Přinášíme komplexní materiál o zdaňování příjmů ze závislé
činnosti. Je užitečný nejen pro zaměstnance, ale i pro jejich
zaměstnavatele.
1. Co se považuje za příjmy ze závislé činnosti
Příjmy z pracovního poměru
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) považuje podle § 6 odst. 1 písm. a) za příjmy ze závislé činnosti příjmy ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce. Těmito příjmy se rozumějí i příjmy za práci žáků a studentů z praktického výcviku.
Příklad:
Příjmy ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního poměru jsou např. příjmy poplatníka, který je (nebo byl) v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce. Jde o příjmy z uzavřeného pracovního poměru, dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti.
Příklad:
Příjmy ze současného nebo dřívějšího služebního poměru jsou příjmy ze služebního poměru podle zvláštních zákonů. Jde např. o příjmy policistů, vojáků apod.
Příklad:
Příjmy ze současného nebo dřívějšího členského poměru jsou např. příjmy z členského poměru člena družstva.
Příklad:
Příjmem z obdobného poměru, v němž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce může být např. příjem občana, který neuzavřel s plátcem právní vztah podle zákoníku práce, nýbrž právní vztah podle občanského zákoníku, při němž je poplatník povinen při výkonu práce pro plátce příjmu dbát jeho příkazů a přitom musí ještě tento právní vztah mít takové znaky, aby se jednalo o obdobný poměr poměru pracovněprávnímu, služebnímu nebo členskému.
Mezi větou „a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce“ a větou „ a poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce“ je rozdíl.
Příklad:
Příjmy za práci žáků a studentů z praktického výcviku jsou např. příjmy žáků středních odborných učilišť, a to i když se jedná pouze o poměr vyplývající ze školského zákona.
Příjmy za práci společníků a jednatelů
Za příjmy ze závislé činnosti se podle § 6 odst. 1 písm. b) ZDP považují také příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností, a to i když nejsou povinni při výkonu práce pro družstvo nebo společnost dbát příkazů jiné osoby.
Příklad:
Jestliže je poplatník společníkem společnosti s ručením omezeným, se kterou nemá uzavřený pracovní poměr, a přitom za práci pro společnost pobírá příjem, tak se jedná o příjem ze závislé činnosti podle tohoto ustanovení, a to i v případě, že není povinen při výkonu práce pro společnost dbát příkazů jiné osoby.
Pokud ale příjmy za práci plynou společníkovi na základě uzavřeného pracovněprávního vztahu, tak patří pod písm. a).
Odměny členů statutárních a dalších orgánů právnických osob
ZDP považuje podle § 6 odst. 1 písm. c) za příjmy ze závislé činnosti i odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob.
Příklad:
Jedná se např. o odměny členů představenstva a dozorčí rady akciové společnosti.
Ostatní příjmy související s výkonem závislé činnosti
Za příjmy ze závislé činnosti se považují podle § 6 odst. 1 písm. d) ZDP také příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem závislé činnosti podle písmen a) až c) bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává závislou činnost nebo od plátce, u kterého poplatník závislou činnost nevykonává.
Příklad:
Za příjmy plynoucí v souvislosti se současným, nebo dřívějším výkonem závislé činnosti se považují i příjmy, které např. jako náhradu za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce vyplácí někdo jiný, než ten u koho poplatník závislou činnost vykonává.
Může tak jít např. o příjem, který vyplácí pojišťovna přímo zaměstnanci jako náhradu za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce.
Příklad:
Za příjmy plynoucí v souvislosti s budoucím výkonem závislé činnosti se mohou považovat např. příjmy od budoucího zaměstnavatele ve formě různých náborových plateb nebo podnikových stipendií se závazkem nastoupit k tomuto zaměstnavateli a vykonávat zde (např. po ukončení studia) zaměstnání.
