Cesta za pověstnou „vodu nemusí být až tak složitá
Kdo z nás by se nechtěl stát milionářem? Snad všichni. Většina lidí se však domnívá, že jediným způsobem, jak se ocitnout za „vodou , je vyhrát v nějaké loterii či dědit, anebo že to vyžaduje zvláštní a pronikavou finanční vzdělanost. Není to tak docela pravda. Málokdo ví, že k tomu stát se milionářem stačí poměrně malá částka peněz a hlavně hodně času na její správné ošetření. Vhodně investované peníze nesou slušný výnos. Takto se rozmnožují a výnos postupně narůstá. Přidáte-li k tomu pevnou vůli a trochu základních znalostí, pak se můžete na cestu ke svému prvnímu milionu klidně vydat i vy.
Začněme pevnou vůlí. Je to totiž ta nejdůležitější výbava na cestu. Až na druhém místě jsou znalosti a výchozí částka. Zní to možná pošetile a nepravděpodobně, ale je to pravda. Přemýšlejte s námi. Což neutratíme v rodině třeba i 30 korun denně úplně zbytečně? Za rok je to bezmála jedenáct tisíc a za pět let 55 000 korun. A s tím se dá už leccos zajímavého podniknout.
Prvním krokem k vypěstování pevné finanční vůle je podle mého názoru zrušení malých zbytečných výdajů. Roste z nich totiž hora velkých zbytečných výdajů, kterých je opravdu škoda. Zkuste si někdy nemilosrdně spočítat svá takzvaná malá vydání a zamyslete se nad tím, zda vám nestojí za trochu pozornosti a přemýšlení. Jsou vaše malá vydání opravdu tak malá, aby jim nebylo nutné věnovat velkou pozornost?
Další rezervu představují peníze na žirových účtech v bankách, na nichž zůstávají stabilně desítky milionů korun „sedliny . Tyto peníze jejich majitelé po dobu trvání účtu nikdy nevyberou a banky jim za ně platí směšné úroky. Za mnohem vyšší ú roky pak s těmito penězi nakládají. Velké skleněné paláce rostou z nenápadné „sedliny , kterou lidé zapomínají na žirových účtech. Zamyslete se nad tím, kolik tam necháváte vy. Je přece škoda ponechávat výnosy z vlastních peněz správcům ži rových účtů. I kdyby vám tam po celý rok zůstávalo jenom 500 korun. Tato nebo jiná podobná částka by rozhodně měla být ošetřena trošku lépe. Mávnout nad tím rukou může jen ten, komu nehrozí, že se jednou octne zcela bez peněz a bez možnosti zis ku nebo výdělku. Takových lidí je jen velmi málo. A jsou-li, stoprocentně jisti si stejně být nemohou.
V téměř každém rodinném i osobním rozpočtu se najdou výdaje na takzvané drobné radosti, o nichž si myslíme, že nám oslazují nebo i jinak zpříjemňují život. Utrmáceni každodenním shonem a starostmi se prostě a jednoduše domníváme , že máme právo si tyto drobné radosti dopřát, že si je zasloužíme. Řekněme, že takto v každé rodině utratíme například 400 korun měsíčně. Za rok je to 4800 a za pět let 24 000 korun. To už je dost peněz. Zamyslete se proto nad tím, zda by s tímto druhem výdajů nešlo něco udělat. Ono je to totiž s kupováním radosti vůbec ošidné. Taková radost, kterou si koupíme, většinou dlouho nevydrží. Zdá se mi, že více radosti než z drobného dárku pro sebe může vzejít z pocitu, že máme pod kontrolou vlastní život. Mnozí lidé tvrdí, že jim hodně radosti poskytuje už vědomí, že nepodlehli reklamě nebo návyku a že si odřekli věci či lahůdky, které vlastně kupují jen tak ze zvyku. Radost, kterou mají ze své síly a vůle, bývá prý trvalejší a kvalitnější než potěšení z levného trička nebo nějaké dobroty.
Síla kontrolovat výdaje na drobné radosti má i svůj velký a ryze praktický význam. V důchodu nám klesne kupní síla o více než 50 procent. A je možná důležitější odříci si drobné každodenní radosti, abychom s i ulehčili budoucnost. Ve třiceti si mnozí lidé dokážou představit, jaké to bude přejít jednou z práce na zasloužený odpočinek do důchodu. Málokdo si však už dokáže podrobně představit, jaké to vlastně bude v důchodu každý den. Realisté vědí, ž e musí mít peníze, protože ve stáří bude v jejich životě nejspíše přibývat situací, kdy jim nepomůže nikdo jiný než oni sami. Takoví lidé proto nespoléhají na částky starobního důchodu a na politické sliby, jak to jednou bude v budoucnu vš echno lepší. Vědí, že čím dříve se začnou finančně na toto období připravovat, tím jednodušeji a radostněji se jim pak bude na odpočinku žít. A mít, anebo naopak nemít zhruba 80 000 Kč, které můžeme za pět let ušetřit a investovat jen díky své pevnější finanční kázni ve spotřebě, to určitě není tak úplně jedno a bez významu.
Více či méně platí, že každý pětiletý odklad cílevědomé péče o peníze nás později přinutí téměř dvojnásobně zvýšit částku, kterou budeme dávat pravidelně stranou, budeme-li chtít dosáhnout významnějších cílů. Uvolněný a be zstarostný vztah k vlastním penězům je jistě příjemný. Opakem je odříkání a dost tvrdá střadatelská práce. Je to však jedna z mála prací, kterou v životě děláme jen a jen pro sebe.