V důsledku plynové krize jsme dospěli ke kompromisu ohledně zavádění jádra
V roce 2003 se objevily první klíčové myšlenky nové Státní energetické koncepce České republiky. Když jsme tenkrát přišli s myšlenkou, že ústředním motivem energetické budoucnosti musí být maximální nezávislost ČR, spílali nám. Evropa je přece postavená na volném obchodu. Musíme být tržní za každou cenu. Otvírat se, privatizovat, liberalizovat! Především však za žádnou cenu nesmíme mluvit o budoucnosti jaderné energetiky. Vždyť přece žádnou nemá.
Jasná fakta
Začátek letošního roku nám dal jednoznačně za pravdu. Musíme především dbát na to, aby česká závislost na cizích zdrojích byla co nejmenší. Je třeba si také dát pozor na zdroje z rizikových oblastí světa a na suroviny, jejichž skladování po dlouhou dobu buď není možné, nebo je obtížné. Nejperspektivnější z hlediska všech těchto atributů je jednoznačně palivo pro české jaderné elektrárny. Nejenže se na území ČR těží dostatek uranu pro naši potřebu, ale především můžeme jaderné palivo nakoupit v mnoha zemích a skladovat dlouhou dobu předtím, než je použijeme. To jsou argumenty, které jsou v důsledku dnešní plynové krize nesporné.
Krize v dodávkách plynu se objevuje pravidelně. Nikdy však nebyla stejně hluboká jako letos. Problémy s tranzitem plynu přes Ukrajinu však trvají mnoho let. To je pravým důvodem, proč Německo chce vybudovat plynovod přímo z Ruska po dně Baltského moře. Nejde o diverzifikaci zdrojů. Jde o nedůvěru vůči tomu, jak se Ukrajina zachová při vyjednávání podmínek tranzitu. Plyn je totiž stále ruský. Při plánování nových cest tedy nejde o nedůvěru vůči Rusku. Tyto plány Německa a Evropské unie vznikly před mnoha lety. Aniž bych chtěl dělat soudce, kdo je v tomto případě vinen, uvádím pouze jasná fakta.
Bez averze
O sporu Ukrajiny a Ruska však psát nechci. Tento článek jsem se rozhodl napsat kvůli nedávnému příspěvku v Hospodářských novinách Bursíkův úřad: Nejsme proti jádru. Zcela mě vyvedl z míry. Ještě před půl rokem byla totiž jaderná energetika pro zelené sprostým slovem. I ve vládním prohlášení se přece uvádí, že vláda nebude podporovat výstavbu nových bloků. A v roce 2004, při projednávání státní energetické koncepce s ministerstvem životního prostředí, jsme narazili na tuhý odpor k jádru. Kvůli němu neprošla mnou preferovaná „žlutá“ varianta počítající nejen s dostavbou Temelína, ale i s výstavbou nových jaderných elektráren. Kdo vedl tato protijaderná jednání? Mocný poradce tehdejšího ministra životního prostředí Libora Ambrozka a dnešní šéf tohoto resortu Martin Bursík. Tolik minulost. Velmi by mě však potěšilo, kdyby tato averze vůči jaderné energetice zůstala na smetišti dějin. Ošetřovat ji tam může kdysi „populární“ sdružení Jihočeské matky.
Výzva
Pravým důvodem tohoto článku je výzva. Nedávno jsme asi v důsledku plynové krize dospěli k vzácnému kompromisu. Využijme jej. Začněme se všichni zasazovat, aby se náš technicky vyspělý národ opět ocitl v popředí zavádění moderní jaderné energetiky. Mnohokrát jsem prohlásil, že jaderná energetika nepotřebuje propagaci ani zastání. Nemá totiž alternativu. Bez jádra se v budoucnu neobejdeme. Pokud na to přijdeme za deset let, budeme poslední. Pokud začneme hned a upravíme legislativu, abychom mohli začít stavět co nejdříve, můžeme být mezi prvními. Potom můžeme využít i kapacit světových firem a na rozmachu těchto technologií vydělat. Chtěl bych tímto všem bývalým protivníkům poděkovat za jejich dnešní realistický přístup k otázkám české energetické koncepce. Buďme rádi, že se nepříjemná plynová krize dostavila natolik brzy. Kdyby přišla za dvacet let a vyráběli jsme třeba čtvrtinu elektřiny v plánovaných plynových elektrárnách, mohl být její dopad drtivý. Deset dní bez plynu je nepříjemnost. Deset dní bez elektřiny však nepředstavitelná katastrofa. Konečně to některým takzvaným ekologickým aktivistům začíná docházet.