2. Kdo se považuje za zaměstnance a kdo za zaměstnavatele
Poplatník s výše uvedenými příjmy ze závislé činnosti je zákonem o daních z příjmů označen jako“zaměstnanec“ a plátce příjmu jako „zaměstnavatel“.
Plátcem daně rozumí zákon o správě daní a poplatků osobu, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo sraženou poplatníkům.
Zaměstnavatelem je i daňový rezident (poplatník uvedený v § 2 odst. 2 nebo v § 17 odst. 3 ZDP), u kterého zaměstnanci vykonávají práci podle jeho příkazů, i když příjmy za tuto práci jsou na základě smluvního vztahu vypláceny prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí.
Takto vyplácený příjem se považuje za příjem vyplácený daňovým rezidentem.
V případě, že v úhradách zaměstnavatele osobě se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí je obsažena i částka za zprostředkování, považuje se za příjem zaměstnance nejméně 60 % z celkové úhrady.
Zaměstnavatelem je tak také daňový rezident, který zaměstnává pracovníky, kteří mají formálně právně uzavřen pracovní poměr s daňovým nerezidentem - pronajímatelem pracovní síly, jehož prostřednictvím jsou jim příjmy za práci vypláceny.
Jde o tzv. mezinárodní pronájem pracovní síly, kdy daňový nerezident poskytuje pracovníky na práci v České republice, ale práci sám neřídí, nezodpovídá za ni, nepřivlastňuje si a nepředává její výsledky, jak by tomu naopak bylo v případech poskytnutí služby na území ČR.
Za této situace příjem vyplácený pracovníkům, který je obvykle součástí úhrady vyplácené pronajímateli, je chápán jako příjem vyplácený zaměstnavatelem, který je daňovým rezidentem.
Příklad:
Česká s. r. o. má uzavřenou dohodu s ukrajinskou firmou, na základě které tato firma poskytla 50 ukrajinských stavebních dělníků pro práci u této s. r. o. Dělníci mají uzavřen pracovní poměr k ukrajinské firmě, od které dostávají příjmy za práci, ale práci vykonávají podle příkazů české společnosti. Ta také za „pronájem“ těchto dělníků uhrazuje ukrajinské společnosti každý měsíc částku, kde 25 % z ní j
e částka za zprostředkování a 75 % z ní je příjmem zaměstnance.
Česká společnost tak bude zdaňovat 75 % z celkové úhrady za stavebního dělníka jako jeho příjem ze závislé činnosti v návaznosti na příslušná ustanovení ZDP.
3. Co se rozumí pojmem „příjem“
Příjmy se rozumějí příjmy pravidelné nebo jednorázové bez ohledu na to, zda je na ně právní nárok, či nikoli (příjmem jsou proto např. i dary, přijaté v souvislosti s výkonem závislé činnosti), zda je od zaměstnavatele dostává zaměstnanec nebo osoba, na kterou přešlo příslušné právo podle zvláštních předpisů (např. podle § 260 zákoníku práce při smrti zaměstnance), a zda jsou vypláceny nebo připisovány k dobru, anebo spočívají v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance (např. proplacení zájezdu zaměstnavatelem, který si zaměstnanec objednal) .
Velmi důležité je v § 6 odst. 3 ZDP také ustanovení o tom, že příjmem se rozumí rovněž částka, o kterou je úhrada zaměstnance zaměstnavateli za poskytnutá práva, služby nebo věci, kromě bytu, v němž měl zaměstnanec bydliště po dobu 2 let bezprostředně před jeho koupí, nižší, než je cena zjištěná podle zákona o oceňování majetku, nebo cena, kterou účtuje jiným osobám, jakož i částka stanovená podle § 6 odstavce 6 za bezplatné poskytnutí zaměstnavatelova motorového vozidla zaměstnanci k používání pro služební i soukromé účely.
Příklad:
Pokud např. zaměstnavatel zaměstnanci prodá výrobek, který prodává jiným osobám za 10 000 Kč za 8000 Kč, tak sleva ve výši 2000 Kč je příjmem zaměstnance ze závislé činnosti a bude mu spolu s dalším jeho příjmem ze závislé činnosti zdaňována.
Příklad:
Prodá-li však zaměstnavatel zaměstnanci podnikový byt, ve kterém měl zaměstnanec bydliště po dobu 2 let bezprostředně před jeho koupí, za cenu nižší, než by byla cena zjištěná podle zákona o oceňování majetku nebo cena, kterou účtuje jiným osobám, tak tato sleva příjmem zaměstnance nebude a nebude mu tak ani zdaňována.
Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně motorové vozidlo k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 % vstupní ceny (§ 29 ZDP ) vozidla za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla.
Jde-li o najaté vozidlo, vychází se ze vstupní ceny vozidla u původního vlastníka, a to i v případě, že dojde k následné koupi vozidla.
Pokud ve vstupní ceně není zahrnuta daň z přidané hodnoty, pro účely výše uvedeného se o tuto daň zvýší. Je-li částka, která se posuzuje jako příjem zaměstnance za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla, nižší než 1 000 Kč, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 000 Kč.
Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně v průběhu kalendářního měsíce postupně za sebou více motorových vozidel k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1% z nejvyšší vstupní ceny motorového vozidla.
Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně v průběhu kalendářního měsíce více motorových vozidel současně, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1% z úhrnu vstupních cen všech motorových vozidel používaných pro služební i soukromé účely.
Výše uvedené se vztahuje pouze na případy, kdy zaměstnavatel poskytne zaměstnanci motorové vozidlo k používání pro služební i soukromé účely bezplatně. Pokud ale poskytne zaměstnavatel zaměstnanci vozidlo za úplatu, tak se takto nepostupuje.
V případě krátkodobého půjčení vozidla k soukromým účelům bude pro zaměstnance často výhodnější se domluvit se zaměstnavatelem na úplatném zapůjčení a nikoliv na jeho bezplatném poskytnutí, při němž by se mu zdaňovalo ve mzdě 1 % vstupní ceny vozidla.
Příklad:
Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně osobní automobil v pořizovací ceně 600 000 Kč k používání pro služební i pro soukromé účely, tak bude mít zaměstnanec za každý započatý kalendářní měsíc takového poskytnutí vozidla příjem ke zdanění ve výši 6000 Kč (1% z 600 000 Kč).
Příklad:
Kdyby např. zaměstnavatel neposkytoval zaměstnanci k výše uvedeným účelům vozidlo vlastní, ale pronajaté na základě smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého vozidla, tak se při stanovení nepeněžního příjmu zaměstnance nebude vycházet z celkové hodnoty leasingových splátek, nýbrž ze vstupní ceny vozidla u původního vlastníka, tj. u leasingové společnosti.
Příklad:
Poskytnul-li by zaměstnavatel zaměstnanci k výše uvedeným účelům ojetého „Favorita“, kterého koupil za 60 000 Kč, tak 1 % z pořizovací ceny je sice 600 Kč, ale za nepeněžní příjem zaměstnance se bude považovat 1000 Kč za každý započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla.
Co se považuje za vstupní cenu je stanoveno v § 29 ZDP, na který je v § 6 odstavci 6 odkaz.
V této souvislosti je zajímavé, že podle § 29 odst. 1 písm. a) se vstupní cenou hmotného majetku rozumí pořizovací cena, je-li pořízen úplatně s výjimkou uvedenou v odstavci 10.
V odstavci 10 je potom stanoveno, že u osobního automobilu kategorie M1, s výjimkou automobilu, který je využíván provozovatelem silniční motorové dopravy nebo provozovatelem taxislužby na základě vydané koncese, a automobilu druh sanitní a druh pohřební, může být pro účely tohoto zákona vstupní cena nebo zvýšená vstupní cena maximálně ve výši 900 000 Kč.
