Kombinace zrušení superhrubé mzdy, ponechání hlavní sazby daně na 15
procentech a ještě významného navýšení univerzální slevy na dani a její
navázání na výši průměrné mzdy znamená 160miliardovou sekeru ve státním
rozpočtu pro příští rok. Ta se přidá k plánovanému schodku 320 miliard korun.
Senát teď může opět obhájit svou důležitou roli v našem ústavním systému a
Poslanecké sněmovně novelu zákona o dani z příjmů fyzických osob vrátit s
úpravami. Ideálně s návrhem na zvýšení hlavní sazby daně na 17 či 18 procent,
což by i při zrušení superhrubé mzdy státní rozpočet tolik nezatížilo.
Je sice chvályhodné, že vláda chce rozhýbat krizí zasaženou ekonomiku vyšší agregátní poptávkou, ale tato krize není krizí cyklickou. Je krizí, k níž došlo z jiných důvodů než ekonomických, a dá se očekávat, že jakmile tyto důvody s vakcínou proti koronaviru pominou, ekonomiky se opět rozběhnou.
Snižování daní omezené časově (zatím se počítá se dvěma lety) je navíc
kontroverzním opatřením, které vůbec nemusí poptávku zvýšit. Takzvaná
ricardiánská ekvivalence říká, že zvýší-li vláda agregátní poptávku snižováním
daní, lidé budou očekávat jejich opětovné zvýšení pro splacení dluhu. Z tohoto
důvodu neutratí peníze, které jim snížení daní ušetří, a jen navýší své úspory.
Poptávka se tak nehne, takže stát nezíská na dani z přidané hodnoty nic navíc a
na této operaci prodělá.
Zvlášť v situaci, kdy na této daňové reformě vydělají především ti s nejvyššími platy, kteří mají podle výzkumů větší tendenci spořit. Na rozdíl od těch chudších, kteří veškeré peníze na víc utratí. Ale zrušení superhrubé mzdy se zachováním 15procentní hlavní sazby by lidem s minimální mzdou, kterých je v Česku zhruba 150 tisíc, přineslo jen 1500 korun měsíčně. Lidé s 30 tisíci měsíčně (současná mediánová mzda) by si polepšili jen o 2300 korun. Ale ti, kteří berou 80 tisíc hrubého, by na svůj účet dostali o téměř 5000 korun měsíčně navíc. Tím se očekáváné větší rozdíly v příjmech obyvatel ještě prohloubí.
Samotná krize také pravděpodobně přispěje k dalšímu rozevírání příjmových nůžek v západních společnostech, což dříve nebo později vyvolá další diskusi o zavedení větší progrese do našeho daňového systému, a to například přechodem ze dvou na tři daňové sazby. Chudším zaměstnancům by také pomohlo snížení sociálních a zdravotních odvodů, které je zatěžují mnohem více než daně a s jejichž snižováním vláda přitom nepočítá.
Každé drastické zvyšování státního dluhu navíc prokazatelně roztáčí spirálu
zadlužování, kdy každá další vláda může mít oprávněný pocit, že oproti té
předchozí utrácí málo, a tak schodek prohloubí, jak se to dělo od devadesátých
let v jihoevropských státech. Mimoto státní dluh zmenšuje manévrovací prostor
pro uplatňování korekcí v hospodářské politice, pokud by v budoucnu přišla
skutečná hospodářská krize, na kterou bude třeba reagovat navyšováním veřejných
výdajů. Krátkozraké utržení z řetězu rozpočtové zdrženlivosti může této zemi z
dlouhodobého hlediska výrazně uškodit.