Někteří čeští politici si v minulých letech zvykli přehlížet ekologické aktivisty posměšnými nálepkami ekoteroristé nebo zelení levičáci. ODS dokonce před volbami vyrukovala s provokativní tezí, že životnímu prostředí u nás nejvíce uškodili komunisté a právě ekologové. Srpnová povodeň a zejména chlorový mrak nad Neratovicemi snad definitivně vyřadily tyto bláboly a podpásové fauly ze hry. Taková satisfakce zelených tu totiž ještě nebyla.
Právě kauza neratovické Spolany exemplárně ukázala, že obavy o životní prostředí jsou namístě a že neradno věřit těšínským jablíčkům kutálejícím se z úst mluvčích či šéfů průmyslových gigantů. Patálie chemičky nepřišla z čistého nebe: už letos v lednu demonstrovali před Spolanou aktivisté hnutí Greenpeace a vyznačili na zdech kótu, kam by mohla vystoupat stoletá voda a vyplavit z továrny smrtící dioxiny a rtuť. Firma mlčela. V březnu Spolana nejdříve popřela, že se chystá zabezpečit zamořené objekty proti povodni. Pár dní na to přiznala, že jednu ze dvou nebezpečných budov přeci jen zamýšlí ochránit. Po četných demonstracích požádalo Greenpeace v půli července o pomoc při protipovodňové ochraně Spolany nového ministra životního prostředí Libora Ambrozka. Pozdě. Přišla voda a drama, úniky tun chemikálií, dávkované přiznání, padání hlav.
Hnutí Greenpeace mělo pravdu. Je na čase jasně konstatovat, že ochrana přírody představuje na celém světě normální, bohulibou a potřebnou činnost a že aktivisté nejsou ve své většině žádní ekoteroristé. Starost o rozumnou koexistenci člověka s všehomírem, ač někdy přehnaná, je přirozenou reakcí na přetechnizovanou dobu. Jistě může jít o politikum, ale levičácké nálepky zavánějí paranoiou. Následky ekohavárií hrozí všem lidem bez rozdílu.
Škodnou není ani komunismus, ani ekologové, ale bezohlednost a necitlivost jak průmyslových kolosů, tak jednotlivců, když v honbě za ziskem nebo z pohodlnosti drancují přírodu, kašlou na předpisy a pak ze strachu před trestem či ztrátou důvěry zákazníků zatloukají nos mezi očima. Elementární ohleduplnost ke světu kolem nás, ke zvířatům, květinám, stromům nebo k ovzduší není odvislá ani od vládnoucího režimu, ani od míry svobody. Spíše hraje roli, zda jsme společností civilizovanou a vzdělanou.
Rehabilitovaní zelení se pár týdnů před komunálními volbami dostali do výhodné pozice. Vědí to však vůbec? Pokud by se teď v Praze, v Českých Budějovicích nebo kdekoli jinde na záplavami postiženém území Čech i jižní Moravy ucházel o starostovské nebo primátorské křeslo zelený kandidát, má šanci uspět. Je však ticho po pěšině. Zelená politika v Česku ještě kořeny nezapustila.