V tomto odstavci je tak jasně řečeno, že pro účely celého ZDP, tedy i § 6 odst. 6 a nikoliv jenom pro účely odpisování, může být vstupní cena maximálně ve výši 900 000 Kč (kromě v odstavci 10 stanovených výjimek).
To znamená, že u osobního automobilu kategorie M1 se vstupní cenou vyšší než 900 000 Kč bude:
- zaměstnavatel, provozovatel silniční motorové dopravy, taxislužby a u dalších výjimek uvedených v odstavci 10, vypočítávat 1 % ze skutečné výše vstupní ceny automobilu,
- ostatní zaměstnavatelé budou do příjmu zaměstnanec zahrnovat 1 % ze skutečné výše vstupní ceny automobilu, avšak maximálně do limitované hodnoty 9000 Kč (1 % z 900 000 Kč).
4. Které příjmy nejsou předmětem daně
Když není příjem předmětem daně, tak to znamená, že jeho hodnota se nebude připočítávat k příjmu zaměstnance a nebude spolu s ním zdaňována.
Náhrady cestovních výdajů a hodnota stravování na pracovních cestách
Podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP platí, že za příjem ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně nejsou náhrady cestovních výdajů za podmínky, že:
1. jsou poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti,
2. a že jejich výše nepřekročí výši stanovenou zvláštním předpisem - např. zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů (ZCN).
Jedná se např. o náhrady výdajů při pracovních cestách jako jsou např.:
- náhrady prokázaných jízdních výdajů,
- náhrady prokázanýc
h výdajů za ubytování,
- stravné do stanovené výše,
- kapesné poskytnuté vedle stravného při zahraničních pracovních cestách do výše 40 % zahraničního stravného,
- náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů (např. poplatky za parkování automobilu použitého na pracovní cestě, zakoupení dálniční nálepky a další vedlejší výdaje za podmínky, že jejich vynaložení bylo při pracovní cestě nutné),
- náhrady za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách, na základě dohody zaměstnance se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije zaměstnanec silniční motorové vozidlo (vlastní, vypůjčené apod. s výjimkou vozidla zaměstnavatele), kde zaměstnanci přísluší sazba základní náhrady za 1 km jízdy a náhrada za spotřebované pohonné hmoty ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty (prokázané zaměstnancem a neprokáže-li ji tak z průměrné ceny stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí) a spotřeby pohonné hmoty vozidla (vypočtené jako aritmetický průměr z údajů v technickém průkazu.
Pokud zde tyto údaje nejsou, tak zaměstnanec musí spotřebu pohonné hmoty prokázat technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců).
ZCN umožňuje v § 9 zaměstnavateli, který není rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací, orgánem nebo organizací, které jsou financovány jako rozpočtové organizace, okresním úřadem nebo obcí, že může poskytovat zaměstnancům:
a) i jiné náhrady související s pracovní cestou, s jinými změnami místa výkonu práce a s přijetím do zaměstnání,
b) nebo vyšší náhrady než stanoví ZCN.
Poskytování těchto náhrad lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě.
ZDP zase v tomto ustanovení stanoví, že vyplácí-li zaměstnavatel vyšší náhrady (a nikoliv jen do výše stanovené zvláštním předpisem), tak jsou částky, které překračují výši stanovenou zvláštním předpisem (tedy i ZCN), zdanitelným příjmem podle § 6 odst. 1 ZDP, a to i v případě, že tento zvláštní předpis výplatu vyšších náhrad neomezuje.
Příklad:
Pokud např. zaměstnavatel zaměstnanci poskytne o 50 Kč vyšší náhradu stravného než je horní limit stravného, tak těchto 50 Kč se u zaměstnance bude považovat za příjem ze závislé činnosti a bude zdaňováno spolu s jeho příslušným příjmem ze závislé činnosti, který má např. ve formě mzdy na základě pracovního poměru.
Za příjmy ze závislé činnosti se také nepovažuje a předmětem daně není hodnota stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách. Tato hodnota není ZDP nijak limitována, musí však v tomto případě být dodrženo to, že:
1. zaměstnanec obdrží stravování a nikoliv finanční prostředky, za které si stravování sám zaplatí,
2. a zároveň musí jít o stravování poskytnuté na pracovní cestě.
Příklad:
Klasickým případem takového stravování může být např. účast zaměstnance na 5denním školení v místě vzdáleném 100 km od jeho pravidelného pracoviště, kde zaměstnavatel zaplatil organizátorovi tohoto školení mimo účastnický poplatek a ubytování i celodenní stravování svého zaměstnance.
Může však jít i o řadu jiných případů, pokud jsou splněny výše uvedené podmínky.
ZDP se zabývá konkrétně daňovou uznatelností náhrad cestovních výdajů v § 24 odst. 2 písm. zh), kde je stanoveno, že za daňový výdaj se považují náhrady cestovních výdajů do maximální výše stanovené ZCN, s výjimkou náhrad při přijetí zaměstnance do zaměstnání a při přeložení na žádost zaměstnance.
Náhradami cestovních výdajů se pro účely ZDP rozumí též stravné při tuzemských pracovních cestách do výše horní hranice stravného a stravné dohodnuté v kolektivní smlouvě ve spojitosti s odchylně sjednanými podmínkami pro poskytování stravného u zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, a při zahraničních pracovních cestách též kapesné do výše 40 % stravného, zvýšení stravného až do výše 15 % u zaměstnanců vymezených zvláštním právním předpisem (např. ZCN) a dále úhrada jednorázového havarijního pojištění pro pracovní cestu nebo úměrná část ročního havarijního pojištění soukromých silničních motorových vozidel při pracovních cestách a pojištění léčebných výloh zaměstnanců při zahraničních pracovních cestách.
Osobní ochranné pracovní prostředky, stejnokroje a pracovní oblečení
Podle § 6 odst. 7 písm. b) ZDP se za příjem ze závislé činnosti nepovažuje a předmětem daně není hodnota:
a) osobních ochranných pracovních prostředků a
b) mycích, čistících a dezinfekčních prostředků, za podmínky, že:
1. tyto prostředky jsou naturálně poskytovány zaměstnavatelem a nikoliv ve formě peněžních prostředků za které si je má pořídit zaměstnanec sám,
2. tyto prostředky jsou poskytovány v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem.
Za příjem ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně nejsou ani náklady vynaložené zaměstnavatelem na udržování osobních ochranných a pracovních prostředků. Za příjem ze závislé činnosti se nepovažuje a předmětem daně není také hodnota zaměstnavatelem naturálně poskytovaných stejnokrojů, včetně poskytovaných příspěvků na jejich udržování.
Příklad:
ZDP nedefinuje co se stejnokrojem pro účely ZDP rozumí, a proto vycházejme prakticky z toho, že stejnokroj je v podstatě jednotný pracovní oděv tak, jak ho známe u zaměstnanců ČSD, ČSAD, zdravotnických zařízení, v pohostinství, velkých hypermarketů apod.
Protože zde nejsou vymezeny bližší podmínky pro to, co stejnokrojem je a kterých zaměstnavatelů se týká, tak není vyloučen ani stejnokroj – jednotný pracovní oděv např. u zaměstnanců účetní firmy a v řadě dalších případů.
Za příjem ze závislé činnosti se nepovažuje a předmětem daně není také hodnota zaměstnavatelem naturálně poskytnutého pracovního oblečení, určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání, včetně příspěvku na jeho udržování.
Další bližší podrobnosti pro tento typ plnění ze strany zaměstnavatele (co se např. za pracovní oblečení považuje) ZDP sám nestanoví.
