Přejete si další rozšíření unie?
- ano 69,3 %
- ne 10,7 %
- nevím 20,0 %
Od uplynulého víkendu jsme Evropané. Jak se na vznik „Superstátu“ dívají účastníci Manažerského barometru? Pro tentokrát jsme se nemohli spokojit jen s jednou otázkou. Položili jsme tři. Ta první se týkala toho, co konkrétního našim respondentům přinese vstup do unie. Jejich reakce byly vesměs kladné a vstřícné.
Autor prvního příspěvku upozorňuje na to, že je to jen logický důsledek historického vývoje.
„Logické završení listopadu 1989, návrat z komunistické objížďky zpátky na hlavní silnici našich dějin. Konkrétně: naději na profesionalizaci administrativního a legislativního rámce pro podnikání na domácím trhu a na dalších trzích nové Evropy.“
Nikdo si ale nemůže představovat, že bude něco zadarmo. To konstatuje další manažer :„Vstup do EU nám nabízí mnohé šance ke zvýšení prosperity naší ekonomiky. Prosperitu si zkrátka musíme odpracovat, pokud někdo očekává něco jiného, bude zřejmě nepříjemně překvapen.“
Zboží bude putovat přes hranice bez potíží. To je beze sporu velkou výhodou: „Pro mě to znamená především konec obskurních celních procedur jak při dovozu, tak při vývozu. Konec depresivních front na hranicích, konec brzdy pohybu zboží. Odpadl úřad, spotřebovávající spoustu pracovní kapacity. Úřad formující podvědomí podnikatelů, že jsou tu pro něj, a ne naopak. Jenže - je to jako s vrbou: jednu větev jsme uťali a hned vyrazí pět výhonků. Nových, plných mízy. Žijeme v epoše bujení úřednictva, které svoji aktivitou postupně paralyzuje všechny podnikavé lidi, a postará se tak o zánik dnešní evropské civilizace.“
Proč tolik slávy a ód. Jsme jen ukotveni, tam kam historicky patříme. Horší je, že musíme vždy mít nějakého velkého bratra, a tak teď jen měníme světovou stranu, k níž se přikloníme:
„Pro Českou republiku a její občany znamená náš vstup mnoho rizik a negativních faktorů. Například byrokracie - statisíce stran Evropských zákonů a vyhlášek ani nikdo nečetl, ale máme se jimi všichni řídit. Samozřejmě s příslušnými sankcemi za jejich neplnění. Nejvýznamnější riziko je ale geopolitické. Snaha sešněrovat v Evropě tak různorodé národy a národnosti do tuhého svazku nejen v oblasti jistě prospěšné ekonomické spolupráce, ale i v oblasti politické musí vést dříve či později k eskalaci nacionalistických tendencí, se kterými má naše země bohužel zcela konkrétní nedávné zkušenosti. Možnost alespoň v omezené míře existovat samostatně a rozhodovat si i o většině podstatných věcí sami bude po 1. květnu zásadně znemožněna. Zástupci země v institucích EU nemohou snad ani teoreticky nic prosadit. Žádná domácí vláda, ať komunistická, pravicová či jiná by nikdy nebyla schopná a ochotná učinit nic zásadního proti vlastnímu národu, snad s výjimkou nešťastného roku 1968. To cizí moci to jde obvykle velice snadno. Velkého bratra na Východě teď vyměníme za jiného, ale mnohem silnějšího. 1. květen 2004 se snad dá přirovnat k tomu, jako bychom byli bývali za minulého režimu vstoupili do Svazu sovětských socialistických republik.“
Jen abychom nechápali naši sounáležitost v evropské rodině pasivně a nečekali, co to s námi udělá. Musíme se spolupodílet na vývoji nového celku: „Již v roce 1990 jsem jako majitel a ředitel nově vzniklé privátní firmy vyjednával nákup velkého investičního celku. Byli jsme bez historie, bez tradice, jako oblast i firma velmi rizikoví. Cena a podmínky (dodavatelské, úvěrové, atd. - to jest opět cena) této skutečnosti odpovídaly. Trvalo roky, než jsme v tomto směru srovnali krok s naší konkurencí v EU. Ti, kteří svůj krok dosud nesrovnali, dostávají nyní v tomto smyslu obrovskou šanci, obrovský a trvalý bonus. Vyjednané limity stád skotu nebo prasat, limity pracovních míst, výše dotací a tak dále, v porovnání s nově nastalou skutečností jsou nicotné a druhořadé. Samozřejmě že platí, že EU je nesmírně socialistická, byrokratická, zdegenerovaná a neví, co sama se sebou, neví, jak si ubránit svůj klid, bohatství a konzum. Také však platí, že v tomto směru se EU hladce vyrovnáme. Jsme stejně socialističtí, stejně byrokratičtí, stejně líní. Pár procent kvalitní populace bohužel celý národ nespasí. Neexistuje jiná možnost než se takto zpátky zařadit do evropské civilizace. A jenom na nás je, jakým způsobem se v EU budeme profilovat, jakým způsobem budeme nejasnou budoucnost EU spoluvytvářet. Doufejme, že nejen řečmi z hospody od piva.“
A závěrečná reakce na tuto část ankety je nelítostná: „Je to příchod party žebráků do Rotary klubu a z toho plynoucí konsekvence.“
Nejraději jsme doma.
Druhá otázka byla věnována tomu, ve které zemi by měli manažeři zájem podnikat. S podivem se ukázalo, že země, v níž by chtěli dotazovaní dělat byznys a pracovat, je Česko. Na žebříčku oblíbenosti se pak objevilo Irsko, Velká Británie a Slovensko.
Tuzemské výhody geopolitické a znalost prostředí, to jsou atributy, které přesvědčily tohoto dotazovaného, že všude dobře a doma nejlépe: „Česká republika je země, která má mnoho výhod - není zbytečně velká, je skoro uprostřed regionu, setkávají se výhody západu a východu, máme tu chytré a schopné lidi stejně jako hlupáky, prostě suma sumárum - je tu veliký prostor svobodně si vybrat, co chci. A krom toho, mám ji rád.“
Rovněž následující reakce se přiklání k rozhodnutí zůstat „za pecí“:„Máme přirozenou základnu v ČR, pokud nás nedokonalá legislativa nebo velké daně nevyženou. V Evropě lze nejvýhodněji podnikat v Lucembursku. Mentalitou je nám nejblíže Belgie a Dánsko. Žít lze nejlépe s americkým pasem v Paříži nebo levněji na francouzském venkově.“
Proč zvolil Irsko, se vyslovil tento tázaný: „Nejraději bych asi podnikal v Irsku. Vyrábějí tam nejen dobrou whisky, ale především tam podnikatele očekává transparentní a dynamické podnikatelské prostředí, které není svázáno zbytečnými byrokratickými překážkami. Naopak „stará Evropa“, to je Německo, Francie, Rakousko, vážně riskuje, že tržní mechanismus si ji „tvrdě podá“.“
Vzato všeobecně bude důležité, jaké konkrétní podmínky budou v novém uskupení. Bude pak jedno, ve kterém konkrétním státě se podnikatel ocitne: „Nemám touhu podnikat v žádné konkrétní „zemi EU“, ale chtěl bych mít možnost podnikat v „EU“ … ve sjednocené Evropě (neboli v USE - United States of Europe): která se přestane vymezovat jako unie národních států, ale vytvoří jednotný a společný ekonomický prostor, kde bude všude společná měna s jednou centrální bankou, jedním ministerstvem financí a jednotným daňovým systémem, kde bude možné registrovat evropské společnosti bez nutnosti vytvářet samostatné právní subjekty v každé z 25 zemí, kde budou k dispozici informace v evropském katastru nemovitostí a evropském obchodním rejstříku, kde bude jednotné evropské obchodní právo (čímž nemám na mysli, že všude musí existovat identické znění zákona), kde bude jeden celoevropský kapitálový trh, kde zmizí stávající bariéry tvořené dosud přežívajícími státními hranicemi (a kde - například - volání mobilním telefonem z Vídně do Prahy bude „long distance“ telefonní hovor v rámci Evropy, a nikoliv mezinárodní roaming), kde pojem „národní zájmy“ bude reprezentovat historii, tradici, kulturní svébytnost a hrdost každého národa a nikoliv plytké bezobsažné kecy politiků.“
Chvíli to bude drhnout.
Do třetice jsme se pravidelně oslovovaných zeptali, zda si přejí další rozšíření EU. Odpovědi na tento dotaz byly nejméně obsáhlé, ale téměř 70 procent ředitelů se přiklonilo k tomu, že další rozšíření dnešní pětadvacítky vítá.
Je jasné, že hospodářský vývoj sám ukáže, co je, a co není nutné: „Ekonomický vývoj má své limity a vývojové etapy a až přijde čas, jistě se potřeba dalšího rozšíření projeví. Zatímco první rozšiřování společenství (včetně jeho založení) byla diktována spíše politickými než ekonomickými podmínkami, nyní je pro další ekonomický rozvoj EU zásadní jeho rozšiřování, proto k němu také dochází. Rozšíření si v této fázi můžeme nebo nemusíme přát, ale ekonomická nezbytnost se projeví dříve či později sama.“
Není třeba na nic spěchat. Ještě jsme se nesebrali z jednoho sjednocení tvrdí tento tázaný a už se pustíme do dalšího: „Zatím ne, teď se musíme srovnat sami se sebou, chvíli to bude drhnout..“
Šanci by podle této reakce měli dostat i ostatní. Je však třeba se na to připravit: „Když to umožnili nám, musíme i my umožnit jiným. To je princip. Jenže pokud tam bude více „hladových“ krků, tak se sníží objem prostředků do ČR z fondů EU, jde o zákonitost. Další rozšíření je však nemyslitelné bez reforem. Už by to asi současný systém neutáhl.“
Proč se teď zabývat tím, co bude. Stejně musí dojít ke sjednocení evropského prostoru a tato skutečnost také determinuje vztahy s ostatními zeměmi: „Nejedná se o přání, ale o objektivní situaci. Nelze například Rumunsku a Bulharsku bránit ve stejných snahách dostat se do EU, jaké jsme měli my. Do třiceti let bude ostatně v EU celá zbývající balkánská Evropa včetně Moldavie - možná přibude i Švýcarsko a Norsko. Stranou zůstane pouze Rusko a zřejmě Bělorusko a Ukrajina. Evropa bude mít navíc zvláštní přístupový režim s Tureckem a výhodné vztahy s Gruzií, Arménií, Tuniskem, Marokem a specifické vztahy s Izraelem.“
Závěrem ankety vyhodnotil tento manažer stav věcí: „Je mi to úplně jedno, zda se rozšíří. Ten kolos stejně dříve nebo později musí zkrachovat. O tom jsem naprosto přesvědčen.“
Odpovídalo 75 manažerů
ČLÁNKY DO MAILU