Přestože státní rozpočet se v posledních letech daří naplňovat velmi obtížně, není třeba daně zvyšovat, ale hledat úspory ve veřejných výdajích, tvrdí makroanalytik společnosti PricewaterhouseCoopers Zdeněk Hrdlička.
Foto: Robert Sedmík /TÝDEN
České firmy si stěžují, že jim časté změny v daních způsobují potíže. Co pro ně představuje největší zátěž?
Časté změny znamenají pro společnosti vysoké náklady na přizpůsobení, například školení zaměstnanců v oblasti účetnictví, mezd a daní. Nicméně ještě větší komplikace způsobuje nutnost přepracovat firemní obchodní či investiční strategie a ztráty s tím související. Tyto náklady nejsou tolik zjevné, nicméně v dlouhém období jsou obrovské.
Co podle vás ještě patří k největším slabinám českého daňového systému?
Vysoká administrativní náročnost, nadměrné náklady související se změnami a komplikovaností systému a celková roztříštěnost a nerovné zacházení s různými subjekty.
Již mnoho let se v Česku diskutuje o daňových výjimkách. Je jich skutečně příliš?
Zrušeny by měly být všechny daňové výjimky, které neusnadňují fungování systému. Pokud má daňový systém fungovat i jako nástroj stimulace určitých oblastí ekonomiky, měly by být zachovány pouze ty výjimky, které se orientují na podporu specifických činností, které jsou v souladu s dlouhodobou strategií státu. Jde třeba o podporu výzkumu a vývoje či určitých skupin, jako jsou rodiny s dětmi.
Od roku 2015 začne fungovat Jedno inkasní místo (JIM). Sníží výrazně administrativní náročnost při zpracování daní?
Jedno inkasní místo by mělo být koncipováno tak, aby v běžných situacích snížilo administrativní náročnost výběru daní. Je však zásadní, aby jeho zavedení neskončilo pouze u přesunu kompetencí z jednoho úřadu na druhý. Pokud chceme postupovat kupředu v žebříčku zemí s co nejsnadnějším placením daní, musí následovat další modernizace daňové správy, tedy zavedení elektronické komunikace, automatizace nebo vylepšování kontrolních mechanismů a algoritmů, jejichž pomocí se vybírá subjekt k daňové kontrole. Jen tak se můžeme dostat na úroveň Lucemburska.
Projeví se to viditelně na zkrácení času pro vyřizování daňové agendy?
Předpokládám, že JIM by skutečně mělo modelově přinést určitou časovou úlevu v případě odvodů na sociální a zdravotní pojištění a odvodu z úhrnu mezd. Osobně ale za hlavní výhodu JIM považuji soustředění všech daňových kontrol do jedné. Tato výhoda se ale bohužel příliš neprojeví v metodice žebříčku, který srovnává země světa podle časové náročnosti placení daní a v němž Česko silně zaostává.
Před volbami politici opakovaně slibovali, že se daňové přiznání vejde na jednu stránku. Dá se něco takového vůbec očekávat?
Ne, přiznání na jednu A4 bylo jen předvolebním slibem. Samozřejmě si lze představit, že na kus papíru uvedete jen daň, podepíšete a pošlete na finanční úřad. Ale pak nejspíš strávíte několik měsíců vysvětlováním, proč vám vyšla zrovna takováto daň. Stát prostě musí mít nějaké podklady pro základní kontrolu správnosti vypočtené daňové povinnosti. Nebo si můžeme představit jednu stránku přiznání a spoustu příloh. Ale ani daňová přiznání v USA rozhodně nejsou na jednu stranu. Pouze lépe využívají prostor na stránce a používají menší písmo.
Jaký recept na zjednodušení daní by tedy mohl fungovat?
Co ve skutečnosti pomůže, je přehledná systematika zákona, přesné definice v něm uvedené a používání zdravého rozumu při jejich interpretaci, jemuž se v reálném životě nevyhneme. Pomohla by například i veřejná a uživatelsky přívětivá databáze příkladů dobré praxe. Drobní podnikatelé a fyzické osoby by pak určitě ocenili jednoduché návody, vysvětlující brožurky a příklady.
Firmy si stěžují, že zatím nemohou využívat elektronické podání v takové šíři, jak by chtěly. Co brání většímu používání elektronické komunikace s finančními úřady?