V POKYNU D-190 však Ministerstvo financí k § 6 odst. 7 písm. b) ZDP sděluje, že:
„Za příjem ze závislé činnosti se nepovažuje a předmětem daně není hodnota pracovního oblečení určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání. Ve smyslu tohoto ustanovení je za pracovní oblečení považováno tzv. jednotné pracovní oblečení (stejnokroje), poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnancům (např. zaměstnancům prodejních organizací, zaměstnancům poskytovatelů služeb pohostinských, ubytovacích zařízení), pokud plní zejména reklamní, propagační a organizační účely.
Předpokladem je, že zaměstnavatel ve vnitřním předpise nebo smluvní strany v kolektivní smlouvě stanoví povinnost zaměstnanců používat pracovní oblečení pouze při výkonu zaměstnání a vymezí charakter a podobu jednotného pracovního oblečení a všech jeho součástí. Pracovní oblečení nesmí být zaměnitelné s bě
žným občanským nebo společenským oděvem.“
Je nutno říci, že tento „POKYN“ není obecně závazným právním předpisem a vyjadřuje pouze názor Ministerstva financí na některá ustanovení ZDP.
To, co tento „POKYN“ stanovuje k pracovnímu oblečení, totiž vůbec v ZDP, který obecně závazným právním předpisem je, obsaženo není.
ZDP pouze stanovuje, že „příjmem ze závislé činnosti není a předmětem daně není hodnota pracovního oblečení, určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání, včetně příspěvku na jeho udržování“.
Další podmínky uvedené v „POKYNU“ (že musí jít o jednotné pracovní oblečení (stejno-kroje) nezaměnitelné s běžným občanským nebo společenským oděvem apod.) už ZDP neobsahuje.
Výše uvedená plnění ze strany zaměstnavatele budou u něj daňově uznatelná v návaznosti na konkrétní ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 1. ZDP (daňově uznatelné výdaje na bezpečnost a ochranu zdraví při práci) a § 24 odst. 2 písm. p) (daňově uznatelné výdaje, k jejichž úhradě je zaměstnavatel povinen podle zvláštních zákonů) a u „pracovního oblečení“ v návaznosti na splnění základních podmínek daňové znatelnosti podle § 24 odst.
1 ZDP (musí jít o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů).
Náhrady za opotřebení vlastního nářadí
V § 131 zákoníku práce je uvedeno, že „Za podmínek a ve výši dohodnuté v kolektivní smlouvě nebo stanovené ve vnitřním předpisu poskytuje zaměstnavatel zaměstnancům náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, pokud jich používají s jeho souhlasem; to se nevztahuje na používání motorového vozidla, používaného se souhlasem zaměstnavatele pro výkon práce. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.“
Aby tyto náhrady nebyly považovány za příjem ze závislé činnosti a nebyly předmětem daně, tak z výše uvedeného vyplývá, že musí být splněny následující podmínky:
1. musí jít o nářadí, zařízení a předměty potřebné pro výkon práce, které jsou ve vlastnictví zaměstnance a nejsou např. jím vypůjčené,
2. tyto prostředky zaměstnanci používají se souhlasem zaměstnavatele,
3. výše náhrady a další podmínky pro její poskytnutí jsou dohodnuty v kolektivní smlouvě nebo stanovené ve vnitřním předpisu zaměstnavatele.
Komentář:
Náhrady podle písm. d) budou uznány za daňový výdaj (náklad) podle § 24 odst. 1 ZDP.
5. Které příjmy jsou od daně osvobozeny
To, že je příjem osvobozen od daně znamená, že se nebude jeho hodnota připočítávat k příjmu zaměstnance a nebude spolu s ním zdaňována.
Doškolování zaměstnanců
Podle § 6 odst. 9 písm. a) ZDP jsou od daně osvobozeny částky vynaložené zaměstnavatelem na doškolování zaměstnanců, které souvisí s jeho podnikáním; toto osvobození se nevztahuje na částky vyplácené zaměstnancům jako náhrada za ušlý příjem.
