přistěhovalci prý zneužívají svobodu, za kterou do země vprvní řadě přišli: „Rozumím moc dobře, proč si lidé myslí - když jste vůči naší zemi nepřátelští, raději odejděte. Myslím si totéž. Chovejte se normálně, nebo odejděte.“ Premiér to nevyslovil, ale mluvil o muslimech.
K islámu se v Nizozemsku hlásí pouhých šest procent obyvatel, ale zhruba polovina ze 17 milionů Nizozemců se dokola zaobírá úvahou: „Vydělávám si na živobytí tvrdou prací. Všechno přitom neustále zdražuje. Vláda mě sdírá z kůže. A muslimové? Ti mají všechno zadarmo.“
„Přemýšlejí tak, protože jim to řekl Wilders,“ píše sociolog Koen Damhuis v knize Stezky k Wildersovi. V jejich světě se podle něj společnost dělí na tři části - elity, jež pomáhají imigrantům a příživníkům, aby konečný účet zaplatili obyčejní tvrdě pracující lidé. Úvaha je ve skutečnosti stará jako populismus sám, ale v Nizozemsku podobně jako v USA před půl rokem je to momentálně klíč k srdcím pravicového elektorátu. Geert Wilders s jeho pomocí nejspíše získá ve středečních volbách asi pětinu hlasů a jeho Strana pro svobodu (PVV) se tak asi stane nejsilnějším uskupením v parlamentu. Nebude mu to nic platné, protože s ním nikdo nepůjde do vládní koalice (s výjimkou strany penzistů 55plus), přesto svým způsobem už zvítězil. Vnutil totiž svou rétoriku a uvažování ostatním stranám.
Za Henka a Ingrid
PVV je podivná strana. Má jen jednoho člena - Geerta Wilderse. Vůdce pyšnící se přídomkem „hlas lidu“ se ve skutečnosti s lidem už skoro deset let nepotkává, protože žije na neznámém místě pod neustálou policejní kontrolou. Mluví k veřejnosti jen prostřednictvím Twitteru, což je mimochodem komunikační platforma politiků budoucnosti. Zatímco politická konkurence musí neustále objíždět města, psát mnohastránkové programy, distribuovat letáky a dávat jedno interview za druhým, Wilders se ničím z výše uvedeného neobtěžuje. Po vzoru Donalda Trumpa napíše denně jen několik tweetů, které 782 tisíc jeho sledujících již samo rozesílá ostatním.
Vystačí si s několika hesly: krimpgebieden (oblasti s odlivem mladé populace, jako je Wildersův rodný Limburg), straatterroristen („pouliční teroristé“ čili zevlouni většinou tmavé barvy, pro něž Geert propaguje terapii v pracovních táborech), Nederland weer van ons (Nizozemsko opět naše, obdoba America First), haatpaleizen (paláce nenávisti, rozuměj mešity) nebo kopvoddentaks (doslova daň za nošení pokrývky hlavy čili různých variant muslimského šátku). Celý volební program strany o jednom muži (strana bez členů a poslanci v otrockém postavení ke svému vůdci, což si svého času nedovolil ani Vít Bárta, kupodivu není v rozporu s nizozemskými zákony) se sice vejde na jednu stranu A4, ale přesto se za poslední roky k povinnému penzu (zakázat korán, deportovat nositele dvojího občanství se zápisem v trestním rejstříku) rozrostla o hesla jako „do důchodu v65 letech“a„nižší nájmy a daně“.
Wilders slibuje, že se do Nizozemska vrátí Zwarte Piet (Černý Petr, doprovod Mikuláše, obdoba našeho čerta), jehož moderní doba oděla do pestrobarevných kostýmů, a slibuje bojovat za Henka a Ingrid (cosi jako average Joe vUSA či novácká bába Dymáková nebo babička Jechová ve filmu Kulový blesk), kteří po desetiletí házeli hlasy sociálním demokratům. Když už se j im po letech zápasů s „kapitalisty“ konečně začíná vést dobře, jejich životním tématem se stává chuť zaříznout příživníky. „Nestydím se za to, že tyto voliče reprezentuji,“ neopomene Wilders kdykoli zdůraznit. A dodá: „Ať se vám to líbí, nebo ne (jeho oblíbená figura), chceme zavřít hranice.“ Geert svou ideologii inovativně nazývá progresivní vlastenectví, což sice nezní zrovna jako ideologie, ale zase to působí lépe než dřívější hájení „nizozemských hodnot“ (zahrnujících ledacos od svobody projevu až po právo na nošení minisukní).
Wilders v rozhovorech obvykle zdůrazní, že „v zemi zuří bitva“ a je potřeba začít myslet na obranu země, protože ostatní politici „ztratili kontakt s realitou“.
Především ale Wilders žádná interview nemusí vůbec dávat, protože Twitter přebije vše. Jednou tak mezi řečí oznámí, že by na tramvaje v Rotterdamu rád umístil placenou reklamu ve formě monstrózních portrétů s vlastní tváří a heslem „Zastavte islám“.
Dá čtenářům na výběr, jaká fotka by se j im líbila. Brzy nato se ozve městské zastupitelstvo Rotterdamu, jež takový nápad považuje za nemístný, a promptně jej zamítne. Jenže v té době už ilustraci přetweetovalo několik tisíc čtenářů a efekt se dostavil, aniž by byl Wilders nucen zaplatit jediný cent. A tak to jde stále dokola - Wilders hodí veřejnosti krvavé sousto, všichni se pohoršují a následně převezmou jeho rétoriku.
Byl to zmetek
„Byl to hrozný zmetek, egocentrický a agresivní,“ řekl o dětství Geerta týdeníku Der Spiegel jeho o devět let starší sourozenec Paul Wilders. A dále se rozpovídal: „Má tunelové vidění a nevěří na kompromis. Kromě politiky už mu nic nezbývá, nemá osobní život. Volit jej nebudu a jsem si jist, že naše matka také ne.“ Wilders mívá před volbami pravidelně vysoké preference, aby se v den hlasování kamsi vypařily, takže volební výsledky za průzkumy notně pokulhávají. Polovina nizozemského elektorátu sice soudí, že se země „ubírá špatným směrem“, větší část této poloviny (jakkoli jí Wildersova nevymáchaná pusa imponuje) si Geerta za premiéra ve skutečnosti nepřeje.
Na serverech nizozemských médií zaznívá názor, že Wilders jako jediný upozorňuje na „slona v obýváku“ (islám) ajeho postoje obsahují „zdravou dávku sepětí s realitou“. Strana jednoho muže s programem na jednu stranu A4 ovšem k masové podpoře zatím nestačí, většina voličů lpí staromódně na programových tezích a čitelnosti kandidátů. Model Wilders se přesto ukazuje jako životaschopný - twitterová komunikace dává elektorátu pocit intimního kontaktu (přestože Geert nereaguje na soukromé vzkazy). I kdyby dostal méně než očekávaných 20 procent hlasů, podařilo se mu vykolíkovat nejúčinnější cestu k pologramotným voličům budoucnosti. V jejich světě vládne stručnost a jasnost, všechna sdělení se musejí vejít do 150 znaků. Co slovo, to úder pěstí.
Vítejte v krásném novém světě. •
Polovina nizozemského elektorátu sice soudí, že se země „ubírá špatným směrem“, větší část této poloviny si ale Wilderse za premiéra ve skutečnosti nepřeje.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