Před několika lety snad mohl být problém v konzervativnosti podnikatelů. Dnes má ale počítač s přístupem k internetu snad každý. Za hlavní překážku tak považuji nadměrnou ochranu účastníků elektronické komunikace ze strany státu. Zaručený elektronický podpis nebo elektronická datová schránka působí těžkopádně. Sám jsem rezignoval na zřízení elektronického podpisu. Chápu snahu zajistit, aby bylo zaručeno podepsání daňového přiznání relevantní osobou, i obavu samotných podnikatelů, aby nedošlo ke zneužití systému vlastními zaměstnanci. Například v Portugalsku slouží k zajištění přístupu do elektronického daňového systému pouze PIN. Konec konců platební karta je chráněna stejně.
Vláda nyní řeší nedostatek peněz v rozpočtu a někteří politici vytáhli i myšlenku změny firemních daní. Nebylo snižování firemních daní v posledních letech až příliš velkorysé?
Snižování sazby daně z příjmů právnických osob mělo za cíl zvýšit atraktivnost podnikatelského prostředí v České republice a přilákat či udržet obchodní společnosti v Česku. I přes snižování sazby podíl daně z příjmu právnických osob na HDP mezi lety 2000 až 2007 neustále rostl. V následujícím období se kvůli krizi tento podíl propadl. Přesto měřeno vůči celkovým daňovým příjmům státu je náš výnos z daně z příjmu právnických osob ve srovnání s EU stále nadprůměrný. Vyšší podíl byl v roce 2009 pouze na Maltě, v Lucembursku a na Kypru.
Zdeněk Hrdlička (30)
Je manažerem v PwC ČR zodpovědným za projekty v oblasti daňové politiky. Věnuje se také makroekonomickým otázkám a spolupráci s veřejným a akademickým sektorem. Předtím působil na ministerstvu financí, nejprve v oblasti daňové politiky a později jako vedoucí oddělení Fiskálních predikcí a ekonomického modelování.
Není ale současná dluhová krize a nutnost škrtů státních výdajů trochu uměle vyvolaná tím, že si státy pod tlakem firem dramaticky snížily daňové příjmy?
Nezaměřoval bych se pouze na daň z příjmů právnických osob, ale když mluvíme o deficitu, tak bychom se měli podívat na celkové daňové příjmy. Výše uvedené platí spíš pro USA a některé evropské země, ale nikoli pro Česko. Přes všechna silná politická prohlášení je celková daňová kvóta v ČR v podstatě stabilní a její meziroční změny jsou spíše ovlivněny hospodářským cyklem. Zvýšení daňové kvóty o dva procentní body, ať už k tomu dojde jakýmkoli způsoben, českou ekonomiku jistě nezničí. Pokud by se zvolil vhodný daňový mix, tak ekonomika unese ještě vyšší zátěž. Ale v zemi, kde denně slyšíme o nesmyslných projektech, případně nesmyslně vysokých cenách, které stát platí, by nejdříve měly být omezeny tyto výdaje. Na druhou stranu mediálně populární snižování platů ve státní sféře povede jen k dalšímu poklesu kvality poskytovaných služeb. Až vyčerpáme rozumné možnosti úspor a nebude zbytí, můžeme začít zvyšovat daně.
Ministr financí Miroslav Kalousek říká, že „není možné platit rumunské daně a chtít německé dálnice a zdravotnictví“. Má se česká veřejnost připravit na to, že v kvalitě veřejných služeb v oblasti zdravotnictví, dopravy a podobně se budeme porovnávat spíše s balkánskými státy místo s vyspělými zeměmi?
Každý podnikatel ví, že existuje vztah mezi kvalitou a cenou. Když se podíváme na naši ekonomickou vyspělost, tak zjistíme, že leží mezi průměrnou úrovní starých a nových členských států. Stejně tak ale i daňová kvóta, což ukazuje na dosavadní celkem rozumný přístup českých vlád. Soutěžme proto raději s německou konkurencí a kontrolujme, za co stát vynakládá naše daně. Když to zvládneme, zbude dost peněz i na kvalitní zdravotnictví a dálnice vydrží sjízdné déle než jednu zimu.
