Když německý ministr životního prostředí Norbert Röttgen odjížděl minulé pondělí nad ránem z klíčového jednání vlády, které rozhodlo o vypnutí jaderných elektráren, na kole, vypadalo to téměř symbolicky – šlapací, tedy obnovitelný zdroj energie dostal přednost před benzinem. A nějak podobně si to berlínská vláda malovala s atomem, který má podle propočtů nahradit především vítr.
Neuplynul ale ani den a ze zeleného snu se stala noční můra Zelených – strany, která by přitom nad koncem atomového věku měla jásat. Jenže vlivná opoziční strana, které průzkumy veřejného mínění věští patnáctiprocentní volební podporu, návrh vlády na odstavení jaderných elektráren do roku 2022 torpédovala. „Ďábla atom nelze vymítat Belzebubem uhlím,“ řekla květnatě šéfka Zelených Claudia Rothová. I ty nejoptimističtější prognózy totiž počítají s tím, že v roce 2030 bude Německo stále vyrábět třetinu energie z fosilních zdrojů. Zeleným je to málo, kromě nadšení pro více slunce a větru ale žádnou vlastní alternativu nemají.
V jednom je ale straně, která má našlápnuto za dva roky opět zasednout ve spolkové vládě, třeba dát za pravdu. Zatímco jimi prosazený zákon z roku 2002 počítal s odstavením jaderných zařízení v několika krocích, kancléřka Angela Merkelová stanovila jediný deadline – rok 2021, který je možné ještě o rok protáhnout. Nikdo o postupném vypínání s největšími provozovateli jaderných elektráren, jako je E.ON, RWE, EnBW nebo Vattenfall, zatím nejednal, a už vůbec nikdo si nedokáže představit, co nastane, až se jich o silvestrovské noci v roce 2021 naráz vypne hned šest. Také plán ponechat si pro jistotu jednu elektrárnu jako zálohu vyvolal řadu otázek. Kdo a na základě jakého předpisu provozovateli určí, že bude podle potřeby muset začít do sítě dodávat „náhradní“ proud? Navíc není jasné ani to, co režim „stand-by“ znamená. Pokud se uranové tyče z reaktoru přemístí, trvá elektrárně minimálně měsíc, než opět začne dodávat do sítě. A i když se palivo v reaktoru ponechá a zachladí, trvá přepnutí do normálního režimu dva dny. Na to, že Německo chce být průkopníkem v inteligentních sítích, tedy dodávkách elektřiny, které jsou podle potřeby ukrajovány po minutě, jde o předpotopní řešení.
Německu navíc nebude chybět jen energie, ale také peníze. Provozovatelé jaderných elektráren platí daň z paliva a všichni dohromady dosypou ročně do státní kasy 2,3 miliardy eur. Poté, co vláda potvrdila, že osm elektráren, které byly přechodně odstaveny na jaře, už do sítě nechce, klesne výběr atomové daně o miliardu. A ještě předtím, než se v rozpočtu po roce 2022 objeví velká nula, budou chtít energetické koncerny kompenzaci. Atomu se totiž nevzdají jen proto, že to kancléřce Merkelové hraje do karet. E.ON už podal žalobu kvůli skutečnosti, že se jádro vypíná, ale na zrušení atomové daně se jaksi zapomnělo. A s jednáním za zavřenými dveřmi se nechce smířit ani RWE. Mimo jiné proto, že patří mezi největší hráče nejen v Německu, ale i v celé Evropě. „Rozhodoval by snad Německý fotbalový svaz o budoucnosti kopané v Německu, aniž by se zeptal klubů, které hrají Champions-League?“ vzkázal vládě šéf RWE Jürgen Grossmann.
O tom, že Německo už jádro nechce, je rozhodnuto definitivně. Kdy a hlavně za kolik budou energetické firmy ochotny atom opustit, se ale povede ještě bitva. Norbert Röttgen se tak musí připravit na to, že na kole pojede za kuropění od budovy kancléřství ještě mnohokrát.
