Oživování ekonomiky
Zavřít můžou, pustit musí. Tuhle kriminálnickou moudrost připomíná čekání premiéra Zemana na konec současné recese. Je pravda, že po každé krizi přijde konjunktura. Její síla a dlouhodobá udržitelnost však závisí na tom, co hráči na trhu pro lepší zítřky skutečně udělali. Při pohledu na současnou vládu však pozorovatele nemůže nenapadnout, že to vše už jednou viděl.
V tomto ohledu by vláda a její premiér měli raději s oživováním počkat, protože toho pro zdravý ekonomický růst mnoho neudělali, a to málo začne fungovat až za trochu delší dobu. Myšlení sociálně-demokratických ekonomických ministrů je pomě rně konzistentní s jejich předchůdci v ministerských křeslech a nynějšími opozičními spojenci z ODS.
Ekonomiku podle nich bolí břicho z hladu. Vše, co se kolem nás odehrává, je v zásadě poptávková krize a stačí pustit do ekonomiky další hektolitry krve v podobě miliard korun vyplacených na mzdách či generovaných výdaji státního rozp očtu a nejhorší bude za námi.
Tomuto přístupu hraje do karet zkušenost s utažením kohoutů, kdy i samotná ČNB připustila, že je držela zavřené moc dlouho a pouštěla je příliš pomalu. Proč tedy nyní nepumpovat peníze do ekonomiky, když se z inflace stal jen pohádko vý drak, o jehož neexistenci dospělý člověk nepochybuje. Je tak snadné smířit se s tím, že inflace nebude tři, ale pět procent a o to lepší růst nakrmí vyhublé fabriky a dá práci tisícům lidí.
Jenže inflace se neodebrala do říše pohádek. Drak schopný vydrancovat celoživotní úspory drobných střadatelů a rozvrátit veškerá investiční rozhodnutí pouze spí. Česká ekonomika prožívá období velmi nízkého růstu cen, není však ekonomikou nízkoinfl ační.
Téměř pětiprocentní pokles cen potravin drží indexy na bodu mrazu, ale ostatní položky žijí svůj vlastní, zdaleka ne tak skromný život. Podíváme-li se na růst cen bydlení, zjistíme, že za dvanáct měsíců vzrostly o 13,5 procenta. Zdražuje zábava i vzdělání. Drak se může snadno probudit. Nejlehčí cesta k tomu vede přes zpochybňovaný kurs koruny. Všichni by ho rádi viděli kolem 38 korun za euro a on se dnes plíží nad 37 korunami. Další pokušení snížit úrokové sazby a vrátit ho tam, kde by ho naši keynesiáni rádi viděli, je riskantní. Zpevňování měny není založeno na rychlejším růstu produktivity práce, ale na přílivu kapitálu. A to je hodně plachý pták. Může ho vylekat růst schodku obchodní bilance, politická nestabilita, ale především začínající spekulace, že by Česká republika mohla docela dobře vypadnout z prvního kola rozšiřování Evropské unie. Rychlý propad naší měny na čtyřicet a třeba i o hodně více korun by nemohl zůstat bez odezvy v cenách. Jistě by se lépe vyvážel kaolin a ocel, řada dalších podobných produktů by jistě také našla odběratele, ale jen do té doby, než by inflace vyrovnala domácí náklady, a byli bychom tam co nyní. Tedy před poctivou restrukturalizací.
Ta jde hodně ztuha. Někteří ekonomičtí ministři ani po roce pobytu v ministerských křeslech nepochopili, co tohle cizí slovo vlastně znamená. Rozličné pokusy o takzvanou záchranu českého průmyslu jsou toho velmi příznačným dokladem.
Sliby, že nyní přijde kýžený hospodářský růst, a to v podstatě zadarmo, jen prodlužují život v iluzích. Slibování stamilionových dotací a záruk, které neskončilo ani poté, co se ukázalo, že tahle cesta je neschůdná, má pozoruhodné následky. Přestože firmy zastavují výrobu, nevyplácejí mzdy a posílají zaměstnance na nucenou dovolenou, zastavil se růst nezaměstnanosti. Už dva měsíce lidí bez zaměstnání mírně ubývá, ačkoli těch bez práce je čím dál více. Peněz v ekonomice také silně přibývá. Měnová zásoba roste mnohem rychleji než nominální hrubý domácí produkt. Kde tyto peníze končí, dokladuje statistika maloobchodního obratu a dovozu, kde roste položka spotřebního průmyslového zboží. To vše jsme už opravdu viděli.
Dnes nás může trochu kolébat, že už loni za Tošovského vlády jsme začali lákat investory, kteří by mohli podstatně změnit pružnost nabídkové strany ekonomiky. Zatím však toho mnoho vidět není a nějaký čas ještě určitě nebude.
Slibné možnosti růstu skryté v restrukturalizaci podvazuje to, o čem se hodně mluví a málo dělá. Legislativní prostředí a práva věřitele jsou tak omletá témata, že o nich už nikdo nechce slyšet. Všichni vědí a souhlasí. Je třeba mnoho učinit, změnit zákon o konkursu, Občanský zákoník a tak dále. Vědění však není konání. Po roce vlády sociální demokracie jsou potřebné změny snad ještě dál než před rokem.
Je to všechno jako strach ze zubaře. Vrtání bolí, ale trhání zubu je horší. Bankrot pod kontrolou věřitele znamená likvidaci části pracovních míst, bez bankrotu zaniknou všechna. Kdo tomu nevěří, ať si skočí do Zličína. V ČKD mu to vysvětlí.
Resuscitace ekonomiky přes peněženky státních zaměstnanců a stavby hladových dálnic je cestou bezradných. Ekonomiku může skutečně nastartovat jen export tlačený konkurenceschopnou nabídkou založenou na masivním růstu produktivity práce.
Na západ od našich hranic opět začíná konjunktura. Zatím se nezdá, že by se našlo více podniků schopných využít nabízené šance.
Tahle vláda už svou šanci přesvědčit, že umí vyvést zemi z krize, promarnila. V legislativní nečinnosti, přinejmenším co se týče klíčových zákonů, ji už sotva někdo předběhne. Neschopnost vyměnit neschopné ministry také něco stála. Pokud má z tohoto vzejít hospodářský růst, bude asi stejně dlouhý jako skok Dybova středoevropského tygra.
