Důl Centrum skončil, horníci, kteří v něm ještě fárají, jsou nervózní.
Nikdo pořádně neví, jak tohle všechno dopadne
Když Anglo-rakouská banka rozhodla o zahájení přípravných prací na hlubinném dole Centrum, psala se první polovina osmdesátých let 19. století. Již v roce 1888 začali inženýři hloubit těžební jámu a o rok později, v červnu 1889, začala těžba. Centrum přežilo až do letošního roku, kdy poslední hlubinný důl, kde se dobývalo hnědé uhlí, kvůli nepříznivé ekonomické situaci na trhu skončil.
Strach a nostalgie
Týdeník Euro měl exkluzivní příležitost se do zavřeného dolu podívat. Přijíždíme před hlavní bránu, kudy se vchází do areálu. Místo, kudy cestou do práce ještě před pár lety proudily stovky zaměstnanců, zeje prázdnotou a pomalu začíná chátrat. V dobách největší slávy útrobami dolu denně projelo třeba 400 vozíků, které vyvezly na povrch až tři tisíce tun uhlí.
Dnes už se tu netěží. Cestou ke správní budově potkáme skupinku lidí, poslední zbytek zaměstnanců, kteří ještě fárají. Dlouho ale nebudou. Teď je to mezi dvaceti až třiceti lidmi. Je tu hodně nostalgická nálada, lidi jsou nervózní, nikdo pořádně neví, jak tohle všechno dopadne,“ tvrdí jeden z procházejících horníků. Část z horníků se přesune do sousedního dolu ČSA.
A ten zbytek? Těžko říci. Aktuálně se rozhoduje o tom, zda se důl Centrum zasype, nebo jej převezme státní Palivový kombinát Ústí. Ten by důl spravoval proto, aby i pro příští generace zůstaly zachovány technologie a vědomosti, jak v takovém prostoru těžit. V opačném případě, když se Centrum zasype, tenhle um, který se dědí na severu Čech z generace na generaci po dobu více než sto let, zanikne.
Procházíme vrátnicí a po schodech do kanceláře šéfa dolu. Zdař bůh,“ pozdraví Pavel Lička, ředitel společnosti Důl Kohinoor, které Centrum patří. A dodává: Je tu velká nostalgie, nedivte se, že zavíráme.“ Po krátkém školení o bezpečnosti práce a popisu historie vyrážíme do terénu, tedy do dolu. Projdeme do hlavní technické budovy, kde nás přivítá nápis: Před vstupem vyprázdněte své kapsy.
Fasujeme pracovní oblek, boty, svítilnu a nádobu s kyslíkem a dýchací maskou.
Vezmi si tabák
Teď ještě nacpat do pusy mezi tvář a zuby pořádný žvanec žvýkacího tabáku a vyrážíme. Tabák dělá své, již cestou ke kleci, která nás dopraví nějakých 166 metrů pod zem, pliveme každých pár kroků nevábně vypadající hnědou tekutinu. Nastupujeme a po pár vteřinách volného pádu klec brzdí, jsme na místě. Opět se zbavíme tekutiny z tabáku, rukávem utíráme špinavou pusu. Před sebou máme několik osvětlených chodeb. Ideální místo, jak se zbavit některých nepohodlných lidí, stačí je sem zavést a patřičně nasměrovat.
Narážeč, tedy člověk, který dole obsluhuje klec, se téhle poznámce jen usměje a souhlasně pokývá hlavou. A vzápětí přidává k dobru jednu ze svých historek.
Jednou tu byli na kontrole dva frajeři z báňského úřadu. Sjeli klecí dolů. Chvilku tady chodili, pak jeden z nich strčil hlavu do díry, že se koukne, jak to jede dolů. Zastavil jsem to jen tak tak, pár centimetrů od jeho hlavy,“ vypráví narážeč. Případ ještě okomentuje výrazem, který se nedá publikovat. A dodává: Však jsem jim taky hned řekl, že by měli dodržovat předpisy, které sami vymysleli, kreténi.“ Podobné příhody by prý mohl vyprávět několik dalších hodin v kuse.
Pokračujeme dál spoře osvětlenou chodbou. Po několika metrech zaslechneme hudbu. Chlapi z údržby tady mají dílnu.
Žádné další příběhy nečekejte, je tu jeden, který když je ve formě, tak řekne celou větou dobrý den, jinak je ale moc šikovný, “ upozorňuje Lička. Míjíme zmíněnou osobu, která kupodivu řekne víc než jednu větu, a pokračujeme dál hlouběji do dolu. Centrum bylo rekonstruováno naposledy v roce 1956,“ ukazuje Lička na stěny chodeb a kolejnice, které leží na zemi. Další rekonstrukce se plánovala na nejbližší léta. Jenže kvůli dramatickému poklesu cen uhlí od ní majitel šachty, společnost Severní energetická, upustila. Firma rozhodla, že se místo toho soustředí na dotěžení ložisek v lomu ČSA. S ohledem na aktuální situaci to bylo správné rozhodnutí,“ přiznává Lička. A pro změnu pokračujeme chodbou dál.
Po pár krocích cítíme ve vzduchu dým.
Zastavujeme a vracíme se o několik metrů zpět, na místo, kde je zápach nejintenzivnější. To je zápar, hnědé uhlí je na něj dost náchylné,“ vysvětluje Lička. Podle něj stačí, když se nechá hnědé uhlí na velké kupě zhruba čtrnáct dní. Přesné příčiny záparů nejsou doposud známy.
Jedna z teorií jev zjednodušeně popisuje následovně: Hnědé uhlí v porovnání s tím černým rychleji degraduje, rozpadá se, vzniká velké množství menších puklinek, do kterých se dostává vzduch a tím pádem i kyslík.
Následně roste teplota, když dosáhne 55 stupňů Celsia, zrychlí se proces nasávání kyslíku“. Pak již jde všechno velmi rychle, začíná hořet. Dřív byl v Centru zápar každý den,“ upozornil náš průvodce.
Na pláži
Brodíme se bahnem a opouštíme místo, které pamatuje poslední renovaci z konce padesátých let minulého století. Pokračujeme do původních chodeb, kde se v roce 1889 začalo těžit. Ve stropě je jasně vidět původní cihlové žebroví, ani více než 100 let mu neubralo na pevnosti.
Teď se dostáváme do jednoho z nejkouzelnějších míst postaveného počátkem dvacátého století. Dodnes se mu říká Na pláži,“ ukazuje kolem sebe Lička. Proč zrovna Na pláži? O vzniku původního názvu existuje plno dohadů. Určitě ne proto, že by se místním podařilo prokopat až k nějakému rybníku a chodili se sem místo práce rekreovat. Nejreálnější vysvětlení zní, že tu báňští elektrikáři dlouhé roky skladovali písek. Chodby dostávaly svá čísla, některá jména. Tady dole pod námi byla v minulosti dokonce stáj pro koně,“ ukazuje na další důlní pamětihodnosti Lička.
Po zhruba dvou hodinách se dostáváme klecí zpět na povrch. Tohle je jediné, co tu možná po desítkách let činnosti zůstane,“ upozorňuje náš průvodce na několik budov, které pamatují začátek těžby. Za zmínku stojí ještě jedna věc. Autor textu před lety psal podobnou reportáž o uzavírání hnědouhelného dolu Kohinoor.
Místem jej, stejně jak v dole Centrum, provázel Lička. Ano, zavírali jsme spolu Kohinoor,“ usmívá se. Autor textu byl před několika měsíci i v ostravsko-karvinském dole Darkov. To je ale určitě jen shoda náhod.
Tabák dělá své, již cestou ke kleci, která nás dopraví nějakých 166 metrů pod zem, pliveme každých pár kroků nevábně vypadající hnědou tekutinu. Důl Centrum 1889-2016
O autorovi| Vadim Fojtík, fojtik@mf.cz