Aby se jednalo o výše uvedené, od daně z příjmů osvobozené, částky, tak musí být splněny následující podmínky:
a) jde o částky, vynaložené na doškolování zaměstnanců. ZDP nijak nedefinuje co se doškolováním rozumí, když v praxi jsou zavedeny takové termíny jako školení, kursy apod. Ale v podstatě se dá vycházet z toho, že jde o totéž a nikoliv o částky vynaložené na dosažení vyššího stupně vzdělání (středoškolského, vysokoškolského apod.) než zaměstnanec má,
b) toto doškolování (školení, kurzy apod.) zaměstnanců musí souviset s podnikáním zaměstnavatele,
c) částky na doškolování musí vynaložit zaměstnavatel.
Příklad:
Zaměstnavatel vynaložil celkem 10 000 Kč za školení jeho účetních k novele zákona o účetnictví.
Výše uvedené částky podle písm. a) budou daňově uznatelné podle § 24 odst. 2 písm. j) bod 3. ZDP (jako daňový výdaj se uznávají výdaje na vzdělávání a rekvalifikaci pracovníků zabezpečovanou jinými subjekty).
Závodní stravování
Podle § 6 odst. 9 písm. b) ZDP je od daně osvobozena hodnota stravování poskytovaného jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti nebo v rámci závodního stravování zajišťovaného prostřednictvím jiných subjektů.
Příklad:
Zaměstnavatel - významný strojírenský podnik zajišťuje závodní stravování svých zaměstnanců ve svých podnikových prostorech prostřednictvím firmy Eurest a hradí této firmě hodnotu stravování zaměstnanců v plné výši.
U zaměstnanců půjde o nepeněžní příjem osvobozený od daně.
Za zmínku stojí ještě uvést, že z hlediska limitu je při splnění výše uvedených podmínek od daně z příjmů osvobozená jakákoliv hodnota stravování.
Jaká hodnota stravování podle písm. b) bude daňově uznatelná je stanoveno v § 24 odst. 2 písm. j) bod 4. ZDP, kde je uvedeno, že jako daňové se uznají výdaje na provoz vlastních zařízení závodního stravování kromě hodnoty potravin nebo příspěvky na závodní stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho hlavního jídla v průběhu jedné pracovní směny, maximálně však do výše 70 % stravného při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin podle zákona o cestovních náhradách. Za závodní stravování ve vlastním zařízení se považuje i závodní stravování zabezpečované ve vlastním zařízení prostřednictvím jiných subjektů.
Nealkoholické nápoje
Podle § 6 odst. 9 písm. c) je od daně osvobozena hodnota nealkoholických nápojů poskytovaných jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti.
Příklad:
Obchodní společnost poskytuje svým zaměstnancům ke spotřebě na pracovišti bezúplatně kávu, minerálku a džus. U zaměstnanců se jedná o nepeněžní příjem osvobozený od daně. Obdobně jako u stravování platí, že při dodržení výše uvedených podmínek je od daně z příjmů osvobozená jakákoliv hodnota nealkoholických nápojů poskytnutá zaměstnancům.
Poskytnutí nealkoholických nápojů zaměstnancům podle písm. c) bude daňovým výdajem v případě, že je zaměstnavatel povinen poskytnout podle zvláštního zákona nebo jiného právního předpisu. Je tomu tak např. v případě poskytnutí tzv. „ochranných nápojů“, kde podle § 133a odst. 3 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnancům na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem, též ochranné nápoje.
Takovým zvláštním právním předpisem je v současné době např. nařízení vlády
č. 178/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, kde je v § 5 uvedeno následující:
Ochranné nápoje
(1) K ochraně zdraví před účinky tepelné zátěže či zátěže chladem se poskytují zaměstnancům ochranné nápoje. Ochranné nápoje se poskytují na pracovišti nebo v jeho bezprost
