Karel Gott byl celý svůj život lákavým soustem pro politiky. Zůstává jím i po své smrti.
Bez Karla Gotta není příběh této země pro zahraničního pozorovatele snadno pochopitelný. Popový tenor, který by měl být za normálních okolností apolitický a na politice co nejvíc nezávislý, byl naopak s politikou této země půl století propojen takřka pupeční šňůrou a pro politiky byl vždy velmi vítaným objektem, o něhož bylo vhodné se nějakým způsobem opřít. A to bohužel neskončilo ani po jeho smrti minulý týden.
Gottova hvězda vyletěla v uvolněné atmosféře 60. let, které v Československu mimořádně přály všem velkým uměleckým talentům od Gotta přes Matušku až po Formana či Menzela. I díky dočasné svobodě před příjezdem sovětských tanků mohl plně rozvinout svůj talent na Západě, především v kapitalistickém Německu.
Sovětská okupace ho několikrát přinutila vážně uvažovat o emigraci, kterou si dokonce na čas vyzkoušel. Ale prosebný dopis tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka ho přesvědčil k návratu. Bylo to něco za něco. Gott na rozdíl od jiných získal uměleckou svobodu, peníze i možnost pravidelně cestovat na Západ. Výměnou za to musel být loajální režimu a při každé příležitosti ho veřejně podpořit. Třeba 28. ledna 1977 v Národním divadle, kde podepsal Antichartu.
Přečtěte si komentář: Žranice nad rakví s božím tělem
Jako někdo, kdo nebyl postaven před takové rozhodnutí, si netroufám kádrovat ty, kteří si museli vybrat. A věřím, že většina z nich svého podpisu litovala ještě ten den při odchodu z Národního divadla. Gottovi se z minulosti vyčítá leccos, ale působit na vrcholu masové kultury této země v různých politických nečasech připomíná tak trochu nekonečný běh minovým polem.
Současní politici pokračují ve všech „dobrých“ tradicích svých komunistických předchůdců i po Gottově smrti. Už sice umělce nevydírají, ale neustále na nich parazitují. Andrej Babiš si pouhých několik minut po oznámení Slavíkovy smrti neodpustil trapná rozmařilá gesta a začal se předhánět s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, kdo první navrhne uspořádání státního pohřbu s vojenským průvodem a salvami. Že je státní pohřeb podle národní tradice určen pouze výjimečným panovníkům a státníkům? Nevadí, pohřeb nic nestojí a přinese nám snadné politické body.
Přemýšlet o velikosti pohřbu ve chvíli, kdy je spíš vhodné vzpomenout na výjimečný život odcházející hvězdy, ukazuje víc než cokoli jiného na chladný marketingový kalkul, který by každý vyspělý volič měl snadno prokouknout. Rozumím tomu, že hnutí ANO i ČSSD spolu úporně bojují o stále početnější skupinu voličů-seniorů, kteří zažili celou Gottovu kariéru a chtějí se s ním důstojně rozloučit, ale brát si zesnulého zpěváka jako rukojmí svých politických cílů naopak degraduje Gottovu památku.
Česko bohužel v neděli přišlo o další výjimečnou osobnost. Zemřela důležitá postava československého uměleckého disentu, jedna z prvních signatářek Charty 77, herečka Vlasta Chramostová. A tentokrát se žádný závod o státní pohřeb nekonal. Disent asi už není v módě. Nikdy vlastně nebyl. Tak snad už aspoň nebude nutné sepisovat žádnou Antichartu. A to i díky Vlastě Chramostové. Tuto vítěznou roli v dějinách této země už jí nikdo nevezme, ať už bude mít pohřeb s vojáky, nebo bez nich.
Čtěte další texty Jana Novotného