Zbaví se Medveděv Putina?

Povolební situace nechává všechny možnosti otevřené

Ve stejný den, kdy Ústřední volební komise oznámila „překvapivou“ novinku o vítězství Dmitrije Medveděva v ruských prezidentských volbách, Moskva začala Kyjevu snižovat dodávky plynu. Je to symbolické. Přes 70 procent Rusů si zvolilo za svého příštího prezidenta muže, kterého jim vybral dosavadní lídr Vladimir Putin, a vyjádřilo tím souhlas se vším, co se stalo za posledních osm let jeho panování. I s tím, aby všemocný plynařský koncern Gazprom byl používán jako nástroj vydírání a politické agrese. Nakonec i tento spor s Ukrajinou byl vyřešen. Je však jen otázkou času, kdy Moskva opět vytáhne své plynařské trumfy. Zejména pokud Ukrajina neupustí od svého úmyslu stát se členem NATO. Rusové si přesně tohle zvolili: Svévolné používání jakýchkoli prostředků k prosazování mocenských cílů jak v zahraniční, tak domácí politice - expanzivní zahraniční politiku, založenou kromě jiného na surovinovém vydírání neposlušných zákazníků. Pokračování takových způsobů i po volbách je logické. Medveděv totiž nebyl jen vicepremiérem, ale i předsedou rady ředitelů Gazpromu. Šéf plynařského gigantu teď bude vládnout i celému Rusku.

Plynařská kontinuita

Neděje se nic převratného. Ruské vedení se prostě jen demonstrativně chová stejně jako dříve. To Putin se rozhodl, že z plynu a ropy učiní zbraň srovnatelnou s raketou s jadernou hlavicí. Neposlušné trestá stejně jako za sovětských časů. Neposílá však nikam tanky, aby v rámci bratrské pomoci zavedly pořádek, jen utahuje kohoutky. Místa vojáků zaujali plynaři. Je možné, že Putinova bratrská pomoc bude chvíli účinnější než Brežněvova invaze. Medveděv proto dědí osvědčené metody a přebírá způsoby, které před ním vyzkoušel Putin. Ten získal k takovému chování mandát už v roce 2000.
Jeho předchůdce Boris Jelcin měl za sebou řadu neúspěchů - násilí, válka v Čečensku, inflace, chaos, neuvěřitelné obohacení se hrstky občanů, sociální propad mas a nakonec finanční krach v roce 1998. Putin proto po svém příchodu do Kremlu mohl přestřihnout pupeční šňůru k exprezidentovi a vládnout po svém. Touha Rusů po pořádku za každou cenu mu dala obrovské možnosti - měl mandát dělat téměř cokoli. A dařilo se mu. Válku Rusko vyhrálo a pořádek zavedl i za cenu omezení občanských práv a svobod. Hlavní, i když veřejně mnoho nediskutovanou změnou však byla revize některých privatizačních aktů z devadesátých let. Díky svéráznému „přerozdělení“ nakupeného bohatství ztučněly a zbytněly takové státní kolosy, jakým je dnes Gazprom. Za Medveděva-vicepremiéra Gazprom bobtnal a stával se postupně jednou z nejmocnějších zbraní ruské zahraniční politiky. Za prezidenta Medveděva lze předpokládat pokračování tohoto trendu. To, že Medveděv miluje rock a internet neznamená, že je tělem i duší prozápadní liberál. Kdyby tomu tak bylo, Putin by si ho jen stěží zvolil za následníka.

Klany vládnou a rozhodují

Putin se musel po příchodu k moci zabývat zavedením pořádku, Medveděvův úkol však bude zcela jiný. V jednom je však jeho situace téměř totožná - zdědí klanový systém vládnutí, který nemá v civilizovaném moderním světě obdoby.
A právě klany hrály v posledních prezidentských volbách klíčovou roli. To ony rozhodovaly o tom, koho si zvolí za svého vůdce ruští občané. Probíhala bitva. Nakonec tento zákulisní souboj prohrála dosud nejvlivnější klika vedená zástupcem šéfa prezidentské administrativy, kremelským „Rasputinem“ Igorem Sečinem a předsedou všemocné Federální bezpečnostní služby Nikolajem Patruševem. Ti se snažili o Putinovo setrvání i ve třetím volebním období. Když jim tento plán nevyšel, snažili se do Kremlu prosadit militantního a agresivního exministra obrany a poté prvního vicepremiéra Igora Ivanova. Ani to se jim nepovedlo.

Vítězové a poražení

Za vítěze je považován druhý kremelský klan vedený šéfem Federální služby ochrany (FSO) Jevgenijem Murovem a jeho prvním náměstkem Viktorem Zolotovem. Dmitrij Medveděv se stal jejich esem ve hře, protože s ním - navzdory různým názorům - dokázali uzavřít přátelské vztahy. A očekávají, že za poskytnutou podporu v boji o trůn jim teď poskytne ochranu. I FSO ji totiž potřebuje. Nejde ani tak o to, že by se obávali ozbrojených banditů či atentátníků, ale potřebují si uchovat vliv, pozice v byznysu a státní správě, což dohromady skýtá neuvěřitelné finanční možnosti. Právě o to se v předvolebním klání bojovalo. Nikoli o chiméry, jako jsou sláva, hrdost či možnost reprezentovat velmoc, ale o miliardy dolarů a perspektivu o ně nepřijít.
Sečinův klan se však jen obtížně smíří s porážkou, protože má díky spojení s generálním prokurátorem Jurijem Čajkou nadále slušné pozice. Postupně totiž vznikla skupina ruských oligarchů, kteří jsou s klanem Čajka, Patrušev, Sečin velmi zadobře. Jeho přátelé, příznivci a sponzoři se nejen nemusejí bát stíhání kvůli nezaplacení daní, ale mohou i iniciovat potrestání konkurence. Likvidace nepohodlného soupeře na trhu samozřejmě něco stojí. Klika přece musí z něčeho tloustnout. Toto osvědčené schéma za Putina získalo status legitimního řízení ekonomických procesů - skutečně svérázná hospodářská strategie.

Dělba rolí

Celý systém připomíná propletenec společnosti, kterou ovládá mafie. Banditismus se stává normou, korupce dobrým mravem. Je možné jej změnit? A uvědomuje si Medveděv, že bude šéfem zločinecké organizace? Během předvolební kampaně dával signály, jež naznačují, že jisté změny by nastat mohly. Například na ruském ekonomickém fóru v Krasnojarsku oznámil „zahájení kurzu liberalizace na všech frontách“. Za hlavní cíl vyhlásil boj s korupcí. Už však neřekl, že by musel obnovit i politickou konkurenci a svobodu slova. Vzápětí v Jižním Novgorodu promluvil jako starý komunistický aparátčík. Prohlásil totiž, že na systému jediné strany nevidí nic špatného. Jinak se však k ožehavým tématům nevyjádřil, což je skutečně světový unikát. Kandidát na prezidenta nesdělí, jakým směrem se bude ubírat jeho zahraniční politika. Obecné konstatování, že bude pokračovat stejně jako v posledních osmi letech, je spíše k smíchu. Ve skutečnosti Medveděv bude zřejmě mít na starosti především státy bývalého SSSR a Putin si ponechá „přátelské“ kontakty s velmocemi. „Moje první návštěva po zvolení povede do jedné ze zemí Společenství nezávislých států,“ prohlásil ještě před volbami Medveděv. Putin proto může pokračovat ve své imperiální agresivní rétorice vůči zahraničí, navazovat přátelství s Čínou a islámským světem i hatit společný postup civilizovaného světa vůči rodící se jaderné velmoci Íránu či komplikovat řešení kosovské otázky.

Jen domácí politika

Z toho vyplývá, že Medveděv klade hlavní důraz na domácí politiku, respektive ekonomiku a sociální sféru. Svou povahou je spíše manažer než novátor. Bude pokračovat v modernizaci především ekonomické sféry prostřednictvím státních megakorporací. A politický systém bude nabývat stále více rysů systému jedné strany a nebude občany příliš vzrušovat. Ti zůstanou zcela zaujatí řešením problémů všedního života. To jim však může dát stále více práce. Inflace se začíná zvyšovat, korupce bují, ceny základních potřeb rostou (za rok 2007 o dvanáct procent), protežované státní korporace ničí konkurenční prostředí a populistické zvýšení důchodů před volbami se také brzy projeví. Medveděv bude muset od populistických opatření upustit, čímž utrpí jeho popularita. Přinejmenším tohle Putinovi vadit nebude. Naopak, mohl to být dokonce ďábelský a dobře promyšlený plán. Medveděv totiž může být v nejbližších letech donucen k velmi bolestivé restrukturalizaci ekonomiky, která nemůže být do budoucna založená pouze na vysokých světových cenách ropy. A až vykoná špinavou práci, bude skvěle připravené prostředí pro Putinův návrat. Ví to už nyní Medveděv? Tuší, že mohl být použit jako návnada pro rozzlobený ruský dav?

Neznámá budoucnost

V Rusku však má prezident obrovskou moc, které možná ani nelze odolat. A Medveděv není matka Tereza, aby se propůjčil výhradně službě Putinovi. Navíc i jeho tělesná výška ho předurčila k tomu být lídrem - muži s výškou pod 170 centimetrů rádi velí vojsku. Medveděv se tedy v brzké době může pokusit opřít o rostoucí potřeby části elity - respektive její nové generace. Musí si vytvořit vlastní poslušnou oligarchii a „silové“ zázemí. A objevují se signály, že se znovu začíná projevovat staronová, na čas do pozadí odsunutá elita, která v minulosti obklopovala Borise Jelcina. I když je tato skupina zčásti definitivně rozprášená a zbavená majetku, v záloze čeká bývalý šéf Jelcinovy administrativy Alexandr Vološin i oligarcha Roman Abramovič a společně s ním další miliardář Oleg Děripaska. Oba superboháči sice prosperovali i za Putina, ale museli zcela poslouchat a dělit se o zisky s jeho „bezpečnostní“ klikou více, než se jim zamlouvalo. V cestě za znovunabytím svobody by se jim Medveděv mohl hodit. A může se stát i to, čemu dnes nikdo nevěří. Medveděv už Putina zpátky do Kremlu nepustí. Dle ústavy totiž prezident kontroluje armádu, policii i tajné služby. Má na starosti jaderný kufřík a právo vyhlašovat výjimečný stav. Morální věrnost Putinovi, kterou silové resorty zachovávají, může pod tlakem Abramovičových a Děpiraskových miliard poněkud zeslábnout. „V Rusku nakonec vždy zvítězí ten, kdo právě sedí v Kremlu,“ předpovídá odvážně liberální politik Boris Němcov.

Žádná větvička

Medveděv už naznačil, že není jen slabou větvičkou, kterou může silnější vánek zlomit. „Zahraniční politiku dle ústavy určuje prezident. To za prvé. A za druhé, kancelář prezidenta - místo, kde má stálé pracoviště - je v Kremlu. Sídlo vlády i jejího předsedy v Bílém domě,“ prohlásil Medveděv na tiskové konferenci, kterou svolal okamžitě po zveřejnění prvních předběžných výsledků. Šlo o odvážné tvrzení - alespoň na dnešní Rusko. Putin se skutečně musí přestěhovat na o něco méně prestižní místo, než které obýval dosud, ale hovořit o tom nahlas se považuje za drzost. Verze, které se chopili někteří politologové a jež hovoří o tom, že v Rusku vznikne jistá forma mocenského dualismu, je však krajně nepravděpodobná. Prý by teď měl vzniknout systém podobný „hodnému a zlému policistovi“. Putin by představoval toho, který při výsleších podezřelého bije, Medveděv by ho na oko mírnil. Ve skutečnosti by oba prosazovali stejnou věc. Rusko však vždy potřebovalo jediné centrum moci, jednoho cara, jednoho feudála a autokrata. Ten měl sice kolem sebe mnoho rádců a Rasputinů, ale navenek rozhodoval sám. Medveděv zatím nemá ani vlastní voliče, ani svůj tým, ani rádce a Rasputiny. Pokud se kolem něho nějací pohybují, milostivě mu je zapůjčil Putin. A tomu zůstávají zatím věrní. Co by je přimělo ke zradě? Peníze, jedině obrovské peníze. Věrnost Putinovi je na prodej a otázkou jen zůstává za kolik. Než se to však stane, může Medveděv pouze pokračovat v umírněné modernizaci autokratického režimu.

Rozhodne realita

Veškeré změny, které nastanou, a zcela určitě přijdou, nevyvolá touha „nového prezidentského koštěte“ lépe zametat, ale realita, jež donutí ke konkrétním krokům Medveděva stejně, jako by tomu bylo v případě Putina. Inteligentní Medveděv i méně prozíravý Putin už teď vědí, že se nelze nadále spoléhat pouze na export ropy a plynu. Bude přece jen nutné začít více investovat do vnitřní infrastruktury, zpracovatelského průmyslu a zemědělství. To znamená, že Rusko ještě bude potřebovat zahraniční investory, které dnes Putin odhání od nejtučnějších zisků. Tvrzení, že s ekonomickým uvolňováním přijde i politické, nemusí platit za všech okolností. Spotřebitelé se v občany nezmění okamžitě. V tuto chvíli by ostatně pro Medveděva a Putina uvědomělá občanská společnost nebyla žádnou výhodou. Čínský model uplatněný v Hongkongu, „jeden stát, dva systémy“, se totiž osvědčil. Funguje - a dobře. Proč by tedy Rusko nemohlo být totalitním státem v čele s autokratickým carem se smyslem pro poměrně svobodnou ekonomiku?

Kolik zbývá času?

Medveděv nastupuje ve chvíli, kdy se cena za barel ropy pohybuje kolem mýtických sta dolarů. Přebírá ekonomiku, která za Putina rostla rychlostí šesti až sedmi procent ročně a jež se z velké části dokázala vyrovnat se starými zahraničními státními dluhy. Inflace, obrovská nezaměstnanost a katastrofální chudoba byly také zažehnány. Nastalo období spotřebního boomu a otevřely se tedy možnosti k velkým investicím. Medveděv má skvělé výchozí pozice. Ví velmi dobře, že s ekonomickým rozkvětem zdědil i třetí nejnebezpečnější zemi světa pro novináře řízenou zkorumpovaným byrokratickým aparátem a nepředvídatelnými tajnými službami. Bude-li se držet dohody s Putinem o neútočení, může se cítit bezpečně. Rozhodne-li se Putina zbavit, pak bude buď zlikvidován, nebo se mu podaří vytvořit vlastní bezpečnostní kliku - věrnou, mocnou a všehoschopnou. Otázkou zůstává, kolik času má na rozmyšlenou.

Ropný gigant

• Gazprom je největší plynařská firma na světě.

• Kontroluje zhruba dvacet procent ze světových zásob plynu.

• Transportní systém Gazpromu nemá ve světě konkurenci.

• V roce 2006 Gazprom vytěžil 556 miliard metrů kubických plynu a 34 milionů tun ropy.

• Čistý zisk společnosti činil 636,4 miliardy rublů - jednou tolik než v předchozím roce.

• Stát vlastní kontrolní balík akcií Gazpromu - 50,002 procenta.

• Současná tržní hodnota Gazpromu je 329,6 miliardy dolarů.

• Kreml dosazuje do vedení Gazpromu „své“ lidi a jedním z nich byl Dmitrij Medveděv.

Mocenské skupiny

• Za vítěze voleb je považován kremelský klan vedený šéfem Federální služby ochrany Jevgenijem Murovem a jeho prvním náměstkem Viktorem Zolotovem. Dmitrij Medveděv byl jejich esem ve hře.

• Poraženým je Sečinův klan tvořený zástupcem šéfa Putinovy prezidentské administrativy Igorem Sečinem, předsedou Federální bezpečnostní služby Nikolajem Patruševem a generálním prokurátorem Jurákem Čajkou. Ten chtěl pro Vladimira Putina třetí volební období.

• Na svou šanci však čekají bývalý šéf Jelcinovy administrativy Alexandr Vološin, oligarcha Roman Abramovič a další miliardář Oleg Děpiraska.

Scénáře

• Dmitrij Medveděv se bude starat a domácí politiku, Vladimír Putin o zahraniční. Medveděv se kvůli nepopulárním opatřením stane Putinovou návnadou pro podrážděné Rusy, aby se ten mohl vrátit do Kremlu.

• Medveděv se pokusí opřít o rostoucí potřeby odsunuté elity - Vološin, Abramovič, Děripaska -, Putina porazí a zpět ho už do Kremlu nepustí.

• Hra na „hodného a zlého policajta“, v níž Putin bude tím prvním a Medveděv tím druhým. Vznikl by jistý mocenský dualismus.