Fritérie na Staroměstském náměstí byla žalostná
Součástí Dnů Bruselu v Praze, které se uskutečnily v polovině října, byla také - jak tomu u podobných akcí bývá - gastronomická část. Vedle „vysoké“ kuchyně se tentokrát myslelo i na lidovější pochutnání, a tak uprostřed Staroměstského náměstí rozbila svůj stan také nefalšovaná belgická fritérie. V naší belgicko-české rodině to znamenalo okamžité spuštění podmíněného reflexu slinění. Jak by ne, vždyť do klasické „smažírny“, ať už je valonská či vlámská, je jak známo milo zajít. Mistr svého řemesla v ní před zraky zákazníka vykrouží z čerstvě oloupaných brambor žluťoučké hranolky radost pohledět, nadvakrát prosím (tajemství úspěchu) je ponoří do zlatavého, šumícího a nepřipáleného tuku, vysuší a štědře nasype do kapitálního papírového kornoutu, s nímž pak šťastně balancujete domů. Je na vás, zda si křupavý poklad jen osolíte, nebo vyšperkujete některou z nesčetných omáček.
Nevybíraví heroldi.
S touto vizí si krátím cestu přes Staroměstské náměstí a hrnu se ke stánku. Ejhle, vedle praporků s bruselskou lilií se tu třepetají i reklamní vlaječky belgického dodavatele mražených výrobků. Čerstvé brambory tedy nebudou. U vysokých stolků postává pár cizinců, nimrají se v mikroskopických plastových vaničkách a usrkávají předraženou francouzskou minerálku. Nevěřím vlastním očím, ještě doufám, že si sem zboží přenesli od některého z nedalekých okének rychlého občerstvení. Šplhám tedy po schůdcích improvizovaného pódia a obhlížím nabídku. Otáčí se tu tři heroldi českého pohostinství a nevybíravou mluvou komentují objednávku posledního holandského zákazníka. Asi si moc vyskakoval… Nevábí mě párek ani špíz, ba ani jediná sorta belgického piva. Kalich hořkosti si chci vypít do dna a říkám si o vysněné hranolky.
Cosi v umělé hmotě.
Dostanu je do známé plastové vaničky a jejich počet takřka odhadnu prostým okem. Inu, nekupte to, jsou za 20 korun. Chutnají sterilně a normalizovaně. Zaručeně nedostanu žádnou plíseň, mandelinku bramborovou ani ptačí chřipku - jistě tu byl uzavřen poctivý obchod. Kdo by se malicherně dožadoval nějaké chuti? Od toho je tu přece kečup, majonéza a jakási narudlá omáčka. Klopýtám po schůdcích dolů a umělohmotnou vidličkou se rozpačitě šťourám v obsahu nádobky, zoufale se snažíc nabodnout nějaký opravdu hezký pomfrit. Obvykle se mi plýtvání příčí, ale tentokrát zbytek hranolků bez skrupulí odkládám do odpadkového koše.
Je inspirující vědět, že ač Brusel stihne znormalizovat kdeco, doma si Belgičané hranolky obvykle zprznit nenechají. To jen my, jak vidno, se za každých okolností spokojíme s odfláknutým zdáním čehosi, co by mohlo být kvalitně dotaženo do konce. Vkrádá se otázka, v čem se „belgický“ stánek lišil od jiných občerstvení v okolí; nebýt praporků s královskou lilií by snad leccos napovědělo známé české přísloví o vlku, jeho žrádle a koze, která věrna tradici i tentokrát zůstala celá.
