Prezident nedokáže stanovit jasnou laťku pro zásluhy o stát. Vytváří u veřejnosti velmi mlhavé představy o tom, co je vlastně správné
Kdyby člověk tak dlouho neznal Miloše Zemana, z letošního 28. října by získal pocit, že prezident má rozdvojenou osobnost. Hlava státu si přímo libuje ve vyznamenávání protikladných osudů. Bylo to znát už v předchozích dvou letech, teď to bije do očí.
Vzorového normalizačního kádra Miroslava Tomana zřejmě v životě nenapadlo, že by někdy mohl být srovnáván s chartistou Františkem Kriegelem. Přesvědčený levičák Kriegel zanechal v českých dějinách na rozdíl od Tomana nesmírně důležitou stopu. V srpnu 1968 jako jediný z tehdejší ustrašené politické elity odmítl kolaborovat se Sověty. Normalizaci a zároveň poslední roky svého života pak strávil pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Po podpisu Charty 77 už neudělal bez šmíráků ani krok a tři roky poté zemřel na infarkt.
PRACOVITÍ SOUDRUZI
Zatímco Kriegel poznával režim z těch nejodpornějších stránek, Toman úslužně šplhal po stranickém žebříku, s radostí studoval na vysoké škole politické marxismusleninismus a aktivně se staral o to, aby normalizace pokud možno nikdy neskončila. I proto už jeden metál doma ve skříni má. V roce 1985 byl odměněn Řádem práce pro zvlášť pracovité soudruhy. Jako Štrougalův vicepremiér a ministr zemědělství nese za režim jednoznačnou odpovědnost. Pokud ne za šmírování politických oponentů, tak minimálně za ekonomickou devastaci země. Tuto odpovědnost nikdy neodčinil. Ani tím, že je nezpochybnitelným odborníkem na zemědělství, a už vůbec ne tím, že po revoluci vydělal jako nově zrozený kapitalista velké peníze.
Podobně jako přilnul k Husákovi, oblíbil si i Zemana. Lidé spojení s jeho firmou Agrotrade zčásti zaplatili prezidentovi kampaň.
Ocenit Kriegela a Tomana během jednoho večera je to samé jako říct: v životě se vyplatí vzdorovat zlu, ale někdy je taky docela fajn se s tím zlem spojit. Hlavně když za to dostanu moc a peníze.
Tím, že Zeman někomu dá medaili, zároveň upozorňuje veřejnost: takový osud je hodný následování. A u Zemana je tento vzkaz ještě svůdnější. Havel i Klaus do seznamu vyznamenaných výrazně vtiskli svou vlastní tvář, a bylo tak snadnější se s ním jako s celkem buď ztotožnit, nebo ho odmítnout. Zeman je rafinovanější, má při výběru velmi široký záběr. Medaili připnul na hruď lidem, o jejichž zásluhách jde jen stěží polemizovat. Morální autority. Mezi nimi se ale schovají ti, jejichž zásluhou je, že pomohli především sami sobě. Miroslav Toman si svou normalizační ministerskou kariérou pomohl ke snadnějšímu rozjezdu podnikání po revoluci. Bývalý šéf Národního parku Šumava a fanoušek kácení Jiří Mánek si svou funkcí pomohl ke statisícovému titulu MBA, který si nechal zaplatit z eráru.
ZÁLUDNÝ DRINK
Zemanův výběr není možné jedním šmahem odmítnout jako výsměch prezidentské tradici. Je nutné mu zčásti dát za pravdu. Tím získává potřebnou legitimitu. Prezident ale nedokáže stanovit jasnou laťku pro zásluhy o stát. V tom je velké nebezpečí. Vytváří u veřejnosti velmi mlhavé představy o tom, co je vlastně správné. Zamíchat takový koktejl protichůdných osobností může mít mnohem horší následky, než kdyby v seznamu byl jasný otisk Zemanových životních postojů.
Drink je to záludný – na první pohled vypadá sladce, ale postupně hořkne v ústech. Hořkne i při pohledu na velký počet oceněných prezidentových přívrženců.
Pokud byl svého času Václav Havel kritizován za nadměrné protežování kamarádů, Miloš Zeman tento zvyk ještě trochu vylepšil.
I tím dává veřejnosti jasný vzkaz: když se v pravou chvíli postavíte za vybraného politika, zazpíváte na jeho mítinku, natočíte o něm pochvalný film, zastanete se ho v novinách nebo mu dovolíte vystoupit před zaměstnanci své fabriky, můžete rázem nabýt stejného společenského kreditu jako Bohdan Pomahač nebo Pavel Nedvěd.
Nic není zadarmo, ani medaile. Tak Filipa Renče, Roberta Sedláčka, Lucii Bílou nebo Jiřinu Bohdalovou doplnil František Ringo Čech či Pavel Šporcl. Zemanova taktika je mistrná. Jedním tahem získává na mnoha polích. Nejenže odmění věrné umělce za loajalitu, ale zároveň potěší i své voliče. Právě oni popovou zábavu milují. A udělat z celkem nudné večerní podívané u televize show s celebritami se Zemanovi vyplatí. Výběr hvězd přitáhne k obrazovce i ty, kdo by jinak dali přednost nějakému z mnoha nekonečných seriálů na komerčních stanicích. Právě kalkul se smícháním několika pochybných ingrediencí nechává v tomto koktejlu divnou pachuť. Pokud ho všichni vypijeme, jak si prezident přeje, může nám z toho být ráno špatně.
O autorovi| JAN NOVOTNÝ novotnyj@mf.cz