Evropská unie v budoucnu ráda uvítá nové členy. Rozšíření pásma politické stability a hospodářské prosperity všichni její členové podporují, mnozí dokonce vřele. Tyto věty zní jako z jakési propagandistické příručky, ale byly skutečně mnohokrát proneseny z úst nejpovolanějších. Nemělo by tedy být nic snazšího než kandidátským zemím, uctivě klepajícím na dveře unie, rozepsat scénář kroků, které musí v několika příštích letech učinit. A také se dohodnout na hlavních problémech, které se položí na jednací stůl.
Něco takového chtěl minulý týden v Bruselu premiér Miloš Zeman, který vystupoval nejenom jménem České republiky, ale také dalších pěti žadatelů. Nic povzbudivého ale domů nepřivezl. Nejvyšší činitelé Evropské komise znovu předvedli, že umějí pružně měnit diplomatické formulace. Alespoň jsme se dozvěděli, že žádný vstupní scénář letos nejspíš nebude, a vůbec už nelze od unie čekat termín nejbližšího rozšíření. Škoda. Někdy i příslib povzbudí. Bývalý spolkový kancléř Helmut Kohl na počátku tohoto desetiletí sliboval rozšíření unie kolem roku 2000. Že by jenom euforie po pádu železné opony? Možná. Ale pár kapek by jí teď unii rozhodně neškodilo.
Jenže co je to vlastně Evropská unie? Ani démon, ani dobročinný spolek. Je a bude seskupením suverénních národních států tvrdě prosazujících vlastní zájmy. A je to stále seskupení dost nesourodé. Na prahu jedenadvacátého století má západoevropská patnáctka nejvíce starostí nikoliv s budoucím rozšířením, ale sama se sebou. Člověka „proevropského až zamrazí, když mu vysoký funkcionář Evropského parlamentu řekne: „Poslanci zatím kandidáty členství ve své práci příliš nevnímají, jejich pozornost směřuje jinam. A je to.
Ale z druhé strany, můžeme se divit? Patnáctka se evidentně potřebuje nadechnout, aby se poté mohla pustit do své vnitřní reformy, tedy dohodnout se na třech zásadních věcech: kolik komisařů bude unii kočírovat a jaké budou mít pravomoci, jak se novým způsobem rozdělí hlasy v Evropské radě a o jakých věcech bude rozhodovat kvalifikovaná většina? Problém tkví nejenom v tom, že se liší představy velkých zemí od představ těch menších, ale také v tom, že budoucí uspořádání věcí unijních se stalo předmětem sváru i na národních vnitropolitických scénách. Poslední čerstvý příklad dává Německo, kde opozice CDU/CSU požaduje, aby se ještě před rozšířením EU jasně vymezily pravomoci mezi zemskými vládami a Bruselem. A kolik podobných přestřelek se ještě vyskytne v dalších zemích patnáctky, z nichž každá může přijetí nových členů zablokovat?
„Prvků nejistoty je hodně a budou ještě přibývat. Musíme očekávat velkou pranici o peníze z podpůrných fondů unie, jichž se z pochopitelných důvodů nechce vzdát žádný z velkých příjemců v čele se Španělskem. Výhrady k volnému pohybu pracovních sil už hlasitě vyslovují Němci a Rakušané. Každá země patnáctky určitě přijde s nějakým svým problémem, takže při jednáních o společné pozici vůči kandidátům lze očekávat veliké handlování typu „my stáhneme požadavek, když vy se zřeknete…
Bude to napínavé tím spíše, že v nejbližších letech se v některých zemích unie konají parlamentní volby (například v roce 2002 v Německu) a jejich výsledky mohou přístup té které země k rozšíření změnit. Při představě, že Evropská unie by jednou mohla mít skoro třicet členů, se ale už nyní mnohým politikům na Západě svírá žaludek. Jenom to ještě nepřiznali.