Menu Zavřít

Zdrcení ekonomové varují: Tři ekonomické bludy, které vládnou světu

4. 11. 2010
Autor: profit

V červencové předpovědi ministerstva financí o dalším vývoji české ekonomiky se můžeme dočíst, že se pro letošek „předpokládá mírný nárůst“ reálného HDP o 1,6 procenta. A na příští rok by růst „podle současných předpokladů mohl“ dosáhnout 2,3 procenta. Opatrnost formulací je také zdůvodněna: „Česká ekonomika před rokem vystoupila z recese a od 3. čtvrtletí 2009 zvyšuje svou výkonnost. Oživení však zatím zůstává křehké a budoucí vývoj je stále zatížen značnými riziky zejména z vnějšího…

Foto: Jakub Stadler

Bije do očí kontrast mezi touto uvážlivostí na jedné straně a razancí Nečasovy vlády v úsporné politice, v „jediném možném řešení“. Premiér je dokonce připraven pro ně „z posledních sil chroptět“, jak řekl po zářijové velké demonstraci odborářů v Praze.

V Evropě zatím zuří bratrovražedná diskuse mezi neoliberálními „optimisty a pesimisty“ (jak přesně hluboko zatlačí úsporné politiky evropské oživení). Kromě „rozpočtové odpovědnosti“ je ve hře i řada jiných zátěžových faktorů: příliš silné euro, konec vlivu německých injekcí do domácí ekonomiky, vážné potíže Irska i celé jižní Evropy, cenový šok z oligopolních dohod těžařů železné rudy a výrobců oceli, protekcionistická měnová válka (v níž státy G 20 v Jižní Koreji nedávno zařídily pouhé příměří) a tak dále. Počítačový model ekonomických rizik je ještě složitejší nežli ten, který modeluje globální oteplování.

V Americe i západní Evropě také probíhají každodenní střety mezi ortodoxními ekonomy a ekonomy heterodoxními, „kacířskými“ (většinou keynesiánskými, ale i marxistickými), jejichž hlas má zejména ve „staré Evropě“ stále silnou ozvučnost. Nenahrává jim jenom krize samotná, ale náhlé znepokojení některých ekonomů hlavního proudu. „Zaráží mne, že dneska nemáme teoretické nástroje pro vyhodnocení, jakým způsobem ekonomika funguje,“ prohlásila například expertka francouzské divize banky HSBC Mathilda Lemoinová (Le Monde, 19. října).

Podle „Zdrcených ekonomů“, v polovině září založeného sdružení 1 139 ekonomických odborníků (ze dvou třetin profesorů z francouzských univerzit), má dnešní teoretická bezradnost prosté vysvětlení: v jádru neoliberálního systému, který se prosadil v posledních třech dekádách, leží tři hlavní falešné předpoklady.

Neskousnutelné pečivo

První je založen na teorii, že finanční trhy jsou zdrojem nejlepších informací o stavu ekonomiky. Vychází se z toho, že ceny aktiv – akcií, dluhopisů či nemovitostí, které nejen Američané považovali za jakýsi „bankomat“ na spotřební úvěry – odrážejí a propojují všechny podstatné informace o minulosti, přítomnosti i budoucnosti ekonomiky. Ceny se sice stále mění, ale nabídka a poptávka oscilují kolem rovnovážného stavu, který je nezpochybnitelnou zprávou o ekonomické realitě.

Ve skutečnosti tomu tak není a nikdy nebylo. Finanční produkty se na trhu „chovají“ jinak než běžné zboží, například rohlíky, které okamžitě reagují na přílišnou vzdálenost od rovnovážných cen. Nepoptávané pečivo ztvrdne do 24 hodin a další várku za tutéž cenu nikdo střízlivý neupeče.

To je však na hony vzdáleno realitě finančních trhů, kde při zvýšení cen – například akcií – nedochází ke snížení poptávky, nýbrž naopak k jejímu zvýšení. Teprve to je pobídkou k nákupu cenných papírů; dražší slibují vyšší výnosy. Ve strkanici kolem tohoto finančního „ztvrdlého pečiva“ pak vždycky někdo náhle řekne: „Rozpor mezi cenami a ekonomickou realitou je příliš hluboký. Prodávejte!“ A finanční krize je na světě.

Přísně vzato, v globální ekonomice neexistují vnější faktory. Finanční krize nikdy nepřichází zvenčí, jak tvrdí například Václav Klaus, nýbrž vždy zevnitř světového systému tvořícího jeden provázaný celek. Ten je pak dlouhodobě – zhruba od ropného šoku 1973, líhně takzvaných petrodolarů, až po dnešní protikrizové pumpování peněz – postižen záplavou likvidity, která už nemůže být reinvestována do žádného druhu „rohlíků“ s dostatečným ziskem.

Pyramidové hry ve světovém kasinu byly a dosud jsou projevem zoufalého, nikoli chamtivého „podnikatelského ducha“. Dnes znovu nutně ožívá toto investiční zoufalství v bankovnictví. Právě proto, že finanční sféra obdržela obrovské záchranné balíčky, znovu již vydělává a na chleba si maže výživné bonusy. Dokonce zvyšuje agresivní výpady proti všem náznakům regulace. Především však prostřednictvím trhu s dluhohopisy a s pomocí ratingových agentur útočí proti celým státům a většině jejich populace, poslednímu „sponzorovi“ vrchovatě naplněných rizik finančníků. Oni nemohou jednat jinak. Problém návratnosti investic do „normální ekonomiky“ totiž trvá.

Německý euroštít

O druhý bludný kořen, na nějž „Zdrcení ekonomové“ poukazují, jsme u nás často slyšeli zakopávat lídry uvědoměle proevropské sociální demokracie: „Euro je štít proti krizi, bez eura je všechno horší.“ Toto povýtce politické (u nás protiklausovské) dogma vychází z toho, že vytvoření eura skoncovalo s hlavním faktorem nestability v Evropě, měnovými spekulacemi a protirůstové konkurenční devalvace mezi státy. Jenže s eurem došlo k vývoji možná ničivějšímu.

Od roku 1999 totiž eurozóna zaznamenala relativně slabý růst a zvyšování ekonomických rozdílů mezi jednotlivými zeměmi. Klíčovou roli v tom sehrává Německo se silným eurem, od začátku nastaveným podle staré dobré marky. Jako země s největší koncentrací technologicky inovačních firem může Spolková republika – takřka jediná v Evropě – těžit při exportu inovací ze silné měny, která ostatn&iacut
e; vývozce v eurozóně dusí.

Hloubka evropské nerovnosti na německý pohon se mezitím ještě zhoršila. Nejen technologické lídrovství umožňuje Berlínu snižovat náklady na německou práci zvyšováním její produktivity. Za sociálního demokrata Gerharda Schrödera došlo i k přímému a úspěšnému útoku na sociální stát (Agenda 2010, což relativní výhodu Německa vůči ostatní Evropě ještě zdůraznilo.

Německé přebytky obchodní a platební bilance se pak přímo promítly do schodků obchodních a platebních bilancí dalších zemí, zvláště jihoevropských. Ty si pak vyrovnávaly účty „spotřebními půjčkami“, především u německých bank. „Pomocí Řecku“ pomáhala Angela Merkelová – po hrdém tříměsíčním zdráhání – především „vlastní“ měně a „svým“ bankám, hlavním věřitelům „utrácivých Řeků“ (Španělů, Portugalců, Italů). Proto tak tvrdé podmínky, vysoké úroky a šokové terapie. Aby se investice vrátily…

Ekonomika, stát a domácnost

Poslední falešný předpoklad lze u nás vyčíst z denních zpráv, protože je jádrem programu koaliční vlády. „Musíme omezit výdaje kvůli snižování dluhu,“ shrnují tento třetí hlavní blud „Zdrcení ekonomové“.

Byli by asi opravdu zdrceni, kdyby slyšeli ministra financí Miroslava Kalouska, jak neustále hovoří o státu jako o zadlužených jedincích, domácnostech, rodinách a celých příštích generacích, na které „přijde exekutor“. Nedávná valná hromada „Zdrcených ekonomů“ v Paříži se přímo vysmála představě státu jako nezodpovědného otce rodiny, který si žije nad poměry. „Dynamika veřejného dluhu nemá nic společného se zadluženou domácností,“ zdůraznili.

Státní dluh závisí na třech podstatných faktorech: na primárním dluhu (bez dluhové služby), úrokových sazbách a na růstu ekonomiky. Růst je přitom ze všeho nejdůležitější, neboť je-li nižší než úroková sazba, deficit se zvyšuje automaticky. Je-li vyšší, stejný automatismus funguje směrem k oddlužování.

bitcoin_skoleni

Růst a zaměstnanost je tedy třeba zajistit za každou cenu, včetně dalších, investičně cílených deficitů – a oddlužení se samo a organicky dostaví. Odmotávat klubko problémů od „tupých škrtů“ (jak je sám nazval Petr Nečas, zároveň však ochotný za tytéž škrty „chroptět“, ba dochroptět), znamená podlomit růst a prohloubit schodek. A riskovat exekutora, ze všech nejobávanějšího, ze slavné Cimrmanovy hry. „Sekáče, který se nezakecá“.

„Zdrcení ekonomové“se jistě mohou mýlit. Ale hra vlastně teprve začíná.

  • Našli jste v článku chybu?