Jeruzalém, posvátné centrum všech tří monoteistických náboženství. Miliony turistů i věřících už po staletí proudí ulicemi Starého Města, aby navštívily baziliku Svatého hrobu, Skalní dóm a mešitu Al-Aksá i Zeď nářků.
Autor: Macht2.cz
Jeruzalém je ještě ponořen do tmy, když opouštím hotel Knights Palace stojící v křesťanské části Starého Města. Mé kroky ale nejsou jediné, které rozeznívají dlažbu „města pokoje“, přestože do svítání ještě chybí několik desítek minut.
Klíč drží muslimové
Je krátce před čtvrtou hodinou ráno. Míjím uličku vedoucí k Nové bráně, která je v tuto dobu ještě liduprázdná, a pokračuji směrem k nejposvátnějšímu místu křesťanů, bazilice Božího hrobu. Přivstat jsem si musel z jediného důvodu, chtěl jsem totiž být při otevírání hlavní brány chrámu.
K bazilice přicházím právě včas, krátce nato se totiž objevuje muž, který je jejím klíčníkem. Přestože muslimové věří v Alláha, „mají klíč od kostela už od 7. století, kdy sem dorazili pod vedením chalífa Omara. A toho tehdy doprovázel i jeden ze členů mé rodiny, který si vysloužil vládcovu důvěru,“ vypráví mi Wajeeh Yakob Nusejbeh, jak jeho předci získali klíč od chrámu Božího hrobu.
V průběhu křižáckých válek o tuto poctu několikrát přišli, staletí trvající spory mezi křesťanskými církvemi – v Jeruzalémě jich má zastoupení nejméně sedmnáct – o vlastnictví kostela přispěly k tomu, že jej natrvalo získala právě rodina pana Nusejbeho. „Figurujeme jako neutrální prostředníci mezi šesti hlavními církvemi – Armény, Řeky, kopty, římskými katolíky, Etiopany a Syřany,“ vysvětluje.
Rozbroje mezi zmiňovanými církvemi vyřešil až osmanský edikt, tzv. Status quo, vydaný v roce 1852. Ten platí dodnes. I na jeho základě, podle přesně stanoveného časového rozvrhu, pan Nusejbeh kostel ve čtyři hodiny ráno otevírá a v devět večer zavírá.
Dopisy Všemohoucímu
| ZEĎ NÁŘKŮ |
| Nejposvátnější míso Židů, někdy zvané Západní zeď, je dnes také místem smutku nad osudem Jeruzaléma a zničení někdejšího chrámu. Je to pozůstatek hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského chrámu obklopovala Chrámovou horu. Do škvír mezi kameny lidé vkládají papírky s přáním nebo s modlitbou. Jezdí se sem modlit Židé z celého světa, kteří neváhají procestovat tisíce kilometrů. Prostor u Zdi nářků je považován za „synagogu“, a při vstupu na náměstí je proto požadováno pokrytí hlavy, stejně jako oddělení mužů a žen. Jak se tam dostanete Zpáteční letenka z Prahy do Tel Avivu vás s Turkish Airlines nebo El Al Israel Airlines vyjde přibližně na 9 000 korun i se všemi poplatky. Odtud už se pak snadno dostanete do Jeruzaléma. Pokud chcete vidět jenom Zeď nářků, dá se takový jednodenní výlet zvládnout v rámci dovolené v Egyptě. Jednotlivé cestovní kanceláře sem pořádají poznávací výlety. Kde se můžete ubytovat Třeba na www.sopka.cz najdete opravdu nepřeberné množství izraelských hotelů s různým stupněm komfortu. Noc se snídaní ve dvoulůžkovém pokoji nabízí dvouhvězdičkový Hashimi Hotel za 140 dolarů. Pozor, konkrétně v tomto hotelu nepřijímají platební karty. V Jeruzalémě se ale dá levně přespat také v různých hostelech. |
Kolem šesté se začíná Jeruzalém probouzet. V ještě ospalých ulicích je slyšet hlas pekařů, s traktůrky tu projíždějí popeláři a objevují se i první policejní hlídky. Nejstřeženější je hranice mezi muslimskou a židovskou čtvrtí u Zdi nářků, která pro Židy znamená i místo smutku.
První zmínku o smutečních modlitbách zaznamenal už v roce 333 poutník z Bordeaux. Náměstí před Západní zdí se pomalu naplňuje lidmi s pokrývkou hlavy. Židé totiž celé prostranství považují za synagogu. A stejně tak vyžadují oddělení žen od mužů. Věřící pak do štěrbin staleté zdi zastrkávají papírky s modlitbami a vzkazy, jejichž prostřednictvím komunikují s Bohem. Pravidelně sem ale přijíždějí i pošťáci, aby mezi kameny vložili obálky zaslané ze všech koutů naší planety. Adresa totiž zní: Zeď nářků, Jeruzalém. A dopisy jsou určené Všemohoucímu.
Zeď nářků, v hebrejštině zvaná Kotel, je vlastně pozůstatkem vnější hradby druhého Chrámu. Posvátná stavba, která existovala do roku 70 našeho letopočtu, kdy ji během první židovské války vypálilo římské vojsko, byla centrem židovských bohoslužeb. Dnes se u ní modlí poutníci z celého světa a koná se tu i obřad Bar micva, během něhož se z chlapce stává nábožensky dospělý muž.
Pro Židy je ovšem nejdůležitější to, že je to místo vyznačující se Boží přítomností. Věří také, že v „onen den“ bude chrám opět vybudován mesiášem. Někteří vyznavači judaismu ale čekat nechtějí a usilují o jeho obnovu už nyní. Obavy kvůli tomu proto neskrývají islámští duchovní, kteří si jasně uvědomují, že by v takovém případě musel být zničen Skalní dóm, tedy muslimská svatyně v centru Chrámové hory. Jeruzalém, tedy „město pokoje“, tak i nadále zůstává potenciální náboženskou rozbuškou.
Zbožná vášeň **
První turisté procházejí bezpečnostní kontrolou na pomezí muslimské a židovské čtvrti, svůj obchod už také otevírá i Moshe Kempinky, který prodává dárky a upomínkové předměty s biblickými výjevy: „Vše, co tu vidíš a slyšíš, pochází z našeho světa. Bylo to popsáno už v bibli a já tomu věřím,“ říká.
Ve víře má jasno, přesto ho vzrušuje, jak na malém místě zní tolik rozličných jazyků z celého světa: „Starý Jeruzalém se stal jakýmsi magnetem pro celý svět a toto zjištění naplňuje mé srdce nadšením. Všichni se sice tlačí, snaží se dostat na to ,své‘ posvátné místo, ale je v tom vášeň. Zbožná vášeň. Nikdo nic neskrývá, lidé tu jsou lidmi.“
Slunce už svítí vysoko nad našimi hlavami a starý Jeruzalém se plní lidmi. Na Via Dolorosa, kudy se Kristus ubíral na Golgotu, se shromažďují skupiny věřících s křížem na ramenou, nedočkavci míří k islámskému Skalnímu chrámu s pozlacenou kopulí, arménskou čtvrtí se prodírají první automobily a u Zdi nářků se modlí stovky Židů. Stejně jako každý jiný den.
