Člověk se ovšem dozví zajímavé věci. Třeba o řediteli nemocnice „okresního typu“, který začal opravdu důsledně tlačit na nákupní ceny léků a zdravotnického materiálu. Řekněme, že tyto výdajové položky představují v oficiálních nákupních cenách pětinu celkových nákladů. Jenže ve skutečnosti se dnes ceny léků od těch oficiálních na hony liší, zpětné bonusy dosahují 60 až 80 procent ceny, konkurence je opravdu vysoká zejména tam, kde už vypršela patentová ochrana.
Výrobců tzv. generik je mnoho, a když se do toho pustí třeba indické firmy, které mají za zády ohromný domácí trh, jsou jejich úspory obrovské. Ostatní na cenový vývoj reagují. Z ekonomického hlediska je to dobrá zpráva, kterou je ovšem třeba vnímat s citem pro „svéráz národního lovu“. Rozdíl mezi oficiálními a skutečnými cenami, tedy při započtení bonusů, je něčí zisk. Čí?
Peníze zůstanou v nemocnici
Na obranu onoho ředitele je třeba říct, že v případě jeho nemocnice zůstaly uspořené peníze ve zdravotnickém zařízení, jinak řečeno pan ředitel je poctivý člověk na svém místě. Jak přesně se tyhle zpětné bonusy v nemocnicích zanášejí do účetnictví, to můj zdroj nevěděl, ale nejspíš na straně výnosů jako mimořádný výnos. Ta úspora ale asi nemusí zůstat „uvnitř“, v jakém asi tak procentu případů plyne někam „ven“?
Tohle není nová opera, ale prastarý folklorní popěvek. V roce 2007 ministerstvo financí při tehdejších kontrolních akcích konstatovalo již dlouho tehdy známý fenomén, že v lékárnách „nebyly dodrženy postupy při evidování, stanovení cen a prodeji léků, které byly získány bezúplatně formou kusových bonusů při nákupu léků u distributorů. Při prodeji těchto položek docházelo opětovně k nesprávnému čerpání prostředků od zdravotních pojišťoven, resp. při volném prodeji požadování vyšších cen po kupujících, než by odpovídalo stanoveným podmínkám regulace cen“. Pozoruhodné je, že ministerstvo provedlo v onom roce v lékárnách jen 22 kontrol, ale pokutovalo 18 z nich. Už tehdy velmi rozšířený fenomén.
Nejhůře dopadne pacient
Přeloženo do hovorové češtiny, je tady okrádán buď daňový poplatník coby plátce pojistného a potenciální pacient, nebo jako klient, který platí doplatky či léky za hotové, nebo stát jako zdroj plateb za „státní pojištěnce“. Nejhůř dopadá pacient, protože peníze, které měly ve zdravotnictví zůstat, odplynuly ve firmě tohohle svérázného zisku „mimo systém“.
Nejde o banalitu a už vůbec ne o konstatování, že to tak u nás chodí. Kdo nemá přehled o reálných nákladech a také o reálných přínosech pro pacienta v podobě „získaných let kvalitního života“, nedovede zdroje alokovat lépe. A teprve z vyšší alokační efektivnosti ve zdravotnictví vyplývá možnost maximalizovat za stejné peníze ty „člověkoroky“. A to už je setsakra důležitý cíl zdravotní politiky.
Jiný příklad, o němž si tak člověk při jízdě autem může dozvědět, když poslouchá, jsou oficiální ceny kardiostimulátorů a kardioverterů, a pak také odvozeně i ceny zákroků, kdy jsou tyto drahé věcičky vpravovány do našich málo funkčních těl. V sousedním Německu byly donedávna o desítky procent levnější, při podstatně vyšších mzdových nákladech.
Jak je to v Česku? Všechno špatně? Jako s Daliborem, šatlavou a houslemi. Ekonomická recese se promítá do nižšího přílivu zdrojů z vybraného pojistného, ani státu se za seniory, nezletilé, nezaměstnané a další státní pojištěnce nechce zvyšovat platby. Zdravotní pojišťovny si tak začaly neformálně zjišťovat, kolik co stojí doopravdy, a u kdysi fenomenálně ziskové „srdcařiny“ začaly tlačit na úhrady. Prý úspěšně, pokles cen jde údajně do desítek procent. Rovněž u léků si začínají pojišťovny první položky přesoutěžovat, úspory jsou v podobném řádu. O plné cenové transparenci sice ještě nemůže být ani řeči, ale recese s sebou přináší občas i něco, čemu se dá říct pokrok.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka: