Český vinyl pluje za oceán. Fabrika na černé desky loděnické GZ Media, která byla kdysi téměř na zavření, teď roste tak robustně, že firma koupila jednoho z konkurentů v USA a letos dostaví novou továrnu nedaleko kanadského Toronta. Firma také v roce 2016 hodlá vyrobit třicet milionů vinylových desek a potvrdit pozici světové jedničky. Majitel GZ Media Zdeněk Pelc, který vede továrnu od začátku osmdesátých let, tak byl jasnou volbou mezi kandidáty na vítěze soutěže Podnikatel roku.
Trh s vinyly roste setrvale už řadu let. Kdy přijde strop?
Jenom ekonom nebo blbec si může myslet, že něco poroste donekonečna. Z hlediska procent je tenhle růst neudržitelný. Brzy bude každé procento navíc bolet. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se měl růst úplně zastavit. Já osobně neplánuji na víc než na tři roky dopředu, byla by to ztráta času. V našem byznyse se věci mění hodně rychle.
Na vašich webových stránkách už hodně dlouho visí nabídky nových pracovních pozic. Nemůžete najít lidi?
Je to výsledek naší zoufalé situace. Mohli bychom růst ještě daleko rychleji než dosud, ale v regionu nejsou lidi. Před půldruhým rokem jsme kvůli tomu otevřeli závod v Soběslavi, kde zaměstnáváme podle sezony 160 až 220 lidí. Ale myslet si, že i tam najdeme nějak závratně vyšší počet nových zaměstnanců, by bylo mylné.
Přesto výroba roste. V roce 2013 jste vyrobili deset milionů desek, což znamená 40 tisíc kusů desek denně. Jak jste na tom aktuálně?
Je to osmnáct milionů vinylových desek za rok 2015.
Máte prodejní manažery v USA, ve Velké Británii a dalších zemích. Jak přesvědčují tamní zákazníky, že je dobré nechat si vylisovat album v Loděnici?
Zastoupení je trojího druhu. Máme čistě prodejní firmu v Londýně. Ve Spojených státech pak máme dva exkluzivní zástupce v New Yorku a San Francisku, kteří zároveň působí jako brokeři, tedy nakupují od nás a pak produkty sami prodávají. Vloni jsme se rozhodli, že za oceánem postavíme fabriku na vinylové desky. Roste nedaleko Toronta. Otevřena měla být původně v květnu, teď to vypadá kvůli nějakým drobnostem spíše na červen. V lednu jsme si také řekli, že by stálo za to se ještě rozšířit, takže už máme podepsanou dohodu o koupi fungující firmy na jihu Spojených států.
Kolik tam bude pracovat lidí?
Na začátku počítám kolem osmdesáti. Vždycky to děláme s místním partnerem. Nemyslím totiž, že bych odsud uřídil byznys v Americe. Ani nemám nikoho, kdo by byl ochotný se tam vydat. A i kdyby, stejně by tam nebyl nikdo z Česka moc platný. Neumím si představit, že by vyjednával s tamními úřady.
Jak to tedy řešíte?
Mám ve firmě partnera, Američana, který je tu se mnou od roku 1998. Stráví tam většinu roku a dostane na starost naše obě americké firmy.
Také jste přemýšleli o továrně v Číně. Jak to dopadlo?
Pořád o tom uvažujeme. Nenašli jsme dobrého partnera, se kterým bychom ten byznys udělali. Čína je stále zemí, která se v oblasti kultury brání určité rozmanitosti. Všechno kontroluje, texty populární hudby se předávají ke schválení a dovozy jsou z těchto důvodů v podstatě nemožné. My potřebujeme někoho, kdo je tam zavedený a přes tyhle překážky se dokáže přenést. Ale určitě by se mi líbilo mít monopol v Číně.
Snažili jsme se koupit každou volnou mašinu na trhu, která se objevila
Když se bavíme o nových továrnách, důležitou věcí jsou stroje na výrobu desek. U vás fungují desítky let staré a nové se neprodávají. Jak daleko je vývoj vaší vlastní technologie?
Už když začala výroba desek stoupat, musel jsem přemýšlet, co budeme dělat, pokud narazíme na svůj kapacitní strop. Nechali jsme tedy zkonstruovat lis ve spolupráci s jednou českou firmou. Postavili jsme ho a začali na něm vyrábět. Ukázalo se ale, že má spoustu problémů. A zatímco ty staré lisy ještě fungovaly, tenhle jsme museli vyhodit. Někdy v roce 2012 už ale bylo jasné, že se tomu našemu stropu blížíme. Využili jsme tedy zkušeností z předchozího vývoje a nový stroj se už povedl. Dneska máme asi 40 procent nových strojů. Další jsou objednané.
Takže kanadskou továrnu obsadíte kompletně novou technologií?
Ano. Výroba desek není ale jen o lisech. Je podstatná i výroba lisovacích nástrojů a na to máme také vlastní zařízení. K tomu musíte přičíst řezání desek do laku nebo do mědi, ze kterých se vinylová alba kopírují. Tady jsme se snažili koupit každou volnou mašinu na trhu, která se objevila. Jde o velmi složité přístroje, které nejsme schopni vyrobit. Dnes víme, že se můžeme pohnout ke třiceti milionům vyrobených desek ročně. Ale když připočtu dvě americké lisovny, na těch třiceti milionech budeme příští rok. Dál tedy uvidíme.
Kolik vy sám máte doma desek?
To netuším a nechtěl bych to ani počítat. Je jich opravdu hodně, i když je každé tři čtyři roky třídím.
Která hudba na nich převažuje?
Mám rád hodně druhů hudby. Nejčastěji poslouchám hudbu šedesátých a sedmdesátých let, jako jsou Smokie, Bee Gees, Monkees, Manfred Man. Každá hudba má ale svou příležitost. Na vesnické tancovačce mě moderní hudba ruší a na chatě si třeba nepustím vážnou hudbu.
Proč jste vlastně v polovině devadesátých let pokračoval s výrobou desek, když se téměř přestaly prodávat?
Psalo se, že jsem vizionář, že jsem staré lisy na desky nevyhodil. Ale to není tak docela pravda. Nějaký malý trh na světě vždycky byl, velké firmy končily a my jsme se rozhodli tenhle zbytek trhu ovládnout. Důvodem bylo udržení zaměstnanosti ve firmě. Proto jsme stroje nechali v provozu, i když některé jsme také sešrotovali.
Není vám líto, že jste si nenechali více strojů?
Jsem spíš rád, že výrobu zrušili všichni ostatní a teď musejí stroje sbírat ze skladů a šrotišť.
Vy ale nevyrábíte jen desky, dvd a cd. Proč jste otevřeli také tiskárnu?
Když přišel nástup cd, tisk obalů jsme si sjednávali u subdodavatelů a bylo to ekonomicky nevýhodné. Historicky se tu vyráběly papírové etikety na desky, a my jsme se tedy rozhodli do polygrafické části znovu investovat a vlastně do ní kontinuálně investujeme dodnes. Nedodáváme jen hudební nosiče, ale celý produkt včetně velkých boxů nebo dárkových balení. Dostali jsme se i k zakázkám na prémiové obaly na whisky nebo šampaňské.
Nastává soumrak cédéček?
Je jich čím dál méně. Pokles možná nepociťují jen ti výrobci, kteří jsou přímo navázaní na hudební průmysl, ale my zaznamenáváme osm nebo devět let setrvalého poklesu výroby. Dělali jsme 180 milionů cd a dvd ročně, a jestli to bylo vloni 25, tak to bylo hodně. Přesto se nám daří jako firmě pomalu ekonomicky růst. Je to dáno tím, že ostatní části naší výroby jdou zase nahoru. Navíc u vinylů máme daleko zajímavější marži.
| Zdeněk Pelc (64) |
|---|
| Pelc měl odmalička štěstí. Jako kluk napsal do anglického fotbalového Sunderlandu, že je jejich velkým fandou a prosí o odznáček. Z ničeho nic přišla obrovská krabice. Ve své době to pro kluka bylo, jako kdyby našel truhlu s pokladem. Ta věc se vysvětlila záhy. „Hrozně píšu, škrábu. Podepsal jsem se jako Pelc, ale vypadalo to jako Pelé. A oni mi přáli hodně štěstí, když mám takové slavné fotbalové jméno,“ vzpomíná. |
| A štěstí měl ještě několikrát. Třeba když se v polovině 90. let rozhodl, že firma ovládne krachující světový byznys s výrobou vinylových desek, aby alespoň na čas udržela zaměstnance. |
| Za pár let se ukázalo, že ovládla jeden z nejrychleji rostoucích trhů a stala se světovou jedničkou. |
| A potřetí má štěstí, že firma dokázala jako jediná na světě uvést úspěšně do provozu stroje na výrobu desek. |
| Díky tomu otevře továrnu v Kanadě a může si dovolit koupit konkurenta v USA. |
| Letos tak v Loděnici vyrobí 24 milionů desek a dalších šest milionů za oceánem. |
| V hlavě nosí teď Zdeněk Pelc jednu novou myšlenku. Přečetl si, že začal růst prodej magnetofonových kazet. |
Čtěte také:
Starší hudba se poprvé prodávala lépe než novinky, díky vinylům
