Evropské energetické strojírenství ztrácí kompetenci, protože se nové elektrárny nestavějí a staré se často vůbec nevyplatí opravovat
ČEZ má problémy s opravami a rekonstrukcemi elektráren. A jak je zřejmé z materiálu tohoto vydání týdeníku Euro, nejsou to problémy banální. Ukazuje se, že dodavatelé nejsou schopni dodržet nejen termíny, ale ani kvalitu prací, za něž mají dostat dohromady kolem sto miliard korun.
Po pravdě řečeno, podobnost se zpravodajstvím o generálních opravách elektráren, které psal autor tohoto Focusu před třiceti lety v Rudém právu, je až zarážející. I tenkrát byly problémy se svary na kotlech či funkčností turbín. Opravy se zpožďovaly, soustavě chyběl elektrický výkon a strana a vláda to řešila a nikdy nevyřešila, stejně jako všechny další problémy způsobené nefunkčním socialistickým plánovaným hospodářstvím.
Na první pohled jediný rozdíl je snad v tom, že tenkrát šlo o svary kotlárny SES
Tlmače, kam v rámci federativního přerozdělování přetekly moderní svářecí technologie o dost rychleji než strojařská kompetence. Turbíny byly pochopitelně ze Škodovky.
Dnes jde o mezinárodní a respektované firmy, jako je třeba francouzský Alstom, ale rovněž četní další dodavatelé ze zahraničí i tuzemských luhů a hájů. Státní plánovací komisi a ÚV KSČ čtvrt století nevedeme a technologicky jsme urazili slušný kus cesty.
Tak co se to vlastně děje? Kam se poděly ty slavné zlaté české i jiné evropské ručičky, když hrozí, že některé kontrakty zůstanou nedokončené a firmy raději zaplatí penále, než by se mořily s odstraňováním důsledků zpackané práce?
Nejpravděpodobnějším důvodem je to, že se naplnila hrozba, před níž četní energetici varovali již před léty. Evropské energetické strojírenství ztrácí kompetenci, protože se nové elektrárny nestavějí a staré se velmi často vůbec nevyplatí opravovat. Noví mladí kvalifikovaní řemeslníci ani technický personál se do oboru moc nehrnou, protože v něm nevidí žádnou dlouhou perspektivu. Navíc školský systém preferuje antropology před svářeči, jakkoli ti druzí si dnes zjevně přijdou na lepší výdělek. A tradiční, velmi sofistikovaný obor, jímž jsme se mohli dlouhá léta chlubit, nyní prostě nestačí elementárním požadavkům na kvalitu.
Jediným důvodem tohoto vývoje je jednostranná a jak vidno zhoubná orientace celé Evropy na obnovitelné zdroje podporované dotacemi, které natolik pokřivily trh, že klasická energetika přišla o jakoukoli ziskovost a smysluplnost nových i obnovovacích investic. Proto je zakázek jako šafránu a zkušenost pracovníků je nedostatečná. A tak se krásné zelené politice podařilo přivést jedno solidní strojírenské odvětví v celé Evropě do stejných míst, v nichž před třiceti lety operovali čeští plánovači.
Vzniká tak docela závažná otázka, jak zodpovědné je v této situaci pouštět se do nějakých dostaveb Temelína či Dukovan, od nichž jsme si slibovali značný přínos pro české strojírenské firmy. Jako efektivní se v takovém případě jeví spíše dovézt dělníky a techniky na stavbu z Číny či Koreje, protože tam se nějaké elektrárny na rozdíl od Evropy pořád ještě stavějí a zřejmě i stavět budou.
Podobnost se zpravodajstvím o generálních opravách elektráren, které psal autor tohoto Focusu před třiceti lety v Rudém právu, je až zarážející.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